Liberte a její boj s leukémií

Vztah a manželství s cizincem

Jarčin první muž byl napůl Australan, napůl Chorvat. V době jejich seznámení v roce 1994 pracoval jako barman v jednom přímořském letovisku na Jadranu, v Dalmácii. Jarka tehdy pracovala pro cestovní kanceláře v Čechách a hotelové společnosti v Dalmácii jako nákupčí a prodejce. A tak se poznali a zamilovali: „Byl velice milý, upřímný a stále veselý – byla to prostě láska na první pohled. Jen nám trvalo asi dva měsíce, než jsme to spolu zkusili.“
A tak po čase společně odjeli do Čech. On zde začal pracovat jako barman, Jarka dál pracovala v cestovní kanceláři.
Svatba byla v roce 1995 také v Čechách a vše jim klapalo – měli pronajatý byt, práci, plány do budoucna…

Štěstí přerušily první zdravotní problémy

Ani ne rok po svatbě se u Jarky objevily zdravotní problémy. V létě měla podle lékaře chřipku, v září opět. Pak přišly silné bolesti. Týden strávila Jarka v nemocnici s podezřením opět na těžkou chřipku, které se ovšem nepotvrdilo.
V únoru 1997 Jarka najednou zkolabovala a skončila opět v nemocnici. Sama stav popisuje takto: „Nemohla jsem se ani hnout – bolely mě i vlasy, prostě vše. Měla jsem otoky kolem srdce. Zakázali mi téměř veškeré aktivity, provedli odběry kostní dřeně. Měla jsem hrozný strach…“ Po vysokých dávkách kortikoidů a léků proti bolesti, bolesti sice ustoupily a začaly pomalu mizet i otoky, ale ze dne na den se jí zhoršoval krevní obraz, ubývaly krvinky, velmi bolestivě se  odebírala  stále dokola kostní dřeň a nastupovala větší a větší únava.

Nemocná a navíc sama

V době, kdy Jarka doslova bojovala o svůj život, jí manžel najednou sdělil, že odjíždí do Chorvatska vydělat nějaké peníze. Na cestu si půjčil peníze od Jarčina táty a vyrazil.
Zatímco Jarka byla v nemocnici, doma se někdo musel starat o její dvě kočky a psa – naštěstí pomohli její rodiče, kteří se kvůli ní přestěhovali do Prahy. Nejen, že se postarali se o její mazlíčky, ale i jí samotné byli velkou oporou. Nejvíce Jarce tedy pomáhala rodina, přátelé, kteří ji chodili do nemocnice navštěvovat a jak sama řekla i optimismus její kardioložky. Její stav se ale příliš nelepšil.

Impuls k uzdravení

„Nejvíc mě nastartovalo asi to, když mi můj ošetřující lékař (který mi jinak nikdy nic neřekl) sdělil, že jede na 3 týdny na Portoriko na dovolenou. Zvažovala jsem sebevraždu, všechno mě bolelo, nehýbala jsem se a vážila už jen 45 kg… Najednou jsem dostala takový vztek, že jsem se za tři týdny začala hýbat – špatně a bolavě, ale sama a kardioložka mi povolila odchody domů. Nesměla jsem si sice uvařit ani čaj, aby mi aktivitou neprasklo srdce, ale už jsem neuvažovala o ptákovinách, ale o tom jak se z toho vylízat.“

Největší „rána“ má teprve přijít

Krátce na to, ale musela zpět do nemocnice – tentokrát na revmatologii, protože se u Jarky objevil zánět kloubů a kostí a znovu se přestávala hýbat. Nebyla již sama na jednolůžkovém pokoji, ale obklopená starými babičkami – spolupacientkami. Musela obcházet jejich berličky, snažila se jim pomáhat – chodila jim kupovat dortíky a prostě se zase začala hýbat. Také byla ráda, že se zde od lékařů dozvídala pravdu o svém zdravotním stavu.
Na konci června byla náhle přesunuta na onkologii. Zde padla diagnóza: leukemie a nutná transplantace kostní dřeně.
V červenci Jarku pustili domů s tím, že jí po měsíci udělají potřebná vyšetření a podle jejich výsledků se přistoupí k transplantaci.

Oddechový čas

A tak se Jarka sbalila a jela na ten měsíc k moři za manželem, chtěla si ten měsíc ještě užít.
„Bydleli jsme s mužem u tchýně. Asi třetí den mého pobytu na mě vybafla, proč mám ten límec a ať ho sundám, že přijde návštěva… Řekla jsem jí, že se mi zhroutila páteř a musím ho nosit, protože ještě neudržím krk, tak jak mám. Ona na to, že chudák můj muž, že jsem tak mladá a už nemocná, a že mu nebudu moci ani dát dítě, a co se mnou bude dělat do stáří… Já měla měsíc a pak hrozbu smrti a ona mluvila o stáří! Když jsem vše řekla manželovi, ještě ji bránil, že to tak nemyslela.
A tak jsem se sbalila, zavolala rodinnému příteli a šla bydlet do jeho rozestavěného letního domečku. Musela jsem denně vyšlapat 158 schodů, a to i 20x. Měla jsem tam ale výhled málem až do Itálie, klid a pohodu. Navíc on denně přijel, dovezl čerstvé ovoce a ryby, seděli jsme a jen tak si povídali.
Manžel za mnou jezdil obden – a to pracoval asi 1km od domku…“
Po třech týdnech se Jarka vrátila do Čech. Na základě výsledků testů, které nebyly tak zlé, jak se očekávalo, se lékaři rozhodli ještě měsíc vyčkat a Jarce doporučili se pomalu vrátit do pracovního procesu. To již byl konec srpna.

Konec prvního manželství

„Manžel se vrátil na konci září a peníze stejně neměl. Navíc nemohl najít práci, až jsem mu našla místo u známého v nočním klubu a diskotéce. Bydleli jsme u mých rodičů, já už pracovala a každý měsíc jim odevzdávala výplatu – nic moc, ale do původní práce jsem se ještě kvůli stresu a napětí vrátit nemohla. Nebyla jsem ještě zdravá, každých 14 dní jsem chodila na odběry, brala léky atd. Stále mi také hrozila transplantace.
Tak to bylo skoro do Vánoc a já si uvědomila, že pomalu neznám svého muže, že se začínám štítit, jak stále smrděl hospodou a cigaretama a přestal se vracet domů, když pracoval o víkendu… Odjel v pátek a vracel se až v pondělí ráno, aniž by si s sebou bral náhradní oblečení…
O vánocích mě skolila chřipka, musela jsem okamžitě do nemocnice a on se ani nezastavil…
Na Silvestra jsem už byla doma a on jel slavit do práce… Mně už to nějak bylo jedno…
9. 1. 1998 jsem dostala výsledky krve a doktor mi oznámil, že jsem z nejhoršího venku. Sice už asi nikdy nebudu mít krevní destičky, ale to je to nejmenší a nic už mi snad nehrozí. Byla jsem štěstím bez sebe.
Nikdo vlastně dosud nepřišel na to co se dělo, jen mi zůstala jako památka na to vše idiopatická trombocytopenie, což je nedostatek a snížený počet krevních destiček. Mám asi třetinové množství, ale mám je naštěstí tak velké, že nemám jediný příznak krvácení. Samozřejmě, operace apod. se mi tím komplikují, ale dá se to řešit. Mám prostě malou, ale plně výkonnou brigádu pracujících profesionálů a ne haldu malých flákáčů :).
10. 1. jsem šla na pozvání kamaráda do klubu, kde pracoval manžel a viděla jsem ho tam v objetí se servírkou, v objetí, o kterém se nedalo pochybovat… Odjela jsem domů.
11. 1. jsem se vydala na procházku se svým 15letým psem. Večer najednou přišel ke mně, pak k našim a já najednou viděla, že je vlastně mrtvý – v očích. Náhle ohluchl, oslepl, každého nás oblízl, pomalu si lehl a umřel. Počkal, až se uzdravím a pak tak klidně odešel…
A jak jsem byla smutná, objevil se muž ve dveřích. Řekla jsem mu, že se rozvádím a je konec. Že po něm nic nechci, vše jsem sepsala, i plnou moc na bráchu, aby ho měl jako cizince kdo zastupovat. Dala jsem mu vše podepsat a ještě v pondělí to odvezla na soud.
Odstěhovala jsem se od našich ke kamarádce – on bydlel u nich.
V dubnu nás rozvedli – tedy spíš mě a bratra, protože muž se k soudu nedostavil.
V květnu mi zavolal, že odjíždí. Sešli jsme se a konečně si promluvili jako dva dospělí lidé. Bylo to fajn, vše jsme si řekli, já ho vyprovodila na vlak.
Za rok jsem jela k moři do Dalmácie, šla jsem jeho i jeho rodinu navštívit. Proseděli jsme celou noc a povídali si, přišli jsme na to, že se máme stále rádi, ale ani jeden nechceme vstupovat do téže řeky. Zkrátka, zůstali jsme přáteli a časem i beze stopy nenávisti a zloby. Od té doby, pokud to šlo, vyjížděla jsem a setkávala se s ním a našimi přáteli.“

Druhá šance

Jarka se do nového vztahu nijak nehrnula. Téměř 3 roky byla bez stálého partnera.
Byla už zdravá a celý život před sebou….
Jednoho dne (v roce 2001) přijala pozvání na chatu, na čaj. Strávila tam příjemné odpoledne i večer a domů jela s pocitem, že poznala prima chlapa. Myslela si, že se už neuvidí, ale druhý den volal, 14 dnů se denně scházeli. ,,Zeptal se mě, jestli k němu nechci jít bydlet a já jen řekla, ať se zeptá za měsíc a to jsem tam už bydlela :-). Věděli jsme oba, že rozvést se je jednoduché a tak jsme se po 3 měsících dohodli, že se vezmeme.“
Její nastávající byl sice také cizinec, ale i on tak rychle zvládli kolečko po úřadech, aby se mohli co nejdříve vzít.
Jarčin manžel se zná s jejím exmanželem a společně s ní jezdí jednou za 2 až 3 roky na návštěvu do Dalmácie na dovolenou.

Chceme dítě

Jarka se nebála mít po nemoci dítě, ale aby to bylo možné, musela podstoupit dvě laparoskopické operace, plastiku dělohy (nebyla správně vyvinuta na udržení embrya) a roční léčbu  endometriozy. Tato „příprava“ na těhotenství trvala 2 roky (2005 – 2007). S plánovaným těhotenstvím souhlasil i Jarčin hematolog, navíc nemoc u ní vypukla na základě nějaké infekce a dítě nebude dědičně ohroženo.

A jak se Jarce podařilo otěhotnět?

„Je to legrační, ale počala jsem asi 2 měsíce před spuštěním cele akce v IVF centru v roce 2008 - prostě paráda. Dvojčata jsou u nás v rodině, takže nic divného.
Těhotenství bylo náročné - skoro celé jsem prozvracela a musela pít jen nutridrinky, abych měla živiny, ale donosila jsem dvojčata až do 38. týdne.
Porodila jsem císařským řezem, aby se na miminka nepřenesly protilátky na krevní destičky, které se mi během těhotenství ukázaly v krvi. Před porodem jsem dostala dávku destiček, protože se mi velmi snížila v den porodu jejich i tak nízká hladina a pro jistotu měli lékaři připravené krevní transfůze. Jinak vše proběhlo skvěle a miminka se narodila krásná a zdravá. Já sice začala odpoledne krvácet do břišní dutiny, ale pár transfůzí a jedna operace navíc to vše spravily a den po porodu jsem byla na normálním pokoji.“

Jak se nyní cítíš, když se ohlédneš zpět, jak se na vše díváš?

„Jako matka dvojčat se cítím občas děsně, ale jsem šťastná, a to vše, co jsem zažila, beru jako školu života. Vážím si více maličkostí, které jsou pro jiné často nevnímatelné, netrvám na věcech, které nejdou udělat, asi jsem dost skromná...
A dále už léty a zkušenostmi vím, že si nenechám do ničeho moc mluvit, vše zvážím, vyslechnu si jiný názor, ale nenechávám si ho vsugerovat…
Dnes i vím, že za rozpad 1. manželství může dost i má rodina, dosud nenašla pěkné slovo na exmanžela, ale tehdy jsem byla mladá a nemocná a důvěřivá a nějak jsem se nechala jejich řečmi ovlivnit … Teď je neposlouchám a pokud rýpnou, tak to pouštím hned ven nebo podle nálady rýpnu do nich. Sice to nepomáhá, ale na chvilku alespoň zmlknou ..:-)
A hlavně užívám si opravdu každý den - jak s dětmi, tak s manželem - a jsem šťastná, tak nějak vnitřně vyrovnaná a spokojená. A tomu říkám štěstí... A věřím , že se jednou dostaneme s manželem konečně i na ten čaj :D“

Na základě příběhu Liberte připravila Věra Tautová