Omluva za vcerejsek - diskuze

já nejsem nic. nevím moc o bohu a zároveň nemám ani žádný argument pro to, že žádný bůh neexistuje. s křesťanskou vírou mám potíž, že prostě nemůžu jako fakt přijmout nanebevstoupení ježíše..a bez toho to fakt nepůjde.přemýšlím nad tím docela často. spíš věřím, že lidská mysl je nekonečná a něco se s ní po smrti stane, že ten život tady není to jediný, co má být prožito, že se to pak někam v nějaké formě přesouvá.

Do tak 23 let jsem o sve vire nepochybovala,pak ano a odesla jsem.Ted kdybych mela odpovidat tak neustale ano a vlastne vubec.Ja jsem si od premysleni nad virou/nevirou dala proste oraz.Az budu mit pocit,ze mam v zivote vyresene jine veci a az nebude tak depresivni o tom premyslet,tka to mozna zacnu zase resit a snad vyresim jednou provzdy,co ze to vlastne jsem.Ted jsem rozhodne mnohem vice tolerantni,otevrena a i kdyz si z nekterych nabozenstvi delam srandu,k danym lidem se chovam s respektem a tolerantni laskou.Myslim,ze pochybovat je nutnost,kterou by si meli verici i ateisti doprat..bez toho totiz neprozkouseli svou viru/neviru a nemuzou tvrdit,ze jsou v tom stoprocentne stalii

jsem věřící a jelikož jsem teologii studovala, vidím všechno trochu jinak než ti, kteří ve víře vyrůstali. Všechno není jen o dobrém a zlém, o tom, že Bůh mi pomůže a tak. To by bylo na strašně a strašně dlouhé vyprávění.

Nevěří v Boha, ať už má vypadat jakkoli, nevěřím ve vyšší moc, v osud, energii. Nevěřím v nic, na co bych si nemohla sáhnout nebo se to nedá ověřit. Je to u mě naprosto neměná věc. Podle mě každý svého štěstí strůjce, za každou akcí přijde reakce a tak funguje svět.

Tak já nejsem ani ateista ani klasický, věřící. Jsem, jak se dnes někdy říká něcista, věřím v NĚCO. Či spíše si velice přeju, aby něco, nějáká vyšší moc, dobrá vyšší moc byla. Proti desateru nic nemám a prakticky ho i dodržuju, spovídám se jen sobě. Klasická křesťanská víra by mě moc svazovala a příjde mi navíc dost demagogická. Bůh \"dozorce\" a poslušné ovečky.... a když budete zlobit, tak jdete do pekla. Podle těchto křes. pravidel. I když bych celý život žila jako světice, ale oficiálně se k církvi nepřidala. Tak se sice nedostanu do pekla, ale nedostanu se ani do ráje, skončím v očistci - a tam to prý taky není nic moc. To můj \"osobní bůh\" je více tolerantní, chápající a \"spravedlivější\"... Nepotřebuji u něho legitimaci se zápisným.

Já věřím v něco jiného než je bůh, budha nebo cokoliv takového. Věřím v život, v lásku, v zázraky. Je to asi klišé, já vím. Ale já bych bez toho špatně žila. Nenávidím církev jako takovou, to že mé děti nejsou pokřtěné vysvětlila tchýně na Slovensku tak že se to v Česku nedělá, že to neumíme Nechápu že jí na to všichni skočili. Celkově nemám ráda náboženství jako takové protože každý by měl věřit v sám sebe, ne v to co mu vtloukají do hlavy ostatní. Takže na tvou otázku. Jsem ateista největšího kalibru, ale mám svojí víru.

Toť filozofické téma, se kterým bych si vystačila po několik večerů.

jsem vychovaná katolička v adolescentním věku, když se objevili kluci, zábavy, alkohol, jsem přestala víru aplikovat (tedy chození na mše, ke zpovědím) přišlo mi to najednou vše strašně pokrytecké, jít se vyzpovídat s vědomím že zítra půjdu na zábava a tam si dám pár piv a s přítelem se budem ošahavát... Neřeknu, že věřím v Boha, ale ani že Bůh není. Naopak mě strašně štvou lidi, co hrdě hlásí do světa jak jsou věřící a přitom žijí úplně stejně jako zbytek převážně nevěřící populace, např. některé v touze po lásce se plácají z postele do postele, do kostela jen na půlnoční...na skutcích to rozhodně nevidno. Mám prostě asi zvráceně spojenou víru s církví, s dodržováním desatera. Strašně ráda bych zas byla to dítě brající přítomnost Boha jako samozřejmý neměnný fakt.

nepremyslim o svem nevire a tudiz o ni nepochybuji,