Usmíření - diskuze

Pozdě, ale přece. Před 2 lety jsem se usmířila s kamarádkou. Hezky jsme si vše v klidu vyříkaly a já blbá si myslela, že se ponaučila. Za pár týdnů jsem zjistila, že mi lže, pomlouvá, dělá ze mě idiota, využívá mě. Je opět po kamarádství a já se zařekla, že s ní už NIKDY.

naštěstí jsem nezažila žádný takový vztah nebo situaci, kterou bych musela řešit usmiřováním, díky za to

Před deseti lety umřel v prosinci můj děda, tři měsíce před tím než zemřel, jsme se dost pohádali, uhodil mně a my pak spolu nemluvili (nebylo to poprvé - oba dva jsme byli tvrdohlaví a nikdo nedokázal ustoupit jako první), no a pak ho odvezli do nemocnice, šel po svých a domů nám ho za týden vrátili nechodícího..Týden jsme se tu všichni trápili, pomáhali mu, já v noci nespala, protože chvíli chtěl sedět, pak zase ležet..byla jsem na něj hodně tvrdá, ale jen ode mně to bral..jenže pak ho odvezli znova a za pár týdnů zemřel. V nemocnici jsme si všechno vyříkali, řekl mi, že mě má moc rád (nikdy to nikomu neřekl) a já zas, že si ho moc vážím..odpustili jsme si, že jsme na sebe byli ošklivý. Byla jsem u něj, když zemřel a dodnes na něj vzpomínám jako na nejúžasnějšího člověka. Chybí mi..

Usmířila jsem se s našima.My jsme ani nebyli rozhádaní,ale byl to takový vztah nevztah. Když měla segra svatbu dala jsem jim i tchyni novou šanci.Tchyně ji nevyužila-oni na 1000 procent.I když ted jsou zrovna na mě uražení,že tu byl Martin,ale to nevadí,to přejde.

se svým tátou, žít s ním nebyl žádný med, sice nikoho nebil,ale mamku psychicky deptal a když nebyl v práci nebo s milenkama byl jen v hospodě. ani tady radši nebudu rozebírat to jak se choval u soudu kdy se mělo určit výživné ,ty slova co tam padly jsem dala hluboko dozadu. neviděla jsem se s ním cca 4 roky nevěděla ani kde je a co dělá, pak doslova přilezl po kolenou a začali jsme spolu komunikovat.největší podíl na tom mělo moje těhotenství, on si uvědomil že udělal obrovskou chybu a já to hodila za hlavu i když to jen tak někdo nedokáže pochopit co všechno jsem mu dokázala odpustit.ale je to můj táta a malý děeda,mám jeho krev a i jeho povahu v mnoha věcech.kdyby nedošel on sám neusmířili bysme se asi nikdy.ted e spolu bavíme voláme si ale minulosti se vyhýbáme, nechci ty rány otvírat

myslím,že k tomu časem dospěji a odpustím mojí matce,ale teď ještě nechci..

se svoji nejlepsi kamaradkou,i kdyz odstehovanou na new zeland a jsem rada,ze jsme porad kamosky

Nikdy se neusmířím úplně s tchyní a neodpustím jí hodně věcí, které provedla mně i mému manželovi a občas provádí i švagrové a jejími příteli (chudáci musí u ní bydlet než švagrová dodělá školu). Jsem s ní v jakš takš smíru kvůli malému, ale hořkost vůči ní ve mně převládá i nadále . A jinak nejsem usmířená se svou již bývalou kámoškou, která mě podrazila, když jsem se měla vdávat, vykašlala se na mě a radši jela za svým novým objevem (jelikož měl zrovna v den mé svatby volný kvartýr)..to asi taky dlouho jen tak nezkousnu, už jsem se s ní víc jak 3 roky neviděla a nevím jestli stojím o usmíření, snad někdy..možná.

neusmířím se se svojí matkou, nemluvím s ní už 15 let (je psychicky nemocná a odmítá se léčit,pomoci odmítla, psychicky nás deptala a odehnala všechny od sebe), i když bych se usmířit chtěla neb máma jako taková mi chybí, ale ona pro mě nikdy moc máma nebyla (to byla babička) takže mi ani moc nevadí, že se s ní smířit nedokáži, prostě nedokáži zapomenout to zlé

noo..neda se rict ze sem za to vdecna.ale kvuli tobiasovi sem se usmirila s matkou( 5let sem ji nevidela, nemluvila) tehu sem ji poslala sms,jen proto ze uz to vedela z drbu... ale moc chtela vidat vnoucka..tak sem kvuli nemu svoji hrdost dala bokem..neni to extra vztah-ale dokazem spolu par hodin byt vedle sebe- kdyz je tma tobik:D