Sunny a její cesta z města

Narodila jsem se a vyrostla v Plzni – převážnou část života jsem strávila v paneláku.

Přelomové rozhodnutí

Na víkendy a prázdniny jsme jezdili na chalupu, kterou mají moji rodiče v malé vesničce (cca 50 obyvatel) Ondřejov. Vždycky se mi na chalupě líbilo a tak, když jsem se seznámila se svým manželem (on pochází se vsi 3 km od Ondřejova), rozhodli jsme se, že budeme v Ondřejově bydlet.

Než jsem v roce 2002 dostudovala, sehnala jsem si místo učitelky na základní škole v nedalekém Manětíně. Manžel toho roku také dokončil školu, sehnal místo v Plzni a tak jsme se 20. 7. 2002 vzali. I na svatbu už jsme vyjížděli z chaloupky.

Divoké začátky na vesnici

Začátky našeho společného bydlení byly tak trochu „skautské“. Už v květnu jsme si pořídili kočičku Maggie.

Jinak chalupa zůstala dlouho v původním stavu. Oba jsme byli těsně po škole, takže jsme ani neměli na to, abychom chalupu nějak zlepšovali. Navíc jsme se do budoucna rozhodli, že si postavíme bydlení vlastní – i když také v Ondřejově.

První 2 roky jsme obývali jen kuchyni a ložnici. Když jsem začala chodit do práce, neměli jsme ani kam dávat oblečení. Ložnice je podkrovní, takže skříně se tam nevešly. Veškeré oblečení jsme měli složené na postelích v ložnici rodičů, kteří sem naštěstí přespat moc nejezdí. Každé ráno nás tak čekalo doslova prohrabávání hromad s pokusem vybrat na sebe něco nepříliš zmačkaného. Z prvních výplat jsme našetřili na vestavěné skříně a dodnes je tak naše ložnice jedním z nejvybavenějších pokojů.
Ty dva pokoje jsme obývali z prostého důvodu – na chalupě se topí v kamnech v každém pokoji.

Dalším drobným problémem bylo to, že jsme neměli teplou vodu. Naše večerní „koupání“ probíhalo tak, že jsme si ohřáli ve staré pračce vodu a tu pak vypustili do vany. První se koupal ten, kdo byl méně špinavý :-). Časem jsme vynalezli i provizorní sprchování – měla jsem takovou šikovnou smaltovanou konev a v té jsme si rozředili vodu, polili se, namydlili a opláchli. Každopádně to bylo velice úsporné řešení – taková sprcha spotřebovala pouze 4 litry vody.

„Vstup civilizace“

Jsem toho názoru, že když je třeba, vše dá zvládnout a tak jsme si na léto 2004 naplánovali první miminko. Než se Kája narodil, koupili jsme společně s rodiči malý bojler, nová kamna do kuchyně a postupně jsme začali zprovozňovat obývák. Kamna v kuchyni mají velkou topnou plochu, takže celou topnou sezónu šetřím elektřinu a vařím na nich.

Děti rodíme pouze v létě

Děti máme pečlivě plánované na léto – má to svůj důvod. Stále nemáme jiné topení než kamna v každé místnosti a přinést novorozence do zimních podmínek chalupy…

Život na chalupě v zimě

Do zimy už byl Kájík přece jen trochu otužilejší, i tak jeho nezbytnou výbavou byl spací pytel na noc. Někdy spával i ve svetříku a čepičce.

Systém vytápění jsme už celkem doladili – topíme v obýváku a v kuchyni, celou zimu nepřetržitě i přes noc a máme všude otevřené dveře. Tím se vytopí celá chalupa. Má to jedinou chybu, a to když musíme někam na delší dobu odjet. Chalupa vychladne a my ji nemůžeme další týden vytopit.

Nevěřili byste, kolik času navíc mám, když se venku oteplí a já nemusím neustále běhat – pro dříví, pro brikety, s popelem, přiložit v kuchyni, přiložit v obýváku, denně luxovat a i tak je všude stále nepořádek…

Teď už máme kloučky dva – Kájíka a Martínka (opět se podařil na léto) a stále bydlíme na chalupě. Oba už jsou rodilí Ondřejováci. Vše se tak nějak zaběhlo, jen začínáme mít málo místa. Ložnice je plná postelí, kvůli topení spíme pořád všichni pohromadě. Nikdo nemá svůj koutek – na druhou stranu jsme aspoň pořád spolu.

Naděje na lepší bydlení

Nový domek stavíme už 5. rok, snad se nám brzy podaří ho dokončit. A na co se tam nejvíc těším? Na centrální topení!!!

Život na vesnici: Výhoda nebo handicap? Jak pro koho!

Se životem na vesnici jsem maximálně spokojená, i když je to něco úplně jiného, než jsem celý život znala. Tím, že jsme na chalupu jezdili už od mého dětství, nejsem v úplně cizím prostředí. Navíc i mí vrstevníci a kamarádi z dětství teď mají děti, tak kluci mají plno kamarádů.

Sice musíme dojíždět, ale autem jezdím ráda, a když se občas vydáme někam vlakem, je to pro kluky obrovský zážitek (stejně jako jet v Plzni tramvají). Manžel dojíždí od mala, tak mu to také nevadí.

Máme samozřejmě i zahradu, kde pěstuji zeleninu všeho druhu – a baví mě to. Měli jsme několik let i králíky, ale bohužel často chytili nějakou nemoc, tak jsme chov králíků vzdali. Máme jen tu kočičku.

Nečekám, až mně něco spadne do klína, jaké si to zařídím, takové to mám.

Byla bych ráda, aby tu kluci také zůstali nebo se sem alespoň rádi vraceli. A myslím si, že budou, pokud uvidí, že tu lze spokojeně a naplno žít. I proto se snažím zapojovat do dění v obci a druhým rokem vedu místní základnu Českého svazu žen. Pořádáme akce pro všechny, i pro naše dětičky.

Jak kluci rostou, přemýšlím, co budu dělat po mateřské. Ve škole se mi líbilo – Manětín je maloměsto a povolání učitele tam stále má alespoň nějakou váhu. Jenže jsem si musela přiznat, že je to práce natolik psychicky náročná (zvlášť pokud ji chce člověk dělat dobře), že bych těžko zvládala přes den cizí děti a pak ještě své. A ti mí kluci jsou pro mě nejdůležitější, takže jsem dospěla k závěru, že zkusím něco jiného.

Obrovskou pomocí mi bylo, když mi manžel v roce 2007 koupil počítač a internet. Od té doby jsem v klidu doma a kdykoli můžu zároveň být součástí „velkého světa“. Navíc jsem často tady na stránkách Bol a kdykoli si můžu s Vámi popovídat.

Našla jsem si tak i práci, které se budu v budoucnu věnovat – nejrůznější úkoly pro jeden prestižní portál :-), překladatelská činnost a soukromá výuka angličtiny. Nebudu tak řešit časové problémy s přesuny z práce do školky. Tedy, snad to vyjde…

Sociální kontakty na vesnici

Tím, že jsem si zařídila život podle sebe, se naše malá chaloupka stala otevřenou všem milým návštěvám. Když jsem byla dítě, téměř nikdo k nám nechodil (mého tatínka to rušilo) a neměla jsem tedy ani moc kamarádů. Teď je všechno jinak – chalupa je kolikrát dětmi nacpaná až po střechu, základy se křikem dětí otřásají, ale já jsem konečně spokojená. Říkám si, že když k nám chodí všichni ti známí, chodí asi rádi a toho si moc vážím.

Další důvod, proč jsem tady spokojená je ten, že jsem až tady potkala jednu báječnou holčinu – také maminku 2 synů, se kterou si mám vždycky co povídat. Další kamarádka sem jezdí sice jen na chalupu, ale také si rozumíme.

Fakt je to, že přestěhováním a změnou stylu života (která souvisí s narozením dětí) jsem téměř ztratila kontakt s původními kamarády.

Jak se na to dívají rodiče?

Jsem ráda, že jsem se rozhodla pro takový život. Moji rodiče se s tím nesmířili a asi nikdy nesmíří – mají pocit, že jsem se tu „zahrabala“.

Já ten pocit opravdu nemám. Naopak našla jsem si tu své místo a životní tempo, které mi vyhovuje. Mnoho problémů tady tak nějak snadněji vydýchám než ve městě. Když mám chuť někam vyrazit, do Plzně je to autem cca 45 minut.

Jsme tady doma

Největší odměnu mi připravují Kájík s Martínkem vždy, když se odněkud vracíme domů. Asi 10 km po cestě sem je železniční most, pod kterým podjíždíme. Jakmile jím projedu, vždycky ze mě spadne všechno špatné. A kluci vždycky pod tím mostem křičí: „Hurááá, už jsme doma!“ … a já to s radostí křičím s nimi.

Za příběh, který byl zveřejněn téměř bez úpravy, děkujeme Sunny.