Naše první návštěva v TamTamu

Po naší první samostatné cestě do Prahy na Mrázovku jsem si říkala, že už nás nic hrozného snad nemůže potkat. Jo, to jsem se spletla a těžce.

Ráno jsme krásně vstali v půl šesté, teda spíš já a to jen protože jsem měla strach, že když zamáčknu budíka, tak zaspíme všichni. Usnula jsem někdy v jednu ráno, takže jsem moc vyspaná nebyla. Navíc Tomášek zase v jednu ráno řádil, jak černá ruka.  Všechno proběhlo hladce, aby taky ne, když jsem měla všechno nachystáno od včerejšího večera.  Ládík šel vyvenčit psa a naskládal při té příležitosti všechny tašky do auta, pak už jen umýt Sandy packy, popadnout Tominu, já kabelku a hurá směr Praha. Během cesty jsme se v klídku nasnídali a pak jsme my s Tomáškem začali poklimbávat. Asi jsem zabrala hodně tvrdě, protože mě najednou ze sladkého snění vytrhlo šílené houpání našeho auta. Otevřela jsem oči a zjistila, že jedeme nějakou šílenou kamenitou cestou kamsi do pekel. Ze předu se ozývalo zlověstné klení mého  manžela,  který drtil mezi zuby nadávky na opravy silnic. Už jsem mu chtěla říct, že za to nemůžou a ať je rád, že se silnice opravují, když naše cesta skončila v bahnitém výběhu pro koně. Oba jsme vytřeštili oči a nevěřili, kde to jsme. Tak jsme koukali, co dál. Manžel nadával, že ta objížďka je divně značená, že ví 100%, že šipka ukazovala sem. Najednou jsme na konci výběhu uviděli pána, který opravoval díru v hrazení. Šli jsme k němu a prosili o pomoc. No, napřed dělal, že nás nevidí, pak neslyší a nakonec, když viděl, jak při pokusech vyjet , zabředáme ještě hloubš, tak šel pro traktor. Když dorazil, tak jsme zjistili, že naše autíčko nemá ve výbavě lano. Přiznám se, že jsme zatím vůbec neměli čas to zkontrolovat.  Takže pán něco sprostého zaklel a odjel pryč. Už jsme si ani nemysleli, že se vrátí. Když dorazil, tak jsme zjistili, že naše drahá Fábuša sice má vpředu tažné zařízení, ale k tomu bychom museli mít speciální očko na našroubování a to pochopitelně v celém autě nebylo.  Jinak by to nebyla taková sranda, že? Takže jsme museli zajet ještě hlouběji do výběhu, otočit se a pokusit se vycouvat mezi dvě plaňky, které měly asi 5 cm vůli na každé straně auta. Povedlo se to na pátý pokus mě. Pak nás pán zapřáhnul a zkusil táhnout.  Pochybnosti o síle a bytelnosti lana jsem měla hned, jak jsem ho uviděla, ale blbé poznámky jsem si nechala raději pro sebe. Samozřejmě lano prasklo, pak prasklo ještě jednou a já i s autem skončila v šípkovém křoví, nemusím asi ani psát, že jsem měla otevřené okýnko, takže jsem utržila pár pěkných škrábanců, moje levé předloktí vypadá jako bych se utkala se smečkou divokých koček. Nicméně pán začal řvát, že ani jeden neumíme řídit a že se na nás vys.. at. Už jsem chtěla odseknout, ať to udělá, že si zavoláme odtahovku. Tak jsme to zkusili ještě jednou.  A ještě jednou a když už jsme málem skončili na střeše, protože pán byl opravdu vůl a nedal si říct, že i když točím volantem přesně tak, jak mi  „chytře“ radí, tak to prostě po tom blátě klouže a auto si jaksi dělá, co chce.  Najednou dorazila paní, která vedla stádo koní, vážně bájo. Tvářila se dosti hrozivě a já už viděla, že se blíží nějaká scéna. Manžel mlčel a rozhlížel se kolem a bylo vidět, že přemýšlí.  Pak pána požádal, jestli nám podrží ohradník od horního výběhu, že to zkusí projet přes pole a uvidíme. Pán se zatvářil tak, že už jsem nakročila, že ten ohradník zvednu sama. Nakonec se s paní uvolili a ohradník nám podrželi. Pár mocných hrábnutí a couvnutí a vjeli jsme na pole, které bylo oproti výběhu koní krásně suché. Projeli jsem přes něj nahoru a hledali místo, kterým bychom projeli na cestu. Našli jsme a šťastně vyrazili pryč.  Ještě než jsme odjeli, tak jsem se pána slušně zeptala, co jsme dlužní. Ten si odplivnul a řekl, že nic. Když mi pan manžel řekl, že nás označil jako další debily a blbce, co už tam skončili taky, tak jsem své otázky velmi litovala. Měla jsem si uplivnout taky. Že nám oběma tykal, byl na nás sprostý a řval, to bych snad ještě přežila , ale ty blbce, debily a to plivnutí už na mě bylo moc.  Vjeli jsme konečně na pevnou asfaltovou silnici. Prvního chodce jsme se zeptali na nejbližší benzínku a vyrazili jejím směrem. Natankovali jsme, opláchli jsme se, očistili boty od bláta a  vyrazili znovu na cestu.  Nicméně při vyjetí z pole jsme si všimli, že ta směrovka na objížďku opravdu ukazuje směrem dolu a je dosti divně upevněná. Nicméně jsme byli oba tak vyklepaní, že jsme si to v první chvíli ani neuvědomili. Doma mi pak Ládík říkal, že je mu líto, že jsme ani nevěděli, kde jsme, protože se to klidně může stát i někomu jinému a může dopadnout ještě hůř, než my.  Mohli jsme na to aspoň upozornit. A ještě další perlička. Tomášek celé tohle martirium prospal v sedačce. Teprve doma v  klidu mi došlo, jak jsem mohla být tak pitomá a nechat ho tam, i když jsem tam byla celou dobu s ním. Jenže ono stejně by nebylo ho kam dát, potřebovali jsme být v pohotovosti oba dva.

Volala jsem znovu naší „tetě“ z Tamtamu, že už jsme na cestě a že asi do půl hodinky dorazíme. Byla ráda,  už byla přesvědčená, že už nedorazíme, protože jsem jí samozřejmě volala, co se stalo a že nevím, jestli dorazíme. 

Návštěva byla super. Tomášek zase flirtoval se všemi přítomnými tetami.  Vzorně seděl, hrál si s hračkou a házel všechno kolem sebe. Povídali jsme si, vyplnili takový dotazník, abychom doplnili určité mezery, které vznikly tím, že tato návštěva už měla proběhnout před první konzultací Marcelky u nás. Ale protože jsme neměli auto, tak nám vyšli vstříci a posunuli ji na neurčito.  Pak jsme šli do takové maličké místnůstky, jedna teta šla za kameru, druhá si sedla k počítači a třetí  k Tomáškovi, my dva s manželem do židliček po straně. Tomáška posadily do čela stolu do dětské židličky. Po jeho obou stranách byly repráčky od počítače.  Pak teta sedící u Tomáška vzala bubínek a zabubnovala na něj, pak mu ho půjčila, aby zabubnoval taky. Pak bubínek schovala pod stůl a teta sedící u počítače pustila stejný zvuk bubínku do repráčků. Tomášek se okamžitě začal dívat pod stůl a hledat bubínek.  Pa ho nechaly stát na stole a pouštěli ten zvuk znovu  a Tomášek se usmíval a ukazoval na bubínek. To samé se opakovalo se zvonečkem a cvakačkou. Pak už toho měl Tominka dost a už ho to nebavilo. Zajímavé na tom bylo, že reagoval na bubínek a zvoneček, ale  cvakačka už ne. Otázkou zůstává,jestli neslyšel nebo už ho nebavila.  Pak jsme si ještě sedli a dopili kafíčko, které nám tety uvařily, mimochodem bylo fakt výborné a opravdu bodlo.  Teta Marcelka se nás ptala, jestli nechceme  v knihovně nějakou knížku nebo nové hračky pro Tomáška a jestli se nechceme na něco zeptat. Potřebovala jsem vědět znak pro pohádku a pro oblíkání.

Když už jsme měli hotové všechny formality, tak nás teta Marcelka provedla zbytkem Tamtamu. Myslela jsem, že jsme tam byli vlastně už minule, ale to ne. To jsme bydleli přímo ve Federaci. Abych Vám to vysvětlila. V tom objektu totiž sídlí Federace rodičů a přátel sluchově postižených,  dále středisko rané péče Tamtam, dále pak bilingvální školka ( neslyšící i slyšící ) a logopedie a psychologická poradna. V rámci federace funguje ještě spousta dalších odborníků a „pomocníků“.  Poslední zastávka byla v knihovně, kde mají snad všechnu dostupnou literaturu o sluchových postiženích. Vyřídila jsem si průkazku, díky tomu, že jsme členové federace, tak jsme ji dostali bezplatně. Vedoucí knihovny mi ještě vysvětlila, jak si prodloužit výpujčku na internetu a že vracet můžu přes naši „tetu“  nebo poštou. Naše prohlídka skončila na parkovišti u auta, tam se s námi Marcelka rozloučila a my vyrazili k domovu.

Už jsme si mysleli, že nás nic hrozného nepotká, ale to byl omyl. Ještě jsme jeli do myčky umýt auto od toho bláta a když začalo mytí, tak jsme zjistili, že nemáme pořádně dovřené dveře a okno, takže jsme si drobet zmáčeli auto :DDDD.

Dorazili jsme domů,  uvařili kaši, vykoupali bublinku a odebrali se do pelíšku.  Takže tolik asi k našemu výletu. Doufám, že Vás to aspoň trošku pobavilo.