Verona dopisuje román 8/10

Než jsem se k Sandře vrátila s čajem, tak usnula. Zlehka jsem ji přikryla a na moment se posadila u její postele. Mlčky jsem sledovala pravidelný rytmus zvedající se deky a snažila se tím uklidnit svoje srdce, které vlivem nečekané události bilo na poplach. Sandra vypadala klidně, jako malá bezbranná holčička, kterou nic netrápí a která je ve svym životě dokonale šťastná.

Když jsem se na ni naposledy zadívala, skoro jsem začínala pochybovat, že se drama na toaletě vopravdu odehrálo. Nezdálo se mi to? Skutečně se mi přiznala, že svoji novou roli ne tak úplně zvládá? Byla za tím práce, nebo problémy doma? Nebo šlo „jenom“ o to, že se bála znova přibrat? Honilo se mi toho hlavou moc, ale bylo mi jasný, že k rozhovoru se Sandrou se už jen tak nedostanu. Ona byla z těch, který si svoje soukromí umějí ohlídat. Spíš si teď bude dávat přede mnou větší pozor, odhadovala jsem a nakonec si řekla, že to je možná dobře. Ze všech novinek dnešní noci už jsem byla vyčerpaná a to jsem zatím netušila, že to úplně nejhorší má teprve přijít.

V jídelně se právě podávala půlnoční gulášovka s chlebem. Napočítala jsem nás osm. Chyběla jen Sandra (holkám jsem řekla, že byla unavená a šla si lehnout) a Thea. O tý jsme pořád nevěděly nic.

„Holky, která jste ji viděla naposled?“ Už jsem měla strach.

„Já asi v devět, dala si dvojitou vodku a řekla mi, že jde na vzduch,“ vzpomněla si Edita.

„Kam?“ Vyhrkla jsem netrpělivě.

„Já nevím, myslela jsem, že jenom před chatu.“

„Ale tam neni.“

„Jak to víš?“ Zapátrala Carla a zkoumavě na mě pohlédla.

„Byla jsem tam a nikde ji neviděla.“

„A někoho jinýho jo?“

„Ne.“ Zalhala jsem a rychle se vrátila k Thee. „Holky, pojďme ji hledat!“

„Kam?“ Zeptala se Dona a bylo vidět, že se jí nikam nechce.

„Nevim, zeptám se Radky, kam by tady v okolí mohla zmizet,“ napadlo mě.

„Nějaká hospoda? Nebo nádraží?“ Adina přemejšlela nahlas.

„Hospoda je prej tři kiláky odtud.“ Opakovala jsem holkám, co jsem se dozvěděla od Radky.

„Půjdeme?“ Beka si už nazouvala sněhule. Bylo znát, že žije na horách a vánice ji nezastaví.

„Jasně,“ šla jsem se taky obout, ale Mia mě zastavila. „Veru, ty zůstaň tady.“

„Proč? Slíbila jsem jí, že to tady bude fajn a ona utekla! Je to moje vina, neměla jsem ji přemlouvat, aby jela.“ Přiznala jsem svoje výčitky.

„Nechtěla jet?!“ Belinda nevěřícně kroutila hlavou.

„Bála se, že ji odsoudíme.“ Svěřila jsem holkám, o co tady jde.

„Proč?“ To nám nevěří?“ Edita nechápala.

„Spíš nevěří sobě.“ Uzavřela jsem to a sledovala Beku, Miu a Adinu, jak si navlékaj bundu, nasazujou čepice a kontrolujou mobily.

Připustila jsem, že ve svym stavu bych měla zůstat v teple a bezpečí a domlouvala s holkama další postup. „Kdyby něco, volejte! A bacha!“ Objala jsem je a modlila se, ať se žádný z nich, včetně They, nic nestane.

Všechny z nás čekaly ty nejtěžší minuty dnešní adventní noci. V tu chvíli jsem toužila po jedinym – bejt doma, políbit Rozárku na čelo, pak se ve svý posteli přitulit k Tomovi a ráno se bezstarostně pozdravit s holkama na chatu. Některý přání by si člověk asi neměl plnit, napadlo mě ještě.

Strach o kamarádky mě totálně utlumil. Zírala jsem na dveře a doufala, že se brzy otevřou a já v nich spatřím čtyři rozesmátý obličeje, který zvolaj: „Paříme!“ a všem se tak uleví, že z radosti zůstaneme vzhůru až do rána. Když se ale hodinu nedělo nic, čím dál víc jsem si připouštěla, že se stalo něco strašnýho.

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2137

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2140