Příběh povodní aneb zaplavená Lillynka

Jak mnozí z vás zjistili z diskuze, letošní povodně nepříjemně v Praze zasáhly také jednu z nás, Lillynku. Obrázek o tom, jak velká voda může ochromit do té doby fungující domácnost, si můžete udělat z jejího vyprávění, o které jsme požádali. Budete-li chtít navíc pomoci, finančně můžete na účet Lillynky uvedený na závěr příběhu, osobně pak po domluvě s Lillynkou prostřednictvím vzkazu.

Za jakýkoliv projev vaší účasti děkujeme! ...a předáváme slovo Lence alias Lillynce:

Byla jsem požádána o sepsání příběhu týkajícího se povodní. Kde začít? Ubíhaly dny, jako každé jiné, jen s tím rozdílem, že celý týden bez přestávky pršelo. A to bohužel muselo být někde znát. Voda pomalu, ale jistě stoupala. Zejména Berounka. V sobotu ve Vltavě chyběly tak 2-3 metry k tomu, aby se přelila přes břeh.

Evakuace

V neděli ráno mi volal bratr, ať okamžitě balíme, protože kolem poledne bude vyhlášen třetí povodňový stav. Přiznám se, že ze začátku jsem mu vůbec nevěřila, rád totiž přehání. Nicméně Robert šel řeku zkontrolovat, to s čím přišel, se mi opravdu nelíbilo, a tak jsem přeci jen začala balit zavazadla důležitá pro přežití na pár dní bez domova. K přetečení břehu Vltavy v půl 10. ráno chyběl už pouhý metr. Berounka už byla částečně vylitá. Celý den jsme situaci chodili kontrolovat, postupně vynášeli nějaké věci do patra, ale protože za celý den nikdo nepřijel, aby nás varoval, usuzovali jsme, že situace nebude zas až tak vážná a tak jsme spoustu věcí v bytě nechali.

Kolem třetí jsem šla se sestrou zkontrolovat stav vody já. To, co jsme viděly nám na klidu nepřidalo. Voda už byla vylitá z břehů, měla jsem jí po kotníky. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Po příchodu domů, jsme ještě vynesli cennosti, novou televizi a pár věcí ze sklepa. Ale lednici, pračku a věci z kuchyně, sekačku a další věci z naší chaty, nemělo ani cenu někam stěhovat, hlavně ve dvou (s dvěma dětmi za zády) se to nedalo.

Drama se zaběhlým kocourem při odjezdu

Po páté hodině jsem si všimla, že na pozemek sousedící s námi, začíná stékat pramínek vody. Rychle jsme naházeli věci do auta, děti připoutali do sedaček a naposledy obíhali a zamykali dům. Největší drama nastalo v okamžiku, kdy Markétka vyběhla z domu na zahradu a nechala otevřené dveře. Náš kocour se splašil a utekl k sousedům pod terasu. Volala jsem na něj, křičela a on nevylézal. Vylezl v okamžiku, kdy hučící voda (a věřte je to fakt hukot) začala zaplavovat naší zahradu. Honem jsem ho popadla a zavřela k nám do patra, kde ty dny bez nás přežil. Ještě pár fotek a už jsme ujížděli. Robert nás odvezl a ještě se vrátil, aby udělal pár dalších fotek, to už musela být voda i ve sklepě, protože jsme měli lehce zaplavenou verandu.

V domě je asi metr a půl vody

Další dny jsme se domů nedostali. Měli jsme pouze informace od krizového štábu na Zbraslavi. V televizi se věnovali povodním všeobecně a na naši oblast skoro nikdo nepomyslel. Vody v domě byl asi metr, jenže v noci z pondělí na úterý bylo potřeba vypustit Orlík. Voda se zvedla a o další půlmetr.

Kocour přežil

Ve středu odpoledne jsme přemluvili policisty na Strakonické, aby nás pustili aspoň se podívat. To už voda klesala. Vzala jsem holiny a šla se ulicí podívat k našemu stále zaplavenému domu. Naštěstí voda klesala rychle a tak jsme už ve čtvrtek obdrželi povolení ke vstupu. Avšak pouze na vlastní nebezpečí, vzhledem k stále zaplavené části domu a zahrady. Pohled to byl opravdu žalostný. Vše popadané, zničené. Jediné pozitivum bylo, že kocour přežil od neděle do čtvrtka bez jídla (měl tam sice sušenky, ale nejedl je). Jen je chudák vynervovaný a pořád kňourá. Nedivím se mu.

Úklid začíná

V pátek jsme tedy odvezli děti k rodičům a od 10 hodin dopoledne jsme se pustili do akce vyklízení. 

Jak vypadá takový dům po povodni?

Za prvé je všude bahno, hromady nechutného mazlavého bláta, které tak klouže, že je potřeba být opatrný. Vstup do domu leckdy komplikuje popadaný nábytek, nasáklé dveře. Museli jsme vyrazit dveře, posléze další dveře byly zabarikádované botníkem a tak jsme se tam cpali tenkou škvírou a skříň přelézali. První pohled není hezký, zejména pro ty, co to vidí poprvé. Voda stále ve sklepě, na chodbě spadlá lednice, v bytě vše popadané, knihy promáčené, lino poškozené, podlaha na odpis. Všude ještě voda, bahno, mokro. Voda tedy byla 1,40 metru na verandičce a vstupu do domu a 90 cm v bytě. Sklep samozřejmě zaplavený komplet. Úplně pod vodou se ocitla i naše zahradní chata, té koukala pouze střecha. Vevnitř bylo vše na hromadě. Včera během dne voda vůbec neklesala, a tak máme stále většinu zahrady a skleník pod vodou.

Všude panuje smrad, voda je kontaminovaná, je nepříjemné se v tomto prostředí pohybovat celý den. Důležitá je hygiena, jenže půl dne ani netekla voda. Voda ze studně se bude muset vyčerpat, vydezinfikovat a tento postup se bude opakovat do té doby, než bude zase kvalitní.

Během pátku jsme za pomoci vojáků Hradní stráže vyházeli veškerý nábytek z přízemí, knihy, povlečení, ručníky, ledničku i pračku. Do zvláštních pytlů je potřeba dát jídlo z lednice, které se bez proudu zkazilo. Zrovna jsem měla naplněný mrazák a celou lednici po pátečním nákupu – ale to je ta nejmenší škoda. Budou se strhávat podlahy, až bude možné zapojit elektřinu, bude se vše omývat, dezinfikovat a po té vysoušet. U nás tento proces bude možný teprve tehdy, až zmizí voda ze sklepa, respektive až bude vyčerpaná. To ale není možné do té doby, dokud je voda na zahradě. Další pomocníci jsou již na cestě, vyplnili jsme papíry Červeného kříže a ten nám pošle několik dobrovolníků.

Proč nebydlíme jinde?

Možná si spousta z vás řekne, proč bydlíme na soutoku Vltavy s Berounkou, proč nejdeme někam jinam, když víme, že se povodně opakují. Už jsem se v různých diskuzích dozvěděla, že jsme lidé neinteligentní a bez vlastních mozků. Ale domy v této oblasti stojí více jak 80 let, některé i 100 let. Povodně v té době vůbec nebyly, a pokud ano, tak pouze minimální, nedotýkaly se obydlí. Mezi naší ulicí a řekou je velké pole. To, co se děje od roku 2002 jsou extrémy a já je považuji za lidskou chybu. Za babiččin život byla taková povodeň pouze v roce 1981 a to zaplavila jen sklep. S tím se dá žít. Letošní rok byl lepší než rok 2002, kdy jsme měli vody cca 2x tolik.

Lidé, co zde žijí, tu jsou od narození. Většinou jsou to lidé staří (70-80 i více let) a ty přeci nelze přestěhovat někam jinam. My všichni máme k této oblasti, k našim domovům, velkou citovou vazbu a nedokážeme odejít. I kdyby nám nabízeli peníze, stejně to nejspíš odmítneme. S tím musíme žít, jen pořád doufáme, že to už nikdy nebude do takové míry, jak letos a před 11 lety. 
Já jsem se tam narodila, vyrůstala do svých 7 let, a pak tam trávila minimálně každý druhý víkend a celé prázdniny. Posledních 10 let tam žiji, vyrůstají tam mé děti. Jsem již čtvrtá generace, co tam žije, moje děti dokonce generace pátá. Dům postavili rodiče mého dědečka. Nechali tam srdce a všichni tam žili až do konce.

Každopádně bych vám všem ráda poděkovala za vaši pomoc. Nesmírně si toho vážím a věřte, že mně to velmi dojalo. Jsem ráda, že tady na Babyonline.cz se najdou lidé, kteří dokáží pomoci a neodsuzují lidi za situaci, která je potkala. Ono odsoudit lze lehce, ale kdo to nezažil, neví.

Moje konto: 1068448033/0800. Vážím si každé vaší sebemenší pomoci.