Novinky a drakiáda - diskuze

@luciasek84 Ono to s těma dětma není vždy tak jednoduché... zvlášť v okamžiku, kdy naberou vlastní rozum a názory. Honzík jedl od mala všechno, co se u nás jedlo a navíc velice rád ochutnával nové a nezvyklé věci i jinde (např. krevety, olivy, jakékoliv ryby, jakoukoliv zeleninu atd.). Jedinou demokracii měl v tom, že jsem mu někdy dala na výběr třeba ze dvou mnou zvolených jídel. No a před nějakou dobou se sekl tak, že jí jen zlomek toho, co před dvěma lety. A nesní to, ani kdyby měl umřít hlady. Ve školce to dotáhl tak daleko, že tam nechce jíst ani to, co doma nebo v restauraci jí úplně běžně To víš, každý nemá doma takovou kyselinku, jako Baruška

@luciasek84 Děkuji, Luci. Já ti budu trošku oponovat, jasně, že jsme možná měli být údernější a zkoušet ho nechat hladovět, možná by to nějaký efekt mělo, ale zase jsem se bála o tu jeho dušičku, protože on nevyváděl kvůli jídlu z rozežranosti, kdy třeba děti chtějí jíst jen sladké atd. On se bál ochutnat i různé bonbony, když mu někdo nabídnul. Teď s Julinkou mám velké srovnání. Míša byl ochotný ochutnat něco jiného než mateřské mléko až v osmi měsících. Do té doby ani ťuk. U mrkvičky i ostatní zeleniny šílené záchvaty řevu a všechno plival. Julinka mi zase v roce odmítá prso a nejraději by se pořád cpala zeleninou a masem. Míša byl vybíravý už od mimina, nikdy se nenaučil baštit syrové ovoce a zeleninu, což mě dodnes neuvěřitelně mrzí, zkoušeli jsme kdeco,i psycholožku. Ta nám řekla, že máme být rádi, že jí co jí, že zná i horší případy. No, to byla útěcha, fakt. On byl prostě od malička opatrný, co do pusy dává, opravdu. Některé naše obědy se protáhly i na hodinu i víc, kolikrát jsem v průběhu krmení jídlo 2x ohřívala. Nechce se mi ale věřit, že bychom udělali až tolik chyb, abychom se později dopracovali k těm pěti jídlům. Julinka je zase od malička velký jedlík a já se jen modlím, aby jí to vydrželo, protože absolvovat tohle dvakrát, tak asi skončím v blázinci. Moc mě mrzely reakce rodiny, hledali chyby hlavně v nás. Až když si vzali Míšu na víkend, najednou přestali a už půl roku jsem neslyšla žádnou výtku. Víš, tohle jeho nejezení by vydalo na román, kolikrát jsem šla spát hladová i já, protože jsem nesnesla pocit, že já se nacpu a Miška nemá v žaludku vůbec nic. Takže to, že začal jíst veškeré polívky je pro nás jako zázrak... Takže určitou míru naší viny určitě přiznávám, ale na druhou stranu, něco muselo být už vrozené, fakt.