Bílí muž v africe č.4

Sobota (pro nás pátek). Včera jsem šel spát až ve dvě. Připojil jsem se ke klukům a povečeřeli jsme prakticky všichni rybu. Nebyla úplně špatná. Jmenovala se cosi jako kapitánův gril. Byla tak maximálně gril druhého důstojníka. Khaled nás pozval do jiného klubu. Možná bych se měl podrobněji zmínit o Khaledovi. Když jsem byl nemocný, nesmírně mi pomohl. Vozil mě autem do tábora, abych se mohl umýt. Opravdu mi moc pomohl a moje střevní potíže jimiž jsem trpěl, i jeho zásluhou ustaly... Jeli jsme tedy jeho Toyotou do Sansa bar. Podnik v Africkém stylu. Klubovky, gauče. Příjemná obsluha, což tady je zázrak. Živá muzika. Ceny více než přijatelné. Toalety, zde důležitá věc, na jedničku i v Česku. Hudebníci se střídali. Jeden vypadal jako Jamajčan, jiný jako Bill Smith. Mi se nejvíce líbila zpěvačka. Hlas jako zvon. Zpívala všechno možné, nejvíce francouzské šansony. Seděli jsme, každý ve svém křesle a skoro ani nedutali. Živý džezík, šansony, Bob Marley. Vipil jsem za celý večer dvě místní pivka. Přiznávám, že mě atmosféra baru okouzlila. Jeden návštěvník slavil narozeniny. I já se odvázal, postavil a s ostatními hulákal happy birthday.... Hosté byli z devadesáti procent místní, ale evidentně z "lepších" kruhů. Zůstali jsme do jedné. Do postele jsem se dostal až ve dvě, jak jsem se zmínil na počátku odstavce. Dnes sice únavou umírám, ale cítím se moc dobře. Nejpříjemnějším možným způsobem jsem zabil další den z domova. A o to v krajánkovském životě jde