Verona dopisuje román 9/10

Vedle mě pofňukávala Dona. Chytila jsem ji za ruku a snažila se nás obě uklidnit.  „No tak, neboj, bude to dobrý.“

„Nesnášim Vánoce.“ Vypadlo z ní najednou.

„Co je ti?“

„Všechny ty očekávání a ty sliby a ty snahy, aby všechno bylo dokonalý. U nás to pokaždý stálo za starou bačkoru. Máma se vždycky opila už na Mikuláše a nevystřízlivěla do Silvestra.“

„Letos to bude jiný.“

„Už tomu nevěřim.“

„Stalo se něco?“

„Ve středu si cvakla rumu do pečení.“

„Ne!“ Věděla jsem, jak dlouho se už držela a nechtěla uvěřit tomu, co mi Dona povídala.

„Byla to jenom decka, ale i tak!“

„Luisa je teď s ní?“

„Jo, máma byla hned ve čtvrtek u doktora a snad dobrý, ale to víš, vzpomínky se vracej a mám hroznej strach, aby to nebylo zpátky.“

„Možná je toho na mámu moc.“

„Já vim. Měla bych se o holku víc starat.“ Slzy jí stékaly po tvářích.

„Dono, ty to zvládneš! Jsem si úplně jistá,“ držela jsem ji kolem ramen a podávala kapesník.

„Asi budu muset. Nechci, aby do toho zase spadla.“

„Nespadne, mysli pozitivně. Obě jste ušly kus cesty a už kvůli Lui se jí budete držet i dál.“

„Jak to děláš?“ Podívala se na mě a malinko se pousmála. „Že vždycky přesně víš, co říct. Zabírá to.“

„Vždycky to nevim, ale u kamarádek mám jasno.“ Měla jsem co dělat, abych se nerozplakala taky.

„Díky.“

„Drž se a mámu pozdravuj.“

„Budu, asi to vyzní divně, ale už se těším, až odtud ráno vypadnu. Jsem trochu nervní, jak se holky maj.“

„Všechno je v pořádku, žádný strachy.“ Mrkla jsem na ni a právě v tom okamžiku jsme zaslechly přijíždět auto.

Obě jsme se hrnuly před dům a strnuly hrůzou. Branou právě přijížděla policie. Nezmohly jsme se na slovo, jen jsme udiveně civěly a v hlavě každé z nás se odvíjel jeden špatnej scénář za druhym. Než vystoupili dva chlapi v uniformě (malej a velkej) a ptali se, jestli známe Theu.

„Co je sní?!“ Vykřikla jsem tak, až si odstoupili o krok.

„Je tady ubytovaná?“ Zajímali se pořád.

„Jo, ano,“ koktala jsem. „Víte o ní něco?“

„Přivezli jsme vám ji.“

„Cože?“ Běžela jsem k zadním dveřím a zahlédla Theu uloženou na sedadlech, klidně oddychující, naštěstí bez známek zranění.

„Kde jste ji našli?“ Zajímalo nás všechny, mezitím z chaty vyběhly i ostatní holky.

„Stopla si nás u cesty. Šla z hospody a protože se celkem motala, raději jsme ji odvezli až sem.“

„Už jsme o ní měly hroznej strach!“ Přiznala jsem.

„Celkem oprávněně. Tak už se o ni postaráte?“ Zeptal se ten vyšší.

„Samozřejmě.“ Vytáhly jsme polospící dezertérku z vytopenýho auta, studený vzduch venku ji trochu probral, poděkovaly jsme mužům zákona a když odmítli pozvání na guláš, pospíchaly jsme do vlídné náruče penzionu. S Theou jsme se snažily komunikovat, ale moc nereagovala. Ke všemu to z ní celkem táhlo, proto jsme se rozhodly hned ji uložit k Sandře. Než se nám to povedlo, hodiny ukazovaly druhou ranní. Vypadlo z ní jediný: „Rozvádíme se.“

Mia, Adina i Beka se mezitím vrátily a už se hřály u kamen. Přestože jsme všechny byly k smrti unavený, než jsme se rozhoupaly odejít do svých postelí, bylo skoro pět. Celou věčnost jsme se bavily o tom, co se vlastně stalo a taky se snažily přijít na to, jak konkrétně můžeme Thee pomoct. Při všem tom rozebírání situace zleva i zprava nás ale vůbec nenapadlo, že kamarádka o žádnou pomoc stát nebude. Proto i následující hodiny byly pro nás všechny dalším nemilým překvapením.

Když jsme se ráno vzbudily (kolem devátý se zase začala plnit jídelna), přečetly jsme si od They jenom vzkaz, kterej přinesla Sandra: „Sorry.“  Byla pryč. Jediný slovo a rozmetala naše přátelství na prach. Nechápala jsem to, ale musela jsem se s tím smířit. To sobotní ráno mi to ještě nepřišlo nijak definitivní, věřila jsem, že mi brzo zase telefon vezme, odpoví na zprávu nebo se přihlásí na chat. Ale znala jsem Theu vopravdu tak dobře?

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2138

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2141