štěstí - diskuze

Myslím, že na štěstí se musí pracovat. Kdo se nesnaží, štěstí nevnímá nebo za ním neumí jít. Negativisté jej ani vnímat nechtějí. Bohužel tak připravují o pocit štěstí i lidi kolem sebe, viz manželka tatínka na hřišti, který je z toho smutný.

necítím se šťastná do okamžiku kdy si uvědomím jaká ošklivá budoucnost mě díky nemocem čeká a pak najednou vidím jak jsem hloupá, protože vlastně nemám proč být v současnosti nešťastná, a tak se díky tomu že na to ošklivou budoucnost myslím (i když vlastně nechci) cítím šťastně, takový životní paradox

Těžká otázka. Věci typu uřvané děti a málo peněz mě netrápí a nestavím na nich své osobní štěstí, na druhou stranu, celková situace ve světě mě moc štěstím nenaplňuje.

Ano.

I já se momentálně cítím být šťastná.

od té doby co mám Barborku si uvědumuju že jsem šťastná,předtím mi to prostě jen nedocházelo.Mám krásné,zdravé dvě děti.Mám kde bydlet,mám co jíst,jezddíme na dovolenou,máme i dost peněz na to kupovat si dárky k vánocům a k narozkám...ale otázka peněz je něco jiného než štěstí i když to spolu hodně souvisí.Ale můžu říct že šťastná jsem.Ano-mám manžela který není stoprocentní a ani nikdy nebude,není prostě postava z amerického filmu má své horší a lepší dny a od toho se odvíjí i pocit štěstí u mě,ale všeobecně můžu říct,že šťastná jsem a doufám že ještě dlouho budu.To že děti řvou a je málo peněz prostě i k tomu štěstí patří.

Já to mám podobné jako Zuzka83.Jinak štěstí je jen momentální pocit.Nikdo nemůže být šťastný pořád,to se nedá.Maximálně tak spokojený.Já někdy mívám třeba nic moc náladu,starosti s absolutním nedostatkem peněz a tak,ale pak stačí,abych se podívala na své dítě,aby něco řekla a jsem maximálně šťastná.A že Karolínka fakt umí potěšit nebo rozesmát

Jo jsem šťastná.

Já šťastná jsem, občas nadávám, občas nestíhám, občas je mi zle, ale pořád mám to největší štěstí na světě...možná to dokážu ocenit kvůli tomu, že úplně na dně už jsem byla a dokážu to ocenit

Já jsem jak z knihy o Buddhismu: nejsem štastná a myslím že budu štastná když se něco stane nebo tak, pak se to stane a já pořád nejsem štastná a budu štastná až se stane něco jiného....a tak stále dokola...POslední dobou přemýšlím, že já nejštastnější byla když byl Toník miminko a malý a když vymažu jeden rok, který za štastný fakt nepovažuju, tak já byla nejštastnější s Toníkem doma i když v té době jsem si myslela, jak neštastná vlastně jsem.... tak jsem zase zpátky u začátkuAle nedávno jsem si to uvědomila...a budu si užívat prostě hlavně mateřství....Pořád si to říkám jak vidím ty lidi s nádorama na mozku, co mají život před sebou nebo v průběhu...Tak snad už trošku víc vím co je důležté a co ne. Tak snad