Potrat a co dál - diskuze

Ahoj chtěla bych se přidat se svojí zpovědí, včera jsem prodělala spontánní potrat v 8 týdnu těhotenství a následnou revizi v nemocnici. Po dvou letech snažení se nám konečně podařilo s manželem po kůře bylinek, léků, vitamínů a tak podobně otěhotnět. Bylo to trochu nečekané, už jsem ani nedoufala, že to vůbec půjde a že jsem schopná otěhotnět! Takže když jsem to zjistila že to tak opravdu je tak jsem nemám slov hořela nedočkavostí, před každou návštěvou a kontrolou lékaře a měla radost z každé maličkosti. Vnitřně jsem ale měla strašný strach z potratu, v mém okolí je několik snažilek co už mají za sebou potratů několik a stálé inseminační a hormonální kůry se st řídají s neúspěchy. Sama sobě jsem si nakázala, že když to nevyjde tak se nebudu hroutit, že se to stát může, příroda a tak. S manželem jsme se domluvili, že máme radost už jen z faktu, že to jde a že když to nevýjde napoprvé tak třeba příště. Racionálně jsem to všechno pěkně zmákla, říkala jsem si nebubu se příliš těšit co kdyby náhodou na internetu si načetla všechny možné příčiny potratů a postupně vše vylučovala, protože vše probíhalo jak má a bylo v pořádku. No a pak to přišlo začalo to špiněním - internet, doktor, který mně ujistil, že se nemám bát, že to nemusí být hnedka začátek potratu a když jsem se ptala co by se dělo případně dál, tak mně ujišťoval, že na to mám ještě dost času. Jenže špinění nepřestávalo spíše naopak a tak jsme jeli do nemocnice - tam mi udělali ultrazvuk, ale to už jsem v šoku sledovala, jak mi teče krev proudem. Po tom co jsem vstala z lehátka jsem zjistila, že je krev všude, začala kapat i na zem moc jsem se styděla, protože to nešlo zastavit ani dvěma vložkami, naštěstí mne moc milí doktor ujistil, ať si z toho nic nedělám, že s tím se počítá. Šla jsem se obléknout a slyšela sestru jak mně objednává na pokoj a poprvé to slovo revize - doktor ji okřiknul, ještě jsem nic nevěděla ale už mi to rezonovalo v hlavě \"revize\". Posadil mně na židli a vyjádřil lítost, že jde o potrat v běhu a že s tím už se nedá nic dělat. Byla jsem jak v oparu snažila se zastavit přival emocí, hekticky hledala kapesníky, nebyla schopna slova na dotazy odpovídala jen kýváním hlavy. Sestra se mně nesmyslně ptala, jestli budu chtít neschopenku, že se stejně první tři dny neplatí a že můžu vlastně hned příští týden do práce. Ale na to já nemám vůbec pomyšlení, nechci nikoho vidět, nejraději bych se zavřela v komoře a zaspala zbytek života. Jsem iracionálně velice smutná, manžel to možná nechápe. Já se taky chci dívat vpřed, ale místo toho mám pocit prázdnoty a že jsem k ničemu. Vím, že jednou mít dítě budeme, ještě jsme nevyčerpali všechny možnosti, ale já je chtěla mít hned a představa, že mám čekat nebo že to nepůjde mně ničí. Vůbec nevím jak se s tím vyrovnat, nic mn nebaví, představa, že mám s někým komunikovat mně děsí. Zítra budu rušit těhotenské návštěvy a nevím jak to říct. Dobrý den, byla jsem objednaná, ale už nejsem těhotná, tak to zrušíme? První těhotenství, první potrat co s tím, mám hrozný strach že se to bude opakovat, mám strach, že nebudu mít sílu to znovu zkoušet, nevím jestli to zvládnu překonat.