Fireangel – Pokračování životního příběhu

Pro ty z vás, které příběh Terky neznají, přikládáme odkaz na původní příběh:
http://www.babyonline.cz/maminka/pribehy-z-bol/fireangel-aneb-jak-se-zije-s-mentalni-anorexii

Již jednou jsme se za Terkou vrátily, to bylo v době, kdy malá Nellinka měla 10 měsíců:
http://www.babyonline.cz/maminka/pribehy-z-bol/fireangel-aneb-jak-se-zije-s-mentalni-anorexii#fireangel2

Dnes – po dalším roce a půl - přinášíme opět pokračování jejího příběhu. Terka se sepsáním pokračování ráda souhlasila, má toho na srdci hodně.

Po dlouhé době opět všechny moc zdravím a děkuji za povzbuzující reakce. Když přišla nabídka podělit se s vámi všemi o další pokračování mého „boje“, dostala jsem se k přečtení všech příspěvků a připomenutí toho všeho. Je neuvěřitelné, jak to všechno uteklo, už je to rok a půl, co jsem psala první pokračování příběhu. Stalo se toho za tu dobu tolik, že ani nevím, odkud začít.

Přišly problémy s partnerem

Skončila jsem tím, že byl Nellince rok a já byla v půlce druhého ročníku VOŠ zdravotnické. A co se nestalo? Nebudu chodit kolem horké kaše a vezmu to od toho, co je podle mě prvotní příčinou toho, co se kolem mě děje teď.

Kde spatřuješ počátek problémů?

V té době ještě přítel byl u porodu naší dcery, šlo o záležitost dosti krvavou a na pohled rozhodně odstrašující, a i když mi to nikdy nepřiznal, vím, že ho to strašně vzalo. Od porodu měl problém se mnou spát, sex doslova odmítal a vyhýbal se mu. Došlo k tomu asi jen třikrát za celý první rok života našeho mláďátka, a pokaždé jsem si to musela vynutit, skoro prosit.

Vy, co mě znáte, víte, jak jsem na tom se sebevědomím a se vztahem sama k sobě, potřebuji se cítit přitažlivá, žensky a žádoucí, a tohle škemrání o sex mě donutilo v sobě obrovskou část své ženské hrdosti udupat, stálo mě to spoustu sil.

Snažili jste se to nějak řešit?

S přítelem se o tom nedalo mluvit, pořád mě jen odbýval s tím, že je unavený, nic se neděje. Předesílám, že ho nijak neviním, nezvládli jsme to ani jeden. Porod byl pro mě natolik stresující, že jsem ho ani sama v sobě stále ještě nějak nezpracovala, a to, že mě člověk, před kterým jsem s vždy snažila „zachovat tvář“, viděl v takhle zoufalé a z určitého pohledu „ponižující“ situaci, něco změnilo i v mém přístupu k němu.

Přestože odmítal on mě a ne já jeho, podvědomě tam byl a je odstup i z mé strany, zvláštním způsobem se před ním „stydím“ natolik, že už nejsem schopná bližšího fyzického kontaktu. Možná by to v době těsně po porodu šlo nějak změnit, ale on opravdu nebyl ochotný o tom jakkoliv mluvit, natož aby dal najevo jakékoliv pocity. Spoustu nocí jsem probrečela s pocitem, že jsem odepsaná a na všechno sama. Asi to nebylo úplně objektivní, nicméně jeho odmítání mě jakožto ženy (nikdy jsem nepochybovala o tom, že mě má rád, a vím, že Nelli miluje) mi natolik ublížilo, že jsem skutečně začala přemýšlet o tom, jestli to mezi námi ještě má budoucnost. A jakmile se objevily první pochyby o nás jako o partnerech, rozjel se celý kolotoč.

Valí se to na mě ze všech stran

Bydleli jsme (a stále ještě bydlíme) u mých rodičů, kteří nám strašně pomáhají. Přítel stavěl svépomocí vlastní bydlení, jenže to šlo (a jde) pomalu a nátlak ze strany našich na odstěhování velmi sílel (a sílí :-)), ponorka byla (a je :-) :-) čím dál tím nesnesitelnější.

Do toho zvyšující se tlak na mě, co se týkalo docházky do školy, začalo toho na mě být fakt moc. Začalo ve mně hlodat to, jestli se mnou přítel vlastně vůbec chce být. Začala jsem nenápadně (a naprosto nelogicky – vzhledem k počínajícímu rozpadu vztahu ..) pořád mluvit o svatbě, potřebovala a chtěla jsem důkaz, že o mě a o dceru stojí. Chápu, že chlap si s kojencem moc nerozumí, ale měla jsem pocit, že jsem na všechno sama, s malou mi vůbec nepomáhal, pořád jen barák, barák, ale co my?

Nejsem domácí puťka!

Bohužel si neodpustil každodenní poznámky na moji adresu typu „Že se na to nevykašleš, jsi pořád ve škole, k čemu ti to bude, stejně skončíš někde za kasou za pár stovek měsíčně.“ Jeho představa ženy a manželky je prostě - aniž by to myslel zle - děti, péče o domácnost, vaření, držení pusy, bez názoru, bez zájmů, bez emocí. Ale to já nejsem a nebudu, a potřebuji mít pocit, že jsem člověk se všemi právy. Chci v životě něčeho dosáhnout (získat vzdělání, najít dobrou práci, dát dceři dobrý příklad do života tím, že na sebe budu nějakým způsobem hrdá, a ne být uťáplá nešťastná služtička v domácnosti). A vůbec to nemyslím nijak proti maminkám, které jsou doma s dětmi spokojené, jen já to mám prostě jinak – třeba to není správně, ale beru to tak, že mám nějaký život a do něj mi přijde dítě, a vše je otázkou vzájemných kompromisů.

Jak s odstupem času vnímám přítele?

Přítel byl vlastně v době, kdy jsme spolu začínali chodit, jen takovým „přestupem“ z minulého vztahu, pomohl mi od bývalého se odpoutat, a když přišel další útok mé nemoci, byl ve správnou dobu na správném místě. A zároveň v ten nejhorší možný čas na nejhorším možném místě, protože on, o šest let starší, v tu dobu dítě už skutečně chtěl, pro mě to byla „jen“ poslední naděje, jak přežít. Což se povedlo, pro Nelli bych umřela. Jen to vše přišlo moc brzy a neuváženě.

Přitlačila jsem...a byla svatba

Tím vším, co se v té době dělo (nepodporování ve škole, nelibost, že mám také nějaké zájmy a názory, absence akcí ve dvou, odmítání sexu, denní úniky na barák, ošklivé mluvení o mých rodičích, nenávist ze strany jeho maminky ke mně, návrat do školy, bydlení u rodičů, hádky o Nelli, o peníze..) se ve mně pochyby posilovaly, a s lehkým nátlakem (slzičky…) jsem ho „donutila“ kývnout na svatbu, jen abych měla v ruce důkaz, že to s námi myslí vážně.

Kdybych tohle neudělala, pravděpodobně jsme už dnes spolu nebyli. V červnu 2010 jsme se vzali, já dodělala bez problémů druhý ročník školy a všechno se zase zdálo fajn. Přípravy na svatbu a makačka ve škole mě nenechaly přemýšlet o nás dvou, ale velmi nerada musím přiznat, že v podstatě už od okamžiku, kdy mě přítel „požádal o ruku“, jsem věděla, že dělám/e chybu. Jen se to už nedalo zastavit, roztočil se další kolotoč.

Všimli jste si, o čem jsem až do teď nemluvila?

Teď mě napadá, že jsem vlastně vůbec nezmínila to, čím to vše začalo – jídlo. Vidíte? Jsem z toho venku. :D

Je pravda, že můj přístup k hubnutí se velmi obrousil, stále jsem velmi háklivá na svůj vzhled, nerada chodím nenalíčená (vystačím si ale s řasenkou) nebo nedbale oblečená, často cvičím, za běžného provozu jím zdravě. Kojením se mi váha dostala až na 54 kg (166 cm), kojila jsem nakonec 15 měsíců. Postupně se to trochu zvedlo a už dlouho se stabilně držím na 58 – 59 kg a jsem spokojená, vypadám jako ženská – nejsem tlustá, ale mám prsa, boky. Občas na mě padne záchvat vzteklé aktivity a pak třeba týden cvičím denně a zmenším porce, ale jídlo mám fakt ráda a jsou to vážně už jen takové pozůstatky. Jím pravidelně, pestře, zdravě a občasný hřích v podobě grilovaček, dobrého vína a nedělního koláče se v tom tak nějak ztratí.

Ověřila jsem si, že svatbou se problémy nevyřeší

Tak jsme se tedy vzali … od 4.6.2010 se jmenuji jinak, nosím prstýnek, trvalé bydliště mám přehlášené do nového, ještě nedodělaného baráčku asi 30 km od našich. Jenže to (kupodivu, že) náš vztah s manželem nijak nevylepšilo. Ne že bychom se hádali, ale z mé strany naprosto zmizelo jakékoliv vnímání jeho osoby jakožto muže, partnera. Nespali jsme spolu víc než rok, vadí mi jeho případný dotyk, doslova ho nesnesu blíž než na jeden metr. Jinak komunikujeme normálně, domluvíme se, dáváme do kupy bydlení, zlepšil se i jeho vztah s malou, od toho roku a půl je to parťák a manžel už si s ní občas i dobrovolně hraje.

Uvědomuji si, že to byla i moje chyba, ale co dál?

Aby to nepůsobilo moc zamotaně, teď se pohybujeme v létě 2010, dcerce je 18 měsíců a já mám před sebou návrat do školy a nástup do závěrečného ročníku. Ve mně pořád víc a víc bujel pocit, že jsem jako v nějaké nepovedené tragikomedii, vážně jsem si připadala, jako bych se najednou probudila po několika letech z kómatu a s překvapením zjistila, že mám najednou dítě a manžela a že ale vůbec nevím, co s nimi.

Nečekané seznámení

Život je pěkná hračička, a jednu krásnou srpnovou neděli zavolala kamarádka, že se nudí a jestli nechci jít posedět s malou někam na zahrádku. Tak jsem šla. Nebudu to protahovat, a hlavně to nechci rozebírat příliš do hloubky, ale naprosto nečekaně (vážně jsem nikoho nehledala, byla jsem sice nešťastná, ale smířená s tím, že to bylo moje rozhodnutí a že musím zůstat) jsem potkala někoho, kdo mi změnil život. Bylo mi v té době třiadvacet (za 4 měsíce mi bude pětadvacet) a měla to být láska na jednu noc, úlet, naplnění fyzických potřeb (co si budeme povídat, rok bez sexu je rok bez sexu... Nejsem na to hrdá, ale stalo se a já dotyčného už přes rok miluji.

Randíme spolu dál

Jakkoliv je to odsouzeníhodné, je to tak a já nemám sílu (a ani nechci) to změnit. Vlastně se poprvé v životě cítím šťastná. Vídáme se 1 – 2x týdně, nikdo o tom neví, uvědomuji si, že ten efekt je hodně umocněn právě tím, že je to natajno (zakázané ovoce…) a ano, bojím se, že kdybych odešla k tomu druhému, po nějaké době by ten vztah byl ve stejné fázi, jako byly po určité době všechny předchozí (a není to nakonec mnou? Jsem moc náročná? Nevážím si toho, co mám?), jenže už je to rok (ano, už jsme v létě 2011) a ta vzájemná fyzická i citová přitažlivost přerostla v něco o dost hlubšího.

Jak se náš vztah vyvíjel?

Náš vztah si prošel dost bouřlivým vývojem, od bezhlavé zamilovanosti, hádek, výčitek, hysterických scén z mé strany a násilného vytyčování hranic přes dlouhé hodiny povídání (jeho minulost je snad ještě bolavější než moje) až do stavu naprosté blízkosti, důvěry a vzájemné úcty. Do ničeho se navzájem nenutíme, je nám spolu strašně dobře. Vím, že to bude znít jako z červené knihovny, ale chvíle s ním jsou pro mě jediné chvíle v životě, kdy se necítím pod tlakem. Vím, že tak jak to v tu chvíli je, to přesně má být, ničeho se nebojím a jsem v bezpečí.

Nelli je jediný důvod, proč jsem ještě s manželem

Zná se i s dcerkou, před kterou si tedy žádné důvěrnosti nedovolím, nechci jí brát iluze o vztahu mámy a táty. Ona je vlastně jediný důvod, proč jsem od manžela neodešla – nechci jí vzít tátu. Manžel ji má rád a ona jeho. Ale mezi námi je to vážně zabité, manžel už mě ani nedokáže rozčílit, necítím nenávist, ale lhostejnost. Nemám problém s ním vycházet, nechci mu ublížit, vážím si všeho, co pro mě a malou udělal, nechci být ta špatná, jen se nedokážu vzdát myšlenky, že mám právo na lásku.

Co mě čeká dál?

Nemůžeme už být dál u našich, a kam jinam mám jít, než se odstěhovat s manželem do baráčku, který staví už pět let. Nechci malou vystavit tomu rodeu, které by nastalo, kdybych od něj odešla k jinému chlapovi. Možná jsem jen zbabělec, já fakt nevím, jen nechci dělat žádná unáhlená rozhodnutí, nejde tu už jen o mě, ale hlavně o dceru a kvůli ní překousnu všechno. Já bych možná i dokázala ten paralelní vztah ukončit, ale z paměti mi to už nikdo nevymaže a já se cítím ještě strašně mladá na to, abych žila takhle.

Mám ze stěhování strach, ale co jiného můžu dělat?

Já nechci a strašně se toho bojím, Nelli budou v únoru tři roky, my s manželem jsme spolu sami nikdy nežili (jezdí za námi 4x v týdnu k našim) a do toho teď tohle všechno mezi námi. Nemůžu odejít, kam bych šla? Musím myslet na dceru, u našich už bydlet nemůžu a finančně na tom zatím nejsem tak, abych byla schopná se o mě a malou sama postarat. Vím, že „ten druhý“ by si nás rád vzal k sobě, ale mám strach, že by to celé bylo jako útěk ze vztahu do vztahu, nechci, aby mě pořád někdo musel zachraňovat. Všichni by mě odsoudili, Nelli bych připravila o tátu a dobré materiální zázemí (co si budeme povídat, že ..), i když je tedy pravda, že naprosto vše kolem Nelli jsem vždy platila já ze své rodičovské, a z toho ještě 3 000 každý měsíc našim za jídlo, vodu a tak, manžel nedal nikdy ani korunu – vše dával do baráku „pro nás“ (ale na něj nemám já ani dcera nejmenší právo).

Je to všechno strašlivě zamotané, určitě nemluvím ani příliš objektivně, ale můj momentální pocit mezi těmi dvěma chlapy je přesně takovýhle – nesnáším nevěru, vážně, ale stalo se, netleskám si za to, ale kdybych teď měla sex s manželem, budu to cítit jako nevěru vůči tomu druhému. Jsem prostě už jeho, ale on mě do odchodu od rodiny netlačí, protože sám žil bez táty a střídání partnerů u své maminky (která je mimochodem skvělá ženská, znám ji, jen neměla v životě moc štěstí..) nesl vážně špatně, a nechce, aby tím procházela i moje dcera (ano, může to taky být jen výmluva) a on byl ten, kdo rozbil rodinu.

Žiji dvojí život a čekám, jestli se něco stane

Abych to shrnula, jsem teď v situaci, kdy jsem na jednu stranu neuvěřitelně šťastná, protože mám vedle sebe konečně člověka, díky kterému nemám potřebu neustále sama sobě něco dokazovat, takhle silnou oddanost a lásku jsem k nikomu nikdy necítila, na stranu druhou okolí nic netuší a jsem víc a víc tlačená k odstěhování se s manželem. Je to asi nevyhnutelné, ale pořád doufám, že se něco stane …. A pokud ne, budu žít dvojí život asi ještě pěkně dlouho, on je spolu s dcerkou chybějící dílek puzzle mého štěstí.

Proč nejsem máma na plný úvazek?

Nelluška je úžasná, strašně ji miluji a v duchu i nahlas, když spinká, se jí pořád omlouvám, že neumím být máma na plný úvazek a vůbec za celou tu situaci, která je. Neměly jsme pořádně šanci vytvořit si stoprocentní vztah, neustále mezi námi stála moje máma (nemyslím to zle), která věděla vždy vše lépe a já ji ve snaze dát svému dítěti to nejlepší (když já toho údajně nejsem schopná) nechávala víceméně o mé dceři rozhodovat. Půl roku po porodu jsem se vrátila do školy, teď chodím do práce. Dcerku vlastně pořád někdo hlídá a mně je to líto, ale takhle se to nějak nastavilo a co s tím. Ona je spokojená, společenská, neuvěřitelně šikovná a zvládá to skvěle, ale já se strašně bojím, že jí nějak ublížím – nechci, aby ona moje znovuzrození vycítila a pochopila jako nějaké odstrkování svojí osůbky. Perou se ve mně pocity naprostého štěstí a zoufalých pochyb.

Nechci, aby se historie opakovala

Můj vztah s  mámou byl strašlivě blízký, byly jsme na sobě vzájemně citově hodně závislé, a vzájemné odlučování bylo pro obě hodně bolestivé a já nechci, aby dcerka tohle zažila. Byla jsem nesamostatné, rozmazlené dítě, kterému milující maminka umetala cestičku, jen aby si někde neodřelo kolínko a když přišel nevyhnutelný moment mého dospívání, odnesly jsme to obě. Možná od sebe Nelli podvědomě trochu odstrkuji proto, že mám strach, abychom se k sobě vzájemně nepřivázaly až nezdravě, jako jsem to měla já s mojí mámou? Já nevím, plácám se tak trochu v mrtvém bodě.

Víte, co já chci?

Chci žít s dcerkou a s NÍM ….ale je to tak správně? Kdo vlastně v životě určuje, co se má jak dělat, co je správně a nejlepší? Nikdy nebudou spokojení všichni. Každý svého štěstí strůjce? Nebo mám zodpovědnost i za štěstí ostatních?

Dle vyprávění Fireangel připravila Naďa Barochová.