Můj malý výlet k zubaři aneb ať žije sníh

Ve čtvrt na čtyři dorazila moje maminka hlídat bublinu, takže jsem se za udílení rad a nařízení jala připravovat. Důrazně jsem ji varovala, ať ho necpe jen tím kinder řezem, jinak máme zase strašící až do půlnoci a ať mu kouká dát sežrat tu přesnídávku, jinak zase nebude pořádně kadit a ať si udělá kafe, případně si uloví něco k jídlu v lednic a špajzu, zbytky jsme dožírali dneska, takže leda chleba s něčím, co najde v lednici. Vyrazila jsem směrem Rumburk s vidinou toho, že mi tam zubař vrazí novou vložku, já v klídku sjedu do Tesca na rychlý nákup a pak domů a mamča ještě stihne svou návštěvu u zubaře. Jo, já míním a počasí mění.. Cesta do Rumburka normálně trvá asi pět až  deset  minut. Dneska jsem ji jela skoro půl hodiny, protože jsem se vlekla za dodávkou, která měla letní gumy a ještě lafetu a lítala ze strany na stranu a plížila se krokem, takže to bylo hrůzné. Nakonec jsem to nevydržela a v jednom šikovném úseku jsem ji předjela a dobře jsem udělala, protože podle klouzání na rovině nevím nevím, jak vyšplhala na ten šílený kopec, který dělí Jiříkov od Rumburku. No nic. Pomaloučku jsem dojela do Rumburka a zjistila, že tam jaksi ještě nikdo nezačal řešit prohrnutí chodníků, takže chodci chudáci klopýtali po chodníku, maminky jezdily s kočárkama po silnici, takže jsem celé město projížděla opravdu pomaloučku, abych stíhala zabrzdit, protože to byla fakt hrůza hrůzoucí a měla jsem stažený zadek, abych někoho neporazila. Povedlo se mi ulovit epesní parkovací místo, takže jsem jen rychle zaparkovala a utíkala k zubaři. Moje vidina rychlého vražení vložky a rychlého nákupu se rozplynula definitivně, když jsem zjisitila, že je skoro plná čekárna lidí. Po dvaceti minutách čekání jsem radši zavolala mamce, že to asi hned tak domů nestihnu. Naštěstí jí to nevadilo. Když jsem konečně přišla na řadu, tak jsem byla fakt rychle pryč, naštěstí  mi ta vložka nevypadla celá a něco zůstalo, takže mi to nemusel znovu celé čistit, jen tam vrazil novou desinfekci a zase zadělal a mohla jsem jít. Auto jsem měla obalené omrzlicí, takže jsem ho natočila a šla oškrabat a omést sníh, protože jsem měla ještě v živé paměti ty závany větru a mraky sněhu proti sobě, když jsem jela do Rumburka, takže jsem se toho chtěla zbavit, abych zbytečně neohrožovala ostatní. Byla jsem sice asi sama, kdo měl tuhle potřebu, ale aspoň jsem měla dobrý pocit, že nikoho neohrožuju. V teplíčku auta jsem zavolala manželovi, jestli se mnou nechce jet domů, ale měl ještě moc práce. Nadšená jsem nebyla, že v tom hnusu půjde na bus a pak z busu domů, ale co se dalo dělat. Při cestě do Tesca mi přišlo, že zima mění lidi v nemyslící ovce a řidiče v debilní  neohleduplná hovada. Naprosto šílené manévry, které předváděli při výjezdu od Tesca, jen aby nemuseli čekat o vteřinu déle, nedávání přednosti na kruháku, protože by museli čekat a vjíždění na parkovací místo, na kterém už vy téměř stojíte a snaha vytlačit Vás z toho dalšího, které jste si našla, mě úplně znechutila, takže jsem v klídku zaparkovala na nejodlehlejším místě parkoviště a v klídku šla dovnitř ani jsem nechtěla absolvovat šílený boj u košíků, kdy se jeden snaží v rekordním čase zaparkovat košík a utéct rychle do auta a ten další se snaží ze stejné řady ve stejnou chvíli vyrvat košík, aby mohl rychle do tepla supermarketu. Hned jak jsem vlezla dovnitř, tak jsem zjistila, že tam zase stojí tři slečny, které nabízejí testování parfémů, které by se měly v budoucnu v Tescu prodávat. No tentokrát aspoň vypadaly slušně, posledně tam byly dvě, které by z fleku mohly jít šlapat na Mejto, protože jejich oblečení tomu odpovídalo. Naštěstí mě slečny vynechala, protože se jich ujala taková  ukecaná babka a zkoumala a lustrovala jim stánek. V klidku jsem si to tam projela, aby trošku stihla opadnout fronta. Ale asi měl vypuknout hladomor, protože fronty byly až nakonec všech uliček se zbožím. Ale i tak jsem nepospíchala. Měly má oblíbená jablíčka, koupila jsem chlebík a ještě pár sladkostí do mikulášských balíčků a šla jsem k pokladně. Pořád jsem koukala, že se ta fronta nějak nehýbe a zjistila jsem, že jsem si stoupla do fronty na jejímž začátku je vietnamec, který nakupuje do krámu. V duchu jsem to okomentovala, ale už jsem byla uprostřed, tak jsem se rozhodla to vydržet. Pak jsem se nahnula, abych viděla, jestli už aspoň platí a zjistila jsem, že platí stravenkama a chytl mě vztek. Takže, když u nich platíte stravenkama, tak mají držky a připomínky a nevrací na ně ani tu předepsanou pětikorunu a pak za ně ti zmetci nakupují v Tescu. A už mě  u nich neuvidí, kdybychom měli umřít hlady. Vydala jsem se na cestu domů, ta byla úplně stejná jako cesta sem. Prostě něco šíleného.  Hlavně mě štvalo, že nikdo nedoržuje patřičný odstup a tak to bylo chvílema o nervy, protože jsem měla strach, že to nedobrzdím. Ale domů jsem dorazila celá a v pořádku a poslední vzrůšo bylo to, že zase nějaký trouba zaparkoval tak, že jsem nemohla zajistit dveře od garáže a tak jsem mu ve snaze je zajistit odřela pěkně nárazník, ale vzhledem k tomu, že vůbec nevím, čí to auto je a nemá tam co dělat, protože to není parkovací místo, tak jsem to neřešila. Navíc jsem teda koukala, že už to auto má odřené a obouchané, tak to asi ani nepostřehne. No, není nad klidnou návštěvu u zubaře a takový obyčejný nákup.