Těhotenství-Nejkrásnějších 9 měsíců v životě ženy - diskuze

1.měsíc Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro, vydýchanývzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale pořád je to lepšínež pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a je mi tak nějak fyzickyodporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho vlasech. Asi se pozvracím."Těhotenský test," odpovím na otázku lékárnice, co si přeju. Mám mžitky předočima a venku si musím chvilku sednout na parapet výlohy, abych se neskácela.Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky na počuraném papírku mi to pak doma jenpotvrdí. Asi brzo omdlím, třeští mi hlava, ale jsem šťastná.2. měsícJe 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní boj:když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy se pozvracím.Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když ledničku otevře, pozvracím setaky. Jdu si napustit do sklenice ledovou vodu, napiju se, opláchnu si čelo,otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to. Rychle otvírám lednici ableskověvytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi slzy do očí a ženu k oknu to rozdýchat.Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno. Snídám bílý rohlík smáslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne snesu k jídlu. Posilněná snídaníjdu odvážně uklidit věci zpět do lednice a zrak mi padne na 2 buřty vigelitovémpytlíku, co si koupil manžel na večer na opékání. Ty už jsem neustála.Nesnášímzvracení, takže zvracím s křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla, pakposlepu tápu po toaletním papíru a po splachovadlu. Opouštím záchod, pustím sina hlavu studenou vodu a jdu na dvůr to rozdýchat.První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je hromádka od našeho štěňátka.Poslepu zvedám prkýnko. Jsem vyložená z kuchyňského okna, zhluboka dýchám apřemýšlím, že bych měla něco sníst. Jediné, na co jsem schopná pomyslet bezodporu, je rohlík s máslem a bílá káva. Stojím před ledničkou..........Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v posteli, hlavujsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán a zhluboka dýchám. Asibychměla něco sníst..........Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech:"Cos tady celýden dělala?" Bez jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně: "Blila"Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá dokořánledničku a volá na mě: "Co máme k jídlu, maminko ???"3. měsícMiminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám konečnětěhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s pokynem sestry, abychpřišlapříště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku kafe nebo čaje a vyhrožujupoblinkáním sesterny.Směje se a povoluje mi trochu vody.Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni našeho domu."Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?", vyzvídám na každém.Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na opalování,hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a bílá káva.Jediné,co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo.Opuchly mi nohy a obličej a na bradě se mi vyrašil lišej záhadného druhu.Večer k nám přišlo pár známých na grilovačku.Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty. Maso odporně smrdí. Manželodlamuje nožičky špekáčku a dává je synovi, který mlaská a omastek mu teče pobradě. Odbíhám blinkat. Když se vrátím, úplně bílá, syn si mi sedne na klín,obejme mě mastnýma ručičkama a zeptá se mě: "Copak je maminko?"4. měsícVšechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy manžel,příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce ani trochumluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu a jestli jsem vyřídila všechno, cojsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a ten kastrůlek smastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se pozvracím, než dokážusejít z ložnice v patře dolů do kuchyně. Sobec jeden hnusná. Vůbec honezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc...Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno rozkopat. Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám asertivněvysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na celékolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat nebude a ževůbec.Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice, kde se vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel potichu vysvětluje:"Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit..." "Tak dobže,"odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím......5. měsícDojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej vobličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř u každé zprávy pláču. Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou kulturní akci,protože mě k pláči dojímá krásná hudba. Potaj utírám slzy v divadle,kam jsem se synem dorazila na doják Perníková chaloupka. Večer pláču,protože babička s dědečkem chtějí vzít syna do ZOO a povezou ho tamautem. Jsem přesvědčená, že se vybourají.Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci.Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká rizikováreklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od Vitany.Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní gumové punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si vsugerovala, žemám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách vyskákaly takovéčerveno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od taťky, nežzemřel.Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou moje dětisirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu , nějakou pipku spevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít rádi a nikdo sina mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že je to obvyklá vyrážka poholení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.6. měsícPřestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v žebrech. Ukázalose, že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu trhají.Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě lehuna zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z pátéhoměsíces sebou stále nesu lišej na bradě, gumové punčochy a pipku s pevnejmaprsama. Žárlím na všechno, co je ženského rodu.Prohlížím se v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní maminu se zplihlýma vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách aobrovským břichem. A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a dívky, sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu na mésvlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu při pohledu nabuřta. Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena, ale matka.V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech (slovo, které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď), prsa se začínají stávat továrnou na mlíko. Vyjdu schody do prvního patra afuním jak lokomotiva.Nenajdu na svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu oteklé.(Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím...) Manžel vymetá podnikové večírky a zjevně se výborně baví s pevnoprsařkama.Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové punčošce...7. měsícSláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala jsem ale prozměnu znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji, málokdy to totiž vůbec stihnu doběhnout na záchod.Taky k nám přišel Mikuláš s čertem. Čert zahudroval a zachrastil řetězy a já se rozplakala. Čert trochu znejistěl, tuto reakci asi čekalspíš od dítěte než od maminky. Manžel po jejich odchodu vážně pokyvovalhlavou a s uspokojením konstatoval, že mi konečně došlo, že jsem celýrok zlobila a začala se po právu bát. Pak mě se synem společněuklidňovali, že čert jen tak hudruje, ale že by mě ve skutečnostinechtěl. Těžko už mi někdo někdy uvěří,že mě k pláči dojal strachspatřený v synových očích.Novinkou pro tento měsíc je absolutní neovládání svěračů. Zakašlu, kýchnu, zasměju se a můžu se jít převléknout. Lehkou ostudu jsem udělalana oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy počurala, naštěstí tambyli jen naši nejbližší známí... Navíc mě trápí střevní problémy, cožje společně s předchozím problémem dost vražedná kombinace. Nejlepší jepromě vůbec nevycházet z domu,v době předvánočních nákupů dostproblematický úkol.8. měsícOdhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit, že červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené pookrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím,jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat.Zmizel mi lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné.V kabelce musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo sežehne.Praskly na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale tymi zase hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou úplně.Musím na nich teda nosit kšandy, což sice slouží k výbornému pobavení mé drahé polovičky, ale já z toho zrovna dvakrát nadšená nejsem. Mohla bych nosit sukně a šaty, to bych ale musela dopnout kozačky, což je při současném stavu mých lýtek absolutně nereálné.Praskly mi zipy u obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka vpravo nahoře. Takový lehce destrukční měsíc.9.měsícNa poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny mé(dva) prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli odříznout i sprsty.Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných akrobatickýchprvků při zavazování bot, depilaci atd...provozuji těhotenskou jógupři nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou. Konkrétně tedy napravé noze, na levé to jde celkem v pohodě. S pravou jsem měla dlouhoproblémy, pak jsem ale našla výborný způsob - nutné asi půlhodinovérozcvičení zadních a vnitřních stehenních svalů, šikmých zádových akrční páteře: V široko rozkročmém sedu na zemi přitáhnete tělo k pravénoze šikmo tak, aby břicho splývalo volně mezi rozkročené nohy anetlačilo se. Zkroutíte hlavu tak,aby bylo vidět na prsty u nohou. Přidobrém rozcvičení je možno v této poloze ostříhat všechny prstynajednou, druhou variantou je pomalu kmitat, při každém kmitu pakošetřit jeden prst. Třetí variantou je návštěva pedikérky.Konečně porod. Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do kteréhojsem se nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých těch 9měsíců prožilo se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny ménálady, propady, poklesky a nepříliš vzorné chování. Bezpečně poznávámty patičky, které usilovně a bez přestání kopou do prázdna, jakobyhledaly to břicho zevnitř, do kterého byly zvyklé se tak nádhernězabořovat. Bezděčně nastavuji břicho zvenku, zdá se, že je to jaknáhražka přijato.Netrvá to ani tak dlouho a já začínám mít při pohledu na maminkytěhulky neodbytný pocit krásné nostalgie. To bylo přece tak nádherné období, no řekněte.......