tak já jsem taky měla plánového císaře, večer před zákrokem jsem nastoupila do porodnice, udělali normálně prohlídku, dovedli mě na pokoj a spala jsem. Od večera zákaz jídla a pití, brzy ráno jsem si nechala udělat výplach yalgelem, pak nám napíchli kapačku s nějakým roztokem, abych nebyla dehydrovaná..neřekli mi vůbec, kdy půjdu na sál. Pak přišel anesteziolog, oznámil mi, že kvůli mému celkovému stavu budu v celkové narkoze, přišla sestra, zavedla cévku do močového měchýře(nebylo to příjemné, ale nebolelo to). Pak mi přidali do kapačky nějaký slabší oblbovák a spolkla jsem prášek. no a asi hodinu potom pro mě přijel sanitář a jeli jsme na sál. Tolik lidí tam, to jsem si v životě nemyslela,kolik jich tam bude. Přendali mě na operační stůl, sundali ze mě nemocniční mundůr a přikryli mě plachtou, břicho pomazali dezinfekcí. Za hlavou seděl anesteziolog a pořád na mě mluvil, že to bude v pohodě, a vyptával se na všechno možné.Na nose mi držel kyslíkovou masku. Pak už jen jsem začala dýchat něco hořkého a konec. Probudila jsem se cestou na jipku, viděla jsem před očima jen modrou čepičku a červený scvrklý obličej, začla jsem se ptát, kde je Kuba, jestli je v pořádku atd. No dali mi ho na chodbě k prsu, samozřejmě se v té rychlosti nepřisál a už ho vzali pryč. To je na tom nejhorší, nevíš, kam ho dají, kdy ho uvidíš, sama se zmítáš v hrozných bolestech, které se dají vydržet díky morfiu. Zavezli mě na Jipku, připojili k přístrojím,a by monitorovali životní funkce, sestra ti chodí měnit obvazy na řezu, pomalu začínám stahovat pánevní dno, aby ti začaly odcházet očistky, bolest nevnímáš, protože jediný na co myslíš, je tvoje dítě. Seděl u mě manžel, ukazoval mi video a fotky, co stihnul udělat, než malého odvezli na novorozenécké oddělení. brečeli jsme oba..Na jipce jsem byla od 11 do 18hod, pak mě převezli na normální pokoj. A pak teprve přivezli i ten můj poklad. A začal boj s kojením, nešlo to, pořád spal, ale nesmíš to vzdát, já brečela, odjížděli jsme domů s nutrilonem. Ale jsem důkaz, že pořádně rozkojit se můžeš i doma, my úspěšně kojíme ještě te´d ve 2letech. No a druhý den hned ráno přiběhla sestra a museli jsme se učit vstávat z postele, no nebudu lhát, bolelo to, že mi slzy tekly, ale jsme ženský, tak jsme to zvlá
dly.No a ten den dopoledne jestli se na to budeš cítit, tak ti šoupnou do pokoje mimi a budeš se už starat sama. Jejda, rozepsala jsem se, ale snad ti to k něčemu bude, taky jsem největší strach měla z toho, že nevím, jak tovlastně bude probíhat. Držím pěsti, ať to všechno proběhne v pořádku a oba jste zdraví.