Přežitý vztah - diskuze

Podle mě je důležité si uvědomit,co je vlastně prioritou vztahu a přehodnocení žebříčku hodnot....jestli je na prvním místě sex,anebo úcta k člověku se kterým jsem 20 let...Stejně jako se vyvíjí osobnost,tak se vyvíjí i vztah a pokud jsou v jinak fungujícím vztahu děti,tak si myslím,že je v celku podstatné promyslet si ,co od novéhé vztahu vlastně čekám....Každopádně je NUTNÉ na vztahu pracovat a to v případě,že si jednoho krásného dne uvědomíte,že se plácáte v nechutně zažitém stereotypu,pokud je zájem na obou stranách, stačí jen na vztahu zapracovat...procházka v parku,kino,večeře s přáteli....No a mladší partneři ,to je kapitola sama pro sebe,záleží na věkovém rozdílu...možná by nebyla na škodu zkušenost,někoho s mladším partnerem,všechna pro a proti,obzvlášť když je věkový rozdíl poněkud výraznější..

Právo odejít má asi každý, ale podle mě se stereotyp časem vloudí do každého vztahu a nemyslím si, že to je důvod k rozchodu. Stereotyp takhle podle mě řeší pouze lidé, kteří si neumí najít cokoli nového společného, nemají vlastní koníčky, nejsou spokojení sami se sebou... Bohužel si ale neuvědomí, že to nový vztah nevyřeší a časem to dopadne stejně.Navíc okamžikem, kdy jsou ve vztahu děti, nemá v něm vlastní sobectví moc co pohledávat...

Tohle jsme u nás vyřešili změnou práce.Martina ubíjela prace-mě ubíjel on.Byl přesně jak píše Calamity-nudný,líny,neměl smysl pro humor.Ted odjel a já začala žít.Tak,že jsme se nerozešli,nemáme jiné partnery a klape to.Jen mi více vyhovovalo to švedsko-6t tam 2 t doma.Ted jak je pryč 8 měsíc-to už je dlouho.Jo a mimochodem voláme si několikrát denně a máme si co říct.Doma už jsme si neměli a on mě vubec ani nevnímal.

ANO každý má právo žít svůj život.. ale musí si dobře rozmyslet, jestli mu to rozhodnutí zničit rodinu, dětem vzít ideály a \"normální\" domov a ublížit lidem kolem sebe stojí za to já bych řekla, že rozchod je východisko, pokud je vztah tak narušený, že je to menší zlo než zůstávat spolu.. nuda v manželství by se měla řešit asi jinak

Já si především myslím, že oba partneři mají \"povinnost\" na vztahu pracovat takovým způsobem, aby se přežitým nestal. Někde jsem slyšela, že krizových je každých sedm let. A že je dobré v tomto obodbí najet na \"společný projekt\". Tím může být svatba, miminko, rekonstrukce bytu, stavba baráčku... Prostě cokoliv, co vlije zase šťávu, něco o čem mohou partneři mluvit, mají něco společného. To mi přijde dost chytré a popravdě se toho i nevědomky držíme. :) Tedy přibližně - po osmi letech jsme se brali, pak přišly na řadu děti a teď máme 5 let od svatby, tak jsme si pořídili to vlastní bydlení :)) Jinak já osobně moc nevěřím, že by člověk mohl být pak v dalším vztahu šťastnější jen díky tomu, že vyměnil partnera za mladšího (nebo obecně za jiného). Podle mě, když opadne to nadšení a vzrušení z nového a začnou na povrch vyplouvat chyby, které ten \"nový\" má a na které člověk není zvyklý... Nevím, nevím. Navíc já si musím otevřeně přiznat, že Tom je tak dobrej a šikovneej chlap (i když má svý chyby), že by ho těžko dokázal jinej nahradit. (Doufám, že si to tu nepřečte... nemusí taky vědět všechno :))).

jeee, ja se docela tesim na trochu toho stereotypu. Ja bych se nudila, az bych brecela, a klidne se budu nudit i s Pepou

Stalo se mi to. První láska, 7 a půl roku. Pořád jsme měli na vše dost času a nikam se neposouvali. Až to bouchlo. Kopačky jsem dostala já a dostávala se z toho půl roku. Dnes už to zpětně vše vidím, kde byly ty chyby.Takže všem dlouhodobým vztahům doporučuji udělat ten další krok, ať je to cokoliv: pořídit si bydlení a budovat hnízdečko, začít skákat padákem, vzít se, udělat si mimčo...prostě cokoliv nového, co přinese nové vzruchy do zajetých kolejí. Jinak přijdou pochybnosti, nuda a prostor na \"co kdyby mi jinde bylo líp...\"

Ano , myslím si že žena má právo odejít, nikdo nechce dělat něco proti své vůli,ani být ve vztahu ,který nefunguje, nenaplňuje atd, klišé se hodí , že život je strašně krátký a je to pravda, jiná šance na život není, tak přece ho neodžiju tak špatně,když mám šanci být šťastnější. Nemám ráda rady jako že kvůli dětem se má ve vztahu setrvat. Jako dítě z rozvedené rodiny, bych dala cokoli aby rodiče byli spolu ,ale jako dospělý chápu a rozumím tomu, že život má být hezký a šťastný a když to nejde v jednom vztahu proč to nezkusit v jiném. Každý musí zvážit rizika. Třeba mojí mámě bych strašně přála aby si někoho našla i mladšího, otčím je šílenej psycho tyran , ale ona se bojí odejít v jejích 53 . Tomu rozumím,ale na co ještě čekat??