Návrat ženy po mateřské do pracovního procesu (Sunny)

Jste na mateřské/rodičovské a už se těšíte, až zase nastoupíte do práce? No, těšte se!
Možná, že se mezi námi najdou i takové maminky, které návrat do práce zvládnou s naprostou pohodou a samozřejmostí, moje zkušenost (i vypozorovaná u kamarádek) je ovšem poměrně odlišná.

Návrat do původního zaměstnání nebo zkusit něco nového?

V zásadě je to asi úplně jedno. Za těch několik let, co jste byla na mateřské, se situace v bývalém zaměstnání změnila a pokud jste zrovna nechodila v době mateřské na pravidelné brigády, budete začínat víceméně od nuly tak jako tak. Každopádně je vhodné se na zaměstnání začít připravovat už několik měsíců předem – nemám na mysli pouze např. nastudování aktuálních novinek v daném oboru apod., ale třeba i takové zavedení pravidelného režimu. Přece jen jste v době mateřské nemusela vstávat v určitou hodinu, vypravovat dítě, sebe atd.
Já začala necelý rok před koncem mateřské podnikat. Máme děti dvě a na krku hypotéku, takže jsem potřebovala vědět předem, jestli mě podnikání uživí, nebo se budu muset vrátit do původního zaměstnání, kde mi v té době ještě drželi místo. Měla jsem kliku, povedlo se!

Kolotoč se roztáčí…

A je to tady, pracuji na plný úvazek, dítě/děti chodí do školky, manžel se vrací z práce až pozdě odpoledne. První dny byly skvělé – ta radost ze změny, že konečně můžu pracovat a neslyšet u toho hádky a neustálé požadavky dětí, doma uklizeno, protože tu přes den nemá kdo udělat nepořádek… Jste prostě dobrá, jak to všechno zvládáte.
Jenže… Uteklo pár týdnů, začínáte být unavená, máte pocit, že nestíháte současně dělat naplno svoji práci, starat se o děti, o domácnost a po večerech se věnovat manželovi. Děti by chtěly, abyste je ze školky vyzvedávala dřív, že jsou tam stále mezi posledními, abyste si s nimi doma hrála, manžel by chtěl teplé večeře… a vy nevíte, co dřív. Míváte pocit, že všechno šidíte a nejhůř ze všeho se smiřujete s tím, že trávíte málo času se svými dětmi, kterým jste se chtěla vždycky věnovat co nejvíc.
V mém případě bylo vše o to psychicky náročnější, že děti nechápaly (a já musela svého času každé ráno vysvětlovat), proč musí do školky, když je maminka doma. Nesla jsem to těžce a bylo pro mě velice těžké to zdůvodnit prvotně sama sobě.

Čas kompromisů

Situace se stupňuje. Večer si sednete k televizi a okamžikem usednutí na pohovku usínáte (někdy se ani neobtěžujete telku pustit). Děti vás svým hlučením zničí už po cestě ze školky. V kuchyni hora neumytého nádobí, koš na prádlo přetéká, hračky se válí po celém bytě. Manžel začíná být nevrlý, že s vámi nic není. Máte na výběr: rezervovat si místo v psychiatrické léčebně, nebo začít hledat způsob, jak se se vším poprat. První možnost vaší rodině moc neprospěje, takže je třeba se vážně zabývat tou druhou.

Všechno jde, když se chce

Takže, kde začít… Asi nejlepší je probrat vše s manželem, říci si, co je pro oba důležité a kde je naopak možné polevit, s čím by byl ochoten pomoci (v tomhle směru si moc velké naděje nedělejte – alespoň dle mých zkušeností). Pak dobře zvažte, které z povinností jsou důležité pro vás samotnou, a hlavně hned zapomeňte na to, že všechny!!!
U nás to proběhlo následovně:
Priorita č. 1: děti – najít si odpoledne chvilku na to si pohrát, popovídat si o dnu zvládneme po cestě ze školy, večer přečíst dětem pohádku, pomazlit. Musí samozřejmě také jíst, nicméně doma vyráběné jogurty lze nahradit kupovanými (nakonec vydělávám, tak na ně máme), chleba se sýrem je také večeře, a když se k němu udělá čaj nebo káva, lze ji považovat za teplou (pozor, manžel z této argumentace moc nadšený nebyl), tričko a tepláčky nemusím dávat denně do špíny, když vlastně ani nejsou špinavé. O víkendech se věnovat především dětem.
Priorita č. 2: práce – pracuji doma, takže jsem začala být na sebe přísná. Žádné odbíhání uvařit, umýt nádobí, vyluxovat apod. Prostě jako v zaměstnání. Ráno začít makat a skončit, až budu hotová (bohužel tohle se s nástupem dětí do školy a kroužků změnilo, ale zatím to zvládám). Dneska si v klidu sedím u počítače, píšu tenhle článek a mám plný dřez nádobí!
Priorita č. 3: péče o domácnost – tady jsem našla plno kompromisů. Sice mi to zpočátku bylo trochu proti srsti, protože jsem docela pořádkumilovná (možná i trochu puntičkářská), ale jinak to nešlo. Prostě: nádobí se myje, až když je plný dřez (nakonec je to ekonomičtější stran spotřeby vody), když jsem večer unavená, nádobí neuteče (ani se bohužel samo neumyje). Luxuje se podle potřeby – na četnost má vliv otázka tolerance jednotlivce. Vytírám jednou týdně, a když to neklapne, prostě častěji vyluxuji. Hračky si uklízí děti samy, a pokud ne, nechám v nich jejich otce šlapat tak dlouho, až je uklidí on. Pouze jednou za čas (tady se opět projevuje faktor tolerance) s dětmi společně vysypeme všechny hračky na velkou haldu, vyházíme všechny rozbité a ty, na které už jsou velké, a poctivě roztřídíme – tohle doporučuji, protože děti pak mají takovou radost, že ví, ve které bedně jsou určité kostky, že si s nimi raději několik dní nehrají, aby je nepomíchaly.
Priorita č. 4: vaření a „manželské povinnosti“ – záměrně jsem tento bod spojila, protože mají dost podobnou četnost. Přes den jsem doma sama, kluci i manžel mají obědy v jídelně. Já si také beru obědy v kastrůlkách. Manželovi většinou zbude na večeři, takže má svoji oblíbenou teplou a v případě hladu mu už nevadí zakousnout zmiňovaný krajíc chleba. Když mám dobrou náladu, uvařím nějakou „opravdovou“ teplou večeři, občas si taky dovezeme pizzu. Jinak poctivě vařím o víkendech. S pečením je to slabší, prostě to nechávám na náladě (mezi oblíbené recepty stejně patří takové, kde se ingredience jen zamíchají a dají upéct). Manželské povinnosti rozvádět nebudu, myslím, že bohatě stačí vysvětlení zařazení.

Práce – rodina, rodina – práce: a co já???

Dostáváme se do dalšího „levelu“. Všechny povinnosti sladěny, rodina funguje, občasná únava se dostavuje, ale dá se přežít. V práci jste zkušenou, efektivně fungující osobností, doma také. Děti rostou, začínají vyžadovat víc a víc volnosti a méně touží po vaší společnosti. Práce vás třeba i baví, ale začínáte mít pocit, že vám život protéká mezi prsty. Týden uteče jako voda a co z toho máte? Začínáte přemýšlet o tom, jak vám bude smutno, až vás děti nebudou potřebovat vůbec a čím vyplníte čas určený jim? Myslím si, že když budete čekat, až se to stane, bude už pro vás těžké hledat své koníčky, protože budou v té době jen pouhou náhražkou za čas dříve trávený s dětmi. Je prostě třeba naučit se být taky trochu sobecká – nakonec chlapi jsou celý život a vůbec nad tím nemusí přemýšlet, natož se cítit vinni.

Není to úplně jednoduché, alespoň pro mě nebylo, ale teď už jsem přesvědčená o tom, že je to nezbytný krok pro zachování si zdravého rozumu a nakonec i celkové pohody v rodině, protože myslíte si, že může být rodina spokojená, když její srdce (maminka) spokojená není? Odpověď je jednoznačná a logická – nemůže.
Takže se zamyslete, co vás před narozením dětí bavilo, nebo bylo něco, co jste toužila zkusit? Vyhraďte si čas pro sebe a zkuste to. Až překonáte výčitky svědomí, zjistíte, že je to skvělé a „ztracený“ čas se vám bohatě vrátí přílivem nové energie.

Já byla vždycky velký čtenář, začala jsem tedy číst nejprve u jídla (když stoluji sama). Teď už čtu i různě přes den, chodím do knihovny, měsíčně přečtu i čtyři knížky. Zhruba jednou za 14 dní se jdu projet na koni, což byl můj velký sen z dívčích let. Začala jsem zase hrát na kytaru a na flétnu, často i s dětmi, které to moc těší, že můžeme své záliby sdílet. A o tom to také je – objevíte najednou plno činností, které můžete dělat společně!

Rodina je celek, který aby mohl úspěšně fungovat, musí mít uspokojené jednotlivé prvky. Takže buďte i vy spokojeným prvkem a mějte spokojenou rodinu!

P.S.: Před vydáním textu jsem koníčka dotáhla až ke koupi vlastního koně :-) takže je nás o jednoho více a i tak jsem za léto přečetla 15 knížek!