Dobrý den,mám obavy o vývoj své neteře. Děvčátku budou v srpnu dva roky. Je to velmi šikovné vnímavé dítě, hezky mluví, snaží se opakovat jednoduché říkanky, zvládne si obout botičky. Ráda papá, na pokyny i vysvětlování reaguje velmi vstřícně, pokud ji požádáte aby něco udělala (něco přinesla, utřela po sobě stůl, obula si botičky) reaguje okamžitě snahou vyhovět.Bohužel je celá rodina v nelehké situaci, zhruba před rokem, tedy cca v jejím jednom roce jí zemřela maminka. Od jejího narození byla maminka vážně nemocná, o holčičku ale láskyplně pečovala (jak to dovolil její zdravotní stav), nejčastěji střídavě s babičkou, se kterou bydlí rodina ne ve společné domácnosti, ale ve stejném domě. O holčičku se nyní stará střídavě tatínek a obě babičky. Často tak mění "opatrovatele" a domácnosti ve kterých pobývá, skoro po dni nebo po dvou. Dosud to vypadalo, že s tím holčička nemá problém, v posledních týdnech je více fixovaná na tatínka, plačtivější pokud není v dohledu. To mi připadá celkem normální, také si pamatuji období, kdy mlůj syn zoufale vřískal, když jsem šla jenom na záchod. Co mi ale připadá znepokojivé a tady se dostávám k jádru mého dotazu - holčička ve společnosti velmi snadno přejde od "malá malá" k rychlému útoku, ať už se jedná o plácání, škábání, či stisk. Útočí často na obličej nebo krk s překvapivou silou. Vypadá to, že útočí bez zjevného důvodu (není za tím žádný zákaz, nebo jiné omezování, nedostatek pozornosti). Nerozlišuje mezi rodinou - lidmi které zná a např. dětmi, které náhodně potká na koupališti. Jak říkám, není za tím hádka o hračky, nebo boj o pozornost. Z opatrovatelů reaguje každý jak umí, samozřejmě říkáme, že to nesmí, vysvětlujeme , ale v tomto se vše míjí účinkem. Táta se s ní někdy v odpověď "pere" čímž se mi zdá, že její projevy vlastně zlehčuje a dělá z nich legraci. To samozřejmě neplatí pokud si vybere za cíl cizí holčičku. Obávám se, aby to nebyla známka toho, že jí ubližuje poněkud kočovný život, který z mého pohledu může vypadat jako nedostatek jistot. Že nás trestá, za to že si s ní hrajeme a pak ji "opouštíme". Do tohoto modelu ale nesedí útok na cizí děti.Ve výchově svých dětí jsem byla v jejich nízkém věku zstáncem pravidelného denního režimu, samozřejmě porušeného občas nějakou návštěvou, s jedním vychovatelem. To u neteře bohužel není možné, ale možná to není pro její zdravý vývoj nutné? Ráda bych se sama do péče o holčičku zapojila, ale tři rodiny se nám zatím vzhledem k jejímu věku zdají až až. Máme se obávat? Nebylo by prospěšnější, dát děvčátko na dopodne alespoň na čtyři dny v týdnu do školky, aby se režim více opakoval a dodal jí na jistotě? V obci, kde bydlí je malá školka a asi by rodině vyšli vstříc, ale obáváme se jak útoků na děti, tak i toho, jak by holčička vnímala další prostředí a jak by opouštěla tatínka, na kterém je nyní docela závislá. Neradi bychom jí vzhledem ke složitému startu do života neuváženými rozhodnutími a experimenty ublížili.Děkuji za radu.

Dobrý den. Předem moc děkuji za radu v tomto pro mě poměrně těžkém období. Abych upřesnila celou mou situaci, začnu úplně od začátku. Syn, kterému je nyní 5 měsíců, se narodil přidušený a hned po porodu nastaly komplikace, po sérii vyšetření jsme se dozvěděli, že prodělal mozkový infarkt, nicméně prognóza byla pozitivní s tím, že by jeho vývoj neměl být narušen. Nicméně toto období včetně šestinedělí a problémy s kojením (které jsme překonali) pro mě bylo velmi psychicky náročné a nejspíše mně poznamenalo víc, než jsem čekala v tom smyslu, že mám o něj až přehnaný strach a stále sleduji, jestli se vyvíjí normálně (hrozilo že by se nemusel vyvíjet dobře motoricky, ale zatím po dvou návštěvách u neurologa všechno vypadá dobře). Před 2 týdny nás čekalo první povinné očkování a já samozřejmě měla hrozný strach, aby ho to nějak nepoznamenalo. Po očkování vše vypadalo v pořádku, ale všimla jsem si, že druhý den nezvedal nožičky (cvičili jsme na to vojtovku), pouze je natahoval. Začala jsem z toho být samozřejmě nervózní a pořád na to myslela. Po 3 dnech jsme začala mít pocit, že se na mě syn nepodívá, když na něj zavolám a že mě začíná ignorovat. Nereagoval jak na mě, tak ani moc na hry, které jsem s ním dřív hrála a u kterých se smál. Zmocnila se mě panika, že ho očkování narušilo a byla ve stresu, jeden den jsem skoro probrečela a došlo to až tak daleko, že se na mě už ani nekoukal a totálně mě ignoroval (dříve stačilo udělal jen "kuk" a už se smál od ucha k uchu). Když ho vezmu do náručí a chci ho uspat, je úplně našponovaný a odvrátí ode mě hlavičku. Nicméně k manželovi se chová normálně, usmívá se na něj, otáčí se za ním, nechá se od něj nosit. Došlo, mi že očkování z něj neudělalo autistu, což už se mi honilo hlavou, a trochu jsem se uklidnila a také mi došlo, že jak jsem byla ve stresu, musel to ze mě cítit a to že se ode mě odvracel a nekoukal na mě, byla asi nějaká jeho obrana. Snažila jsem se uklidnit a situace včera už vypadala líp - občas se na mě usmál a podíval se na mě. Každopádně ráno po probuzení se na mě zase ani nepodíval a jakmile přišel manžel, začal se na něj usmívat a mě to trhalo srdce. Dnes už to došlo tak daleko, že jakmile přítel odejde z místnosti a já si s ním hraju sama, propukne v hysterický pláč a nepomáhá nic. Jsem už zoufalá a strašně mě mrzí, že mě můj syn, který se na mě dřív usmíval, takhle odmítá a připadá mi, že jako matka jsem selhala a hrozně se za to stydím. Mám pocit že už to nikdy nebude jako dřív a nevím co mám dělat. Mám pocit že mě úplně přestal mít rád. Moc děkuji za rady.

Dobrý den. Moje nyní desetiměsíční dcera od narození špatně jedla. Nyní se ale zdá, že si k jídlu vytvořila úplný blok. Posledních 14 dní hubne. Množství příkrmů, které je ochotna sníst, se snížilo na řádově 10 lžiček denně a poslední 2 dny už je počet lžiček 0. Brečí, už když se blížím s miskou. Občas (tak jednou za 5-6 hodin) vezme na milost lahev s mlékem. Proč se obracím na psycholožku: Co se týče gastroenterologických a neurologických příčin, byla důkladně vyšetřena, je sledována a léčena (reflux) a také má suplementaci vitamínu B12, ale nyní se již odborníci tváří, že víc pro nás udělat nemůžou, jen sledujou váhu a časem asi navrhnou výživu sondou. Myslím tedy, že je tam psychologická příčina a té je třeba se zbavit. Nevím ale, jak. Samozřejmě se snažím nenutit ji, předkládám jídlo hezky upravené, a také ji nabízím jídlo ve formě, aby si ho sama mohla dát (to si občas něco zobne). Ale nic nepomáhá a já nevím, jaký mám zvolit postup. Nepomáhá ani nabízení jinými osobami, nebo jídlo ve společnosti jiných dětí, které rády jedí. Budu ráda za rady, jak blok k jídlu odstranit. Děkuji.

Dobrý den,už nevíme s manželkou, jak své dítě vychovávat dál. Máme téměř 5letou a 2letou dceru. Problémy jsou nyní hlavně s tou starší.Na veřejnosti nebo někde na chatě, kam jezdíme s kamarády, bývá zlaté dítě, neodmlouvá, všichni ji chválí a téměř závidí. Jenže když je doma nebo venku sami, promění se v divoké dítě, které neví, kdy přestat. Nejhorší stav je tehdy, když je unavená a přetažená. To mám dojem, že už neví o světě kolem, a upne se na jednu věc, kterou chce udělat, ale my to nedovolíme, protože je přetažená. Dám příklad: Na jednu akci dojela s manželkou na kole, já za nimi později autem. Tam řádila, hrála si, tzn. po třech hodinách byla přetažená. Zpátky jsme rozhodli, že pojede se mnou autem, kolo dáme do kufru, protože by jízdu na kole nemusela zvládnout. Chytla hysterický záchvat, že chce jet na kole, začala brečet, křičet, dupat. Nepovolili jsme a jela se mnou autem, ikdyž připoutat do sedačky nebylo jednoduché. Za jízdy pořád vřískala a kopala do sedadla před sebou. To jsem byl ještě v klidu. Doma jsem ji musel vytáhnout z auta, nechtěla jít do výtahu, musel jsem ji odnést i do bytu (nemohl jsem ji tam nechat, vezl jsem i druhé), po celou dobu vřeštěla, dupala, kopala a máchala rukama. Doma už jsem to nevydržel, dal jsem jí na zadek, opláchnul v chladnější vodě, a začala křičet, že chce jít pryč. Pak uložili a usnula.Vím, že to bývá z únavy, je občas těžké tomu předcházet, ale nikdy neměla takový záchvat, že by tak dupala, a křičela, že chce pryč. Samozřejmě druhý den jí to připomínám, protože to mám v sobě (asi to není správné řešení), ale myslím si, že by měla vědět, že nás to trápí, a že není správné se takhle chovat.Zda-li má pocit odstrčení kvůli mladšímu sourozenci to nevím, snažíme se jim hodně věnovat, jezdíme na kole, na výlety, na různé akce, doma si hrajeme, nesedíme u PC a TV.Hodně mě mrzí to její chování, a hlavně mě mrzí to, že nevím, jak reagovat, aby se to neopakovalo nebo aby se uklidnila. (v tomhle případě jsem ji i choval a mluvil na ni v klidu, hladil po ruce, stejně to nepomohlo).Děkuji za jakoukoliv radu, asi spíš potřebuju poradit, jak my máme reagovat na tyto problémy.Děkuji.