Nevím, jak ti to říct....

18.8.2013 neděle

V pátek jsem spala u kamarádky. Bylo to super, bylo to skvělé, šly jsme ven na "drink" - já teda nepozorovaně jen na tonik. Celou dobu jsem na ni koukala a v duchu na ni křičela: "Jsem těhotnáááá!". 

Další den jsme měly sraz s holkama ze střední. Celou dobu jsem na ně koukala a v duchu na ně křičela: "Jsem těhotnáááá!"

Víkend jsem trávila u našich. Celou dobu jsem na ně koukala a v duchu na ně křičela: "Jsem těhotnáááá!" 

Takhle to bylo úplně s každým. 

Postupně jsem si zvykala na to, že opravdu budu matkou. Také jsem ale přemýšlela o vtipném, či romantickém, nebo razantním, snad i chápavém, možná i ubrečeném, nebo šťastném přednesu mému druhovi o tom, že bude tatínek. 

V hlavě jsem měla ještě hodně čerstvou epizodu, kdy jsem si dělala první test.

On: "Pro co sis to tak podezřele šla do lékárny?"

Já "Pro těhotenský test"

On: "A???"

Já: "No nejsem těhotná, je to divný, protože je mi blbě. To sis oddechl, co?"

On: "Hmm jo."

Na pár scénářů jsem se připravila, ale jakmile jsem dorazila do našeho hnízda oplodněné lásky, všechno šlo stranou. Tep mi bouřil tak, že jsem si říkala, jak je možné, že to na mě už nepoznal. 

"Miláčku, nevím, jak ti to říct, ale....jsem těhotná" 

Hm, jakoužeto reakci jsem čekala? Ve filmech většinou chlapi buď vyšilují radostí, nebo vztekem. 

Ten můj nic. Normálka. Jako kdybych mu řekla "Miláčku, nevím, jak ti to říct, ale koupila jsem rohlíky"

Uklidňovala jsem se tím, že když jsem tu novinku zjistila, také jsem se s tím musela vnitřně srovnat. Také jsem neskákala do stropu, nebrečela jsem v koutě. Jen v jedné chvíli, při zadívání se do zrcadla, se mi vyplavilo trochu slz, asi dojetím. Nechala jsem tedy neutrální výraz partnera tak, jak je. Snad nějaké to nadšení přijde časem.