Thea o sobě

Verona mě svým výčtem pobavila, ale musím se přiznat, že toho dost vynechala a hlavně ty vlastnosti, který si člověk do životopisu nepíše. Neumím si představit, že by někdo chtěl zaměstnat línou a žárlivou matku dvou dětí, která má problém napsat nejen motivační dopis, ale třeba i dnešní příspěvek do románu, o kterej mě Verona požádala už před tejdnem.

S tou žárlivostí se to má takhle – žárlím na svou matku a její volnej čas. Nechápu, jak si to všechno dokáže zorganizovat, ale věčně vypráví, kolik přečetla knížek a co dobrýho vařila. Sakra, kde na to bere sílu? Je pošťačka, takže vstává ve čtyři a ve dvě odpo je většinou doma. Byt jako klícka, navíc chodí uklízet své mámě (mojí babičce) a všechno zvládá tak nějak mimochodem. Nevim. Tohle mě teda celkem štve J.

Když se zastaví u nás (bydlíme od sebe dvě minuty), její pohled se tak povrchně projede po celym bytě, většinou nic neřekne, ale ve mně se to už vaří:

„Co je?!“

„Co by, můžu si někam sednout?“ A odsunuje poházený hadry, co jsem si svlíkla hned, jak jsem se dovalila z práce.

„Můžeš, nejlíp na zadek.“

„Problémy v práci?“

„Mami, přestaň.“

„Nevypadáš dobře, nepřibralas zase?“

„Ježiši.“

„Měla bys se sebou něco dělat, takhle ti Lojza uteče.“

„Jak TAKHLE?“

„O chlapa se musíš starat – mít uklizeno, navařeno a být upravená.“

„Nedáš si kafe? Mám tu jedno vod Vávry.“

„Ty se zlobíš?!“

„Ne, jsem moc ráda, že tě zase vidim.“ Koušu se do jazyka, abych ho na ní nevyplázla.

Mít za matku paní Dokonalou není lehký. Navíc, když máte pocit, že vy si svůj život pořád neumíte zorganizovat. Když se mě zeptá na práci, pokaždý je mi to příjemný asi tak, jako když mě ve městě zastaví dvojice a se zářivym úsměvem mi nabízí. „Změřte si svůj tuk“. To je vždycky na blití.

Když se mě zeptá na děti, vytáhnu všechny trumfy, aby mi vmetla, že jsou celý po ní. A když se mě zeptá na manžela, jsem vděčná, když zrovna za dveřma zazvoní svědci Jehovovi. Protože kdo by se chtěl vlastní matce svěřovat, že Lojza má problém vůbec mi dát pusu před spaním a manželskej sex je pro mě už cizí slovo?

Prostě mám celkem často pocit, že se můj život nějak podivně zasekl a nevim, jak ho nakopnout. Ironie na chatu mi pomáhá se všem těm denním „katastrofám“ vysmát a neposadit se z nich na řiť. Jak vždycky říkal můj děda: „Když nejde o život, jde o hovno.“ Něco na to bude J.

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2015

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2020