operace... - diskuze

Je to asi banalita, jednodenní chirurgický zákrok, ALE...Od začátku: Před dvěma týdny jsem si našla bulku dole u hráze. Šla jsem na gyndu ke své dr. a ta mě poslala na vyšetření do nemocnice. Byla jsem tam dnes. Setkala jsem se s asi nejlepším lékařským přístupem, jaký si dovedu představit. Byla jsem jak Alenka v říši divů. Pan doktor první co udělal, podal mi ruku a představil se mi. Byl moc milý a takový ohleduplný(no, choval se tak jak by gyndař asi měl - ví, že to asi není nic příjemnýho vystrčit na cizího člověka frndu a nechat se v ní hrabat). Při vyplňování karty si se mnou povídal o divadle a koncertech ve Vídni a jen tak jakoby mimoděk se mě zeptal, jestli v rodině někdo měl nějaké onkologické onemocnění - to ve mě trochu hrklo - říkal to tak měkkým hlasem, až jsem se začalá bát, že si připravuje půdu k tomu, jak mi říct něco fakt těžkýho... Ačkoli jsem byla skálopevně přesvědčená, že to nic není. Prohlídl mě a řekl, že to bude v pořádku, že ale musím na drobný zákrok, který se neobejde bez narkózy. Jenže právě to je pro mě kámen úrazu. Nikdy jsem v narkóze nebyla - doposud. Moje maminka umřela v podstatě tak, že se po operaci neprobrala z narkózy. Byla na operaci, ano jednalo se výrazně závažnější operaci, než bude ta má, byla to operace mozku. jenže podle doktorů ta operace proběhla v pořádku, oni ji v pořádku ukončili, ale maminka se už nikdy neprobrala. Dva týdny byla v komatu na přístrojích(už jsme věděli, že se nikdy neprobere) a potom umřela. Takže já s tímhle zážitkem mám z narkózy snad až panickou hrůzu. Může se jednat o jakoukoli banalitu, ale je-li to pod narkózou, vždycky je tam riziko, že se z ní člověk nemusí probudit. Bojím se. A nevím, co s tím. Ale na operaci musím. Ach jo!