Cesta Mie od ženy v domácnosti k úspěšnému podnikání

Rozhovor s paní Mie Krejčíkovou Okamura

Paní Mie Krejčíková Okamura je Japonka trvale žijící v České republice. Do Čech se dostala po sňatku s Tomiem Okamurou, který má v Čechách kořeny (jeho matka je Češka). Mie se vdávala za Tomia v 17 letech, o rok později se jim, toho času již v Čechách, narodil syn Ruy. Manželé se po 7 letech rozvedli.

Mie zůstala kvůli synovi v Čechách a časem se pustila do podnikání. V současné době je znovu vdaná – za Čecha, p. Krejčíka a mají spolu dva malé syny (2, 4 let). Paní Mie je duší velice úspěšné společnosti Japa Foods, s.r.o., která se již nespecializuje pouze na japonské potraviny, ale je paní Mie dále tvořivě rozšiřována.

Proč jste vlastně krátce po svatbě opustili s Tomiem Japonsko a přesídlili do Čech?
Když jsem otěhotněla, nabídl mi Tomio, abychom se přestěhovali do Čech, protože v Japonsku je pořízení rodiny spojeno s velkými náklady, i vyšetření v době těhotenství jsou tam velmi drahá. Původně to mělo být pouze na 1 rok…

Bylo pro Vás těžké následovat manžela do Čech? Bez znalosti prostředí, jazyka, navíc s miminkem na cestě? Jak hodnotíte své začátky v Česku? Můžete nám je přiblížit?
Do Čech, přesněji do Prahy jsme se přestěhovali v roce 1994. Nebylo to pro mě těžké, prostě jsem následovala manžela.  Je ale pravda, že v té době byl mezi Prahou a Tokiem velký rozdíl. V Tokiu byly spousty obchodů, restaurací, ruchu a tady nebylo téměř nic. Také jsem samozřejmě měla v Tokiu přátele.
V Praze jsme žili půl roku u Tomiovy matky, která mi pomáhala a zavedla mě do japonské komunity, kde jsem se postupně a pomalu seznamovala s novými přáteli.

Co bylo důvodem k rozvodu s Tomiem?
Protože byl Tomio úspěšný a velmi pracovně zaneprázdněný, neměl na mě a našeho syna moc času. Navíc jsme byli velmi mladí, když jsme se brali a život nás mnohému naučil. Později jsem chtěla pracovat a ne jen pečovat o dítě. Potřebovala jsem nalézt sama sebe a chtěla jsem zkusit být nezávislá.

Jak vypadal Váš život po rozvodu? Nechtěla jste se vrátit do Japonska? Pomáhal Vám Tomio?
Tomio se rozvádět nechtěl, ale já jsem cítila, že je to nutné, abych se já sama mohla někam posunout. A ano, po rozvodu jsem se chtěla vrátit do Japonska, ale Tomio nechtěl ztratit kontakt se synem, takže mi nabídl pomoc, pokud zůstaneme v Čechách.
Přestěhovala jsem se synem do jednoho z našich bytů. Zpočátku to bylo složité, protože jsme spolu vycházeli špatně, ale časem se situace urovnala, dohodli jsme se na dalším způsobu života a péči o syna.
Nebylo to lehké období – rozvod není nikdy dobrý. Ztratila jsem díky rozvodu i mnoho ze společných přátel.
Po rozvodu jsem pracovala pro Tomia jako průvodkyně, ale bylo obtížné skloubit práci a péči o syna. Chtěla jsem zkusit najít si nějakou práci sama – přestěhovala jsem se na rok do Budapeště, kde mě jedna firma zaměstnala. Tomio tenkrát téměř denně telefonoval. Ruy byl tou dobou u otce v Praze a já jezdila domů na víkendy.

Nacházel Tomio po rozvodu čas na syna?
Ano, věnoval synovi mnohem více. Trávili společně volný čas – v tomto se jejich vztah výrazně změnil. Tomio je Ruymu dobrým otcem.

Jak přišel nápad na podnikání v Čechách? Jaké byly jeho počátky?
K nápadu mě přivedli v Praze žijící Japonci, kterým zde chybělo jejich jídlo. V rozjezdu podnikání mi velice pomohl Tomio, protože já sice přišla s nápadem, ale bez jeho finanční pomoci by nebylo možné obchod otevřít. Nyní mi pomáhá také můj současný manžel – já, Tomio a manžel jsme společníky, jednateli naší firmy Japa Foods, s.r.o.

Co Vaše podnikání obnáší? Co všechno do Čech dovážíte? Které zboží patří mezi nejoblíbenější?
Veškeré prodávané zboží dovážíme z Japonska. Začínali jsme s potravinami – prodáváme je mražené, chlazené, polotovary, a samozřejmě potraviny v suché formě. Jde o potraviny potřebné k přípravě tradičních japonských pokrmů.

Zkusila jsem nabídnout také japonskou módu. Prvním nápadem byla nabídka módy Momijiya, která ale zahrnovala spíše tradiční japonské oděvy a v Praze o ně tudíž nebyl zájem. Spolupráce byla velice krátká. Poté jsem začala dovážet japonskou módu pro mladé, v gotickém stylu, která se těší poměrně velké oblibě a chodí si ji k nám kupovat hlavně mladí lidé, Češi.

Nedávno jsem začala dovážet a prodávat také japonské nádobí. Zpočátku jsem váhala, zda nabídku o nádobí rozšířit, ale nyní jsem ráda, že jsem to zkusila.
Poměrně velký zájem je o dětské nádobí – krabičky na svačiny, misky atd. Nádobí pro děti máme jak porcelánové, tak i plastové.

Když jsem si Váš obchod prohlížela, přišlo si nakoupit mnoho Japonců, chodí k Vám nakupovat také Češi?
To je náhoda (směje se). Jednoznačně více zákazníků máme právě mezi Čechy, ale ti chodí nakupovat hlavně v týdnu a v sobotu dopoledne. (v obchodě jsem byla v sobotu odpoledne)

Jak jsem psala v úvodu, jste duší Japa Foods, s.r.o., ale když jsem otevřela webové stránky (mimochodem na www.japafoods.cz naleznete také internetový obchod s japonskými potravinami a nádobím), na úvodní straně je fotografie Tomia, Tomio zve zákazníky do obchodu atd. Prostě nikde ani zmínka o Vás. Není to vůči Vám nefér?
Tomio je známý, je tváří a vlastně určitou reklamou našeho obchodu.  A jak jsem již zmínila, bez finanční podpory Tomia bych obchod nemohla otevřít.  Já pracuji proto, že mě to baví. Pozice pro mě není důležitá a o publicitu mé osoby mi nejde, takže mi to vůbec nevadí.

Váš současný manžel je Čech, máte spolu dva syny, 2 a 4 roky. Není náročné podnikat s takto malými dětmi, kdo se o ně stará? Nebojíte se, že bude Váš manžel trpět stejnými pocity jako Vy při Tomiově podnikání?
O děti se stará manžel, jinak bych ani nemohla podnikat. Je vážně skvělý táta.
Pomáhá mi také v podnikání. Funguje to tak, že většinu času je s dětmi manžel, když přijdu domů, věnuji se dětem já a manžel vyřizuje různé obchodní záležitosti. V podstatě se ve všem střídáme a vzájemně doplňujeme.
Myslím, že manžel je takto spokojený. Dětem se věnuje rád a na rozdíl ode mě, má také práci, která mě v době manželství s Tomiem chyběla.

Kde jste se s druhým manželem seznámili?
Seznámili jsme se v taxíku (byl taxikář), povídali jsme si, vyměnili si vizitky – hned se mi líbil. Je to vážně moc hodný člověk, který má navíc rád děti, takže si hned od počátku dobře rozuměl i s Ruyim.

Chtěla bych se zeptat na Vaše děti. Jakými jazyky mluví, kam chodí či budou chodit do školy? Museli jste řešit nějaké problémy spojené s vícejazyčnou rodinou?
Nejstarší syn Ruy chodí do mezinárodní školy, nyní mu je již 17 let. Jeho otec Tomio chtěl, aby měl Ruy mezinárodní vzdělání, a proto začal chodit ve 3 letech do anglické školky. V té době jsme ale museli vyřešit poměrně velký problém. Po vstupu do školky přestal Ruy z ničeho nic úplně mluvit. Do té doby bez problémů komunikoval s Tomiem česky a se mnou japonsky. Jako rodiče nás to velice vyděsilo, řešili jsme tento problém s odborníky a bylo nám řečeno, že příčinou je vystavení syna třetímu jazyku. Dítě se sice skvěle od dětství naučí dvěma jazykům, které používají rodiče, ale při zařazení dalšího jazyka může vzniknout, tak jako v případě našeho syna, určitý blok. Bylo na nás, rodičích, abychom se dohodli, které dva jazyky budou pro Ruye těmi hlavními. Nakonec jsme se rozhodli pro češtinu a angličtinu. Přestala jsem s Ruyem mluvit japonsky a mluvila s ním anglicky nebo česky. Po čase začal Ruy normálně mluvit a učení dalších jazyků jsme nechali na něm, v pozdějším věku. V současné době se Ruy učí také španělsky, japonsky sice rozumí a trochu i mluví, ale psát japonsky neumí.
S mladšími syny mluvíme doma hlavně česky, já jim občas ukazuji obrázky v knížkách a říkám japonská slova. Oba zatím chodí do školky – do české školky, a protože jsme s ní velice spokojení, chceme syny dát také do české školy.

Jakou kuchyni doma vaříte dětem – českou nebo japonskou? Kdo u vás vaří?
Mám obchod s japonskými potravinami, takže já vařím doma japonskou kuchyni. Ve vaření se střídáme s manželem a on pro změnu vaří jídla česká.

Chtěla byste zůstat žít trvale v Čechách? Co se Vám tady líbí a s čím se naopak sžíváte těžko? Jak často jezdíte do Japonska?
Ano, na tom jsme již s manželem domluvení. Mám tady obchod, rodinu, přátele… Po těch letech zde už nemám problémy se s něčím sžívat a navíc se situace v Praze oproti roku 1994 změnila. Také mi vyhovuje, že je tu větší klid, než např. v Tokiu.
Do Japonska moc často nejezdíme. Občas jedeme celá rodina za mojí maminkou. Když musím do Japonska kvůli obchodu, vždy se už těším domů, kde na mě čeká rodina.

Chtěla byste něco vzkázat našim čtenářům nebo cokoli na závěr doplnit?
Přeji ať se vám všem hezky daří a ať jste šťastní.

Mnohokrát děkuji za milé setkání a poskytnutí rozhovoru!

Věra Tautová