Porod - nové diskuze

To nikdo nerodí,nebo co???

Termíny červen-srpen

Takže, kdo budete chtít a máte termín v tomhle období, pište.

Termín porodu

Zdravím Vás všechny:-)Jsem ve 32TT, termín porodu mám posledního července, ale mám s malým plánovaný císařský řez, doktor mi řekl, že císařský řez se provádí týden dopředu, neřekl mi žádný termín, takže nevím, jestli mi to řekne příští kontrolu nebo si to mám v porodnici zařídit sama. Můžete mi poradit? Ještě bych se chtěla zeptat, jestli některá z Vás má zkušenost s porodnicí v Uherském Hradišti? Jaký mají přístup k rodičce, jestli může být tatínek u porodu, v mém případu u plánovaného c.ř. a co všechno si mám s sebou zabalit, hlavně pro malého( vlastní plínky, oblečení na dobu co tam budeme,...) nebo jestli to obstará porodnice sama. Moc děkuji za odpověď.

Můj nádherný porod - a omluva za román, zkracovat se mi to nechce :-)

Druhého porodu jsem se nebála. Sice jsem měla za sebou otřesný zážitek z prvního císaře, ale tentokrát jsem se rozhodla udělat všechno, aby to byl nejkrásnější zážitek mého života. Přečetla jsem téměř všechny knihy o přirozeném porodu, co v Česku vyšly, cvičila jsem doma těhu jógu na uvolnění pánve, jedla lněná semínka, cvičila s balónkem na roztažení hráze, pila maliník – no víc jsem toho se starším synem fakt udělat nemohla. No a asi to nejdůležitější – rozhodla jsem se, že to dopadne tím nejlepším způsobem pro nás oba a myslím, že nakonec to pozitivní myšlení zapůsobilo nejvíc.Ve středu jsem měla termín porodu, na pátek jsem byla objednaná do porodnice na poradnu. vůbec se mi tam nechtělo – věděla jsem, že po císaři mě dlouho přenášet nenechají a budou mě postupně směřovat k další sekci. Tak jsem se rozhodla, že večer vypiju ricinový koktejl. Ať si o tom myslíte, co chcete, dopady tohoto koktejlu na mimi jsem vyhodnotila jako mnohem lepší než narkózy při císaři a separaci po něm.Před šestou jsem při přípravě večeře vypila koktejl (manžel byl s malym na hřišti), do osmi jsem stihla doklidit byt, uspat dítě apod. Těsně před osmou jdu ještě s košem a najednou mi ty moje už 3-4 týdny probíhající poslíčci přijdou nějak intenzivnější... Pořád jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo vyjít. Tak si s manžou pustíme film a já začínám běhat na záchod :-) Z filmu jsem už neměla nic, ani naše plány na poslední pomuchlání před porodem nevyjdou – posílám muže spát. Zhruba do půl jedenácté kromě neustálého odbíhání na záchod pozoruju silné kontrakce, ale pořád hodně nepravidelné. Od půl jedenácté konečně začínají být pravidelnější, tak je měřím a prodýchávám na balónu. Zhruba za hodinu budím muže se slovy: „Jestli tohle není porod, tak už fakt nevim co“... Kontrakce se dají pořád krásně prodýchat, mám z nich radost, protože tuším, že už se miminko blíží. Volám dule a ptám se jí, co mám dělat – že mám hodinu pravidelné kontrakce, ale nejsem si jistá, jestli neodezní, že moc nebolí. Říká mi, že po třech minutách už fakt neodezní, ale že jsou stále moc krátké (trvají jen cca 10-15 sekund), ať zkusím horkou vodu a dám vědět, co to udělá. Jdu do sprchy a tam teda nemůžu absolutně vydržet, jak se mi dělá šoufl – ale svůj účel to splnilo – kontrakce se protáhly na 40-60 sekund – Zase mám radost – konečně opravdové otvírací kontrakce! Už se soustředím jen na ně – vždycky přivolám manžela, a zatímco sedím na balonu, chytnu ho za ruce, abych se mohla pořádně propnout a svěsit pánev co nejníž. Jiné pozice mě nelákají, jenom takhle je mi dobře. Mezi kontrakcemi si pokládám hlavu na židli a stále zhluboka dýchám. Občas mi dojde, jak kolem panicky proletuje muž a snaží se za ty dvě minutky, které mu mezi kontrakcemi zbývají, sehnat těhu průkazku, tašku do nemocnice, dovolat se babičce atd. Já jsem v tak zvláštním stavu, že je mi to všechno jedno, soustředím se jen na svůj porod a miminko. Najednou přichází babička a zároveň se bohužel budí syn. Přestávám se soutředit, znervózním a najednou prožívám kontrakce jako horor. Naštěstí už zvoní dula a jedem. Manžel mi zpětně říká, že bylo cca půl druhé. Cesta k autu vtipná – každou kontrakci se prověšuju opřená o manžela, hlasitě volám „áááá“, abych správně otevřela hrdlo – až o několik dní později si řikám, co na to asi sousedi v ulici :-) Jízda autem opravdu nepříjemná záležitost – když nemůžete kontrakce prodýchávat a uvolnit se v nějaké příjemné pozici, je to na pytel. Dorážíme do nemocnice, kontrakce mám snad každé dvě minuty, pořád zastavujeme, abych se mohla na muže pověsit a kontrakci prodýchat. Dula se směje, že tohle je přesně ono, že určitě jsem aspoň na 4 cm, že je poznat, jaká je to síla. Já se cítím výborně, jako bych byla někde úplně jinde, vnímám jen nástup, vrchol a odeznění jednotlivých stahů. Na příjmu nás čeká úžasná PA, milá a vstřícná, nezatěžuje mě zbytečnými dotazy a nechává mi prostor na uvolnění. V pohodě přijímá náš porodní plán, který personál naprosto skvěle dodržuje (poznámky slyším jen o tom, že nechci píchnout vodu, že to by prý porod urychlilo, ale já mám blbé zkušenosti z minulého porodu, který to urychlilo směrem k císaři, takže se nenechám přemlouvat). Mezi kontrakcemi se mě snaží vyšetřit a zjišťuje, že jsem na 8 cm a že jdeme rovnou na box. Tam přichází ještě jeden horší moment, kdy musím na bok, aby se malý dotočil (přišlo mi to jako věčnost, muž tvrdí, že to trvalo 10 min – no radši bych další 2h kontrakcí). No a pak už se jde tlačit – ve vertikální poloze, kterou jsem si sama určila - tlačím jak o život, ale kontrakce zeslábly, tak to nejde úplně ideálně. Vždycky vykoukne hlavička a zase se vrací zpět – asi 4x. Dula mě povzbuzuje, vysvětluje mi, že teď musím sakra zabrat, že už to máme za chvíli za sebou. Tak jsem si řekla, že teď už ho konečně vytlačím a bylo to tu – malej vyklouzl úplně nádherně – voda mi praskla těsně před tlačením, takže mu tam spousta vody zbyla a mohl po ní krásně vyjet jak na toboganu :-)Hned mi dávají malého na břicho a dvě hodiny zůstává se mnou a manželem na porodním boxu. PA mi mezitím zašije zranění – dva stehy způsobené ručičkou, která jde zároveň s hlavičkou. Doktorka mi zkontroluje dělohu a především jizvu po CS, jestli se náhodou někde netrhla. Naštěstí je všechno ok. Když to hodnotím zpětně – dopadlo to přesně tak, jak jsem si přála, byl to nádherný zážitek, na který v životě nezapomenu. Trvalo to 6,5 hodiny od prvních pravidelných kontrakcí, ale zvládla bych i déle, přišlo mi to hrozně krátké (sice to byl můj druhý porod, ale při prvním jsem se nedostala ani k jediné kontrakci, hned po pokusu o vyvolání jsem šla na císaře kvůli tísni plodu, takže co se porodních cest týče, byla jsem vlastně prvorodička). Chvíle, kdy jsem se mohla o manžela opřít – symbolicky i fyzicky – jsou jedny z nejkrásnějších a nejdůležitějších v našem vztahu – strašně moc nás to posílilo jako manžele i jako rodiče. Mě osobně porod hrozně posílil a zahojil traumata toho minulého. Užíváme si oba naše kloučky a jsme moc rádi, že je máme.

krásný porod :)

zdravím maminky, musím se podělit se svými zlušenostmi z porodu, většinou se dočítám jak je porod náročný a strašný, ale já na ten svůj vzpomínám ráda a proč? Byl krásný :) Celé těhulení bylo bez komplikací (až na tripl testy, kdy mi dr řekl, že máme hraniční hodnoty na Downův syndrom a že mám jít na odběr plodovky - to jsem odmítla, protože i kdyby byly ty testy pozitivní, tak to nic nemění na tom, že to miminko už ve mě rostlo a nemohla bych ho zabít), věřila jsem, že bude mimčo zdravé (i když někde v hloubi duše mě to hlodalo, což když ne...) Ke konci těhulení mi všichni říkali jak mám děsně velké břicho, že budu mít macka dítě, ať se připavím na porod, že to bude masakr (ohromně povzbudivé to poslouchat), muj dr to neřešil, vždycky řekl, že je vše OK a ven se ještě nechystá. Den před termínem jsem byla na poslední kontrole a pokud prý neporodím, tak už mám docházet na kontroly rovnou do porodnice, termín jsme měli v úterý, vyčkala jsem do čtvrtka a vyrazila na kontrolu, natočili monitor a ještě byl klid, další kontrola v sobotu, opět nic, v neděli bylo bříško nějaké moc klidné, téměř bez pohybů, tak jsme vyrazili pro jistotu opět na monitor a tam se brouček probral, takže jsme byli klidní, další kontrola v pondělí a opět nic (v 11:00), tak jsem se měla v úterý přijít domluvit na indukci. Přijela jsem tedy v klidu domů (stále jsem v pohodě řídila :) ), sedla k pc, vyřídila nějaké pracovní maily a občas jsem měla pocit jako bych měla dostat MS, takový úplně slaboučký pocit, ovšem opakoval se, tak jsem začla stopovat, ale nijak přesně pravidelné to nebylo (5min, 7min, 3min, 15min a tak), čekala jsem až se vrátí manžel z práce (radši :-D) a dala jsem si horkou vanu (20:00), kde se to úplně uklidnilo, z vany jsem vylezla napůl zmrzlá ve 21:15 a šla jsem spát, hned jsem usnula, 21:30 přišla první kontrakce a s tou mi praskla voda, takže jsme aspoň věděli, že máme jet. Taťka byl nachystanej s taškou u dveří dřív než já jsem stačila vstát z postele :) V břiše měl Kubíček úplněj bazén, nechápu odkud ta voda pořád tak valila, nemohla jsem se ani obléct, protože všechno bylo hned mokrý (i přes několik vložek, i ručník protekl :-D) Trvalo mi hodinu než jsem se dostala do kalhot :) V autě voda zas valila jak blázen, tak mě nenapadlo nic lepšího než si sundat kalhoty (seděla jsem na přebalovacích podložkách), ovšem pak se před porodnicí obléct byl problém, protože jak jsem se nadzvedla, že si ty kalhoty natáhnu, tak ta voda zas valila ven a vylezt z auta a obliknout se ve stoje se mi moc necht+lo, pač venku mrzlo až praštilo. No nakonec jsem to vzdala a totálně promočená ty kalhoty natáhla a vydala se na cestu. Taťka už hlásil na vrátnici, že jdeme rodit, takže nás na přímu už čekali (kontrakce byly po dvou minutách, ale dali se v pohodě přežít, ani nebyly potřeba prodýchávat). Na příjmu mi dali slučivou nemocniční košili a po vyšetření (22:30) mi bylo sděleno, že si mám jít ještě schrupnout (byla jsem otevřená na 2 prsty), že to bude až tak dopoledne, sestra mě vyloženě nutila ty kontrakce prodýchat, i když jsem neměla vůbec potřebu a nakonec mi doktor řekl, že jsem nějaká citlivá, když tak slabý kontrakce prodýchávám. Manžela posílali domů, ale já se nedala, chtěla jsem ho mít u sebe hlavně na první dobu porodní, druhou dobu bych ho oželela, nakonec teda zůstal. Svolila jsem ke klystýru a odvedli mě na porodní sál, nikdo jiný tam nebyl, takže byl klid a mohla jsem si dokonce vybrat, na kterém sále chci rodit, tak jsem vybrala ten s vanou a s telkou. Koukali jsme s manželem na telku, kontrakce lehce zesilovaly, ale prý byly pořád moc slabé. Kolem půlnoci jsem si řekla, že to vydržím tak do tří a začnu žadonit o epidurál, ležela jsem a měla snahu usnout, když jsem si teda měla ještě schrupnout :-D V 0:30 přišla PA, ať se postavím, že to pomůže malému dolů, stála jsem jednu kontrakci a zas mě nutila si lehnout, že mě zkontroluje, jak to postupuje, jen jsem postřehla, jak se druhá sestra ptá, jestli má volat doktora a PA jí říkala, ať počká a že mám zkusit zatlačit, jestli se mi chce (blbej dotaz :-D ), no a 0:44 byl Kubíček na světě :) Tuším na tři zatlačení, začal hned krásně plakat, dali mi ho na břicho, byl nádhernej, čisťounkej (okoupanej v bazénu :-D),3650g, 51cm, tatínek byl unešenej, přestřihl si šňůru a pak odešli na zabalení a popsání a tak. Mě mezitím zkontroloval doktor, říkal PA, že měla odvahu rodit takovýhó macíka bez nástřihu, nakonec mi udělal jen pár vnitřních stehů (trochu jsem se mu cukala, protože to děsně lechtalo :-))a pak přišel zpátky tatínek s Kubíčkem v náručí, byl to nádhernej pohled jak ho taťka hltal pohledem :) Dali jsme Kubíčka přisát, pomuchlali se s ním, nemohli jsme se na něj vynadívat, rozeslali jsme SMSky všem známým a pak mě šoupli na pokoj, samozřejmě jsem nemohla usnout, Kubíčka mi donesli až ráno, nemohla jsem se ho dočkat a od té doby (12týdnů) jsme se od sebe v podstatě nehli :) Maximálně na hodinku, když mám cvičení. Teď brouček chrupká v postýlce a je to největší zlatíčko na světě :) Takže budoucí maminky - žádný strach, hlavu vzhůru a přeji tak úžasný zážitek jako jsem měla já. Jako prvorodička jsem měla za 3 a půl hodinky bez nástřihu odbyto se vším všudy všechno :)

Koupani v sestinedeli

Nevite, jak to je ke konci sestinedeli, jestli se treba neda uz vzit misto vlozky tampon a jit si zaplavat (do ciste vody)? Mam termin v pulce cervna, to je skoro cely leto zabity Teda pokud jde o to koupani.

12.4. Štěpánka - císař

Ahoj holky, přidávám svůj příběh. Jelikož bylo datum předem stanoveno, tak den před, ve středu 11.4., jsem odpoledne nastoupila do porodnice. Tam jsem se dozvěděla, že můžu do 22h jíst a pít naposledy ve tři ráno. Jenže večeři jsem tam nedostala, bylo už po, a jídlo jsem si žádné nebrala, takže jsem byla na lačno docela dlouho. Na pokoji se mi pokoušeli natočit monitor. Sestra tam prcka asi 15minut hledala a on se schovával a kroutil...ještě se mě ptala, kde mi ho běžně natáčeli, tak říkám, že jsem ještě na monitoru nebyla ani v poradně, a sestra se mě snažila přesvědčit, že jsem určitě musela být, docela mě to pobavilo. Nakonec se to podařilo natočit na boku. Asi 4x za noc mě kontrolovali, poslouchali prcka, ptali se mě, jestli necítím kontrakce, jestli neodtekla plodová voda, jestli nekrvácím... na to, že jsem celé těhu neměla nejmenší problém a přišla jsem tam naprosto fit, tak mě to štvalo, že jsem se nemohla ani pořádně vyspat. Ráno v šest se opakovalo to samé s monitorem, ale i tentokrát se zadařilo. V půl sedmé mě odvedli na porodní sál. Nejprve holení a klystýr, sprcha a znovu na monitor. Byla jsem čím dál nervóznější a nejraději bych tam odsud utekla, jenže když to nešlo porodit jinak, tak jsem to musela zvládnout. Si tak ležím napojená na monitor a začalo se mi dělat špatně od žaludku, chvíli na to se mi začala hrozně motat hlava a tak to říkám PA. Dostalo se mi ujištění, že to je nervozitou a že to zvládnu. Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela a polykala na prázdno, aby mi bylo líp, ale pak přišla PA a že jsem nějaká bledá, jestli mi není špatně. Tak jsem jí zopakovala, že je mi špatně a motá se mi hlava. Rychle mi změřila tlak a naměřila 80/50 a to že je málo, tak volala Dr. co mě měl operovat, ten jí vynadal, jaktože už dávno nemám nohy nahoru a neležím na boku...Rychle se mi pak ulevilo, tlak sice zůstal nízký, ale šlo to. Kolem půl osmé dorazil manžel a já šla na sál. Tam se mě zmocnilo několik lidí, všechno ze mě stáhli a já tam ležela nahá a čekala co bude. PA mi desinfikovala břicho od pupíku až do půli stehen. Byla jsem pěkně oranžová a bylo to hrozně studený. Do toho mi anesteziolog něco napojoval na ruce, běhali tam sestry a další personál, aby se připravili na mimi. Pak mě přikrili rouškou, dostala jsem masku na obličej, nadechla jsem se, strašně mě to pálilo v krku a chtěla jsem ucuknout, abych jim to řekla, ale nenechali mě :D Nadechla jsem se podruhé a pak už nebylo nic. Jen mlhavě si pamatuju slova: Jiti, podívej se na ni. Máme moc krásnou holčičku a je to celá Anežka. (pak mi bylo potvrzeno, že mi to manžel říkal ještě na sále, když mě \"probrali\" z narkózy, ale já nebyla schopná ničeho, natož otevřít oči)Pak si pamatuju jen strašnou bolest, když jsem se probrala na JIPce. To bylo nejhorší. Už jsem se začínala probírat, už jsem byla ve své hlavě, ale nedokázala jsem ovládat vůbec své tělo a jen jsem poslouchala, jak hrozně tam skučím bolestí a nemůžu to zastavit. A sestra, co mě měla na starosti mi jen říkala, že to přeháním a že to tak strašně bolet nemůže. Může, myslela jsem, že to nevydržím, a to nejsem žádná citlivka, naopak. První týden byl nejhorší. V nemocnici mi zezačátku dávali inijekce na bolest do zadku, po třech dnech už jsem ho měla tak rozpíchaný, že jsem raději vydržela bolest břicha, než další inijekci. Ještě teď mám problémy se třeba otočit v posteli, vstát... ale každý den se to lepší a to docela rychle. I chůze už mě tolik nebolí a neunavuje. Ani nemůže, dnes šel manžel už do práce, a tak tu musím zvládnout obě holky sama. Tak takhle se narodila naše Štěpánka, ráno v 8:10, 3,16kg a 50cm. Jsem šťastná, že to mám za sebou. Upřímně, vědět to dopředu, tak se holka nikdy nenarodí. Tím nechci nikoho strašit, každý to má jinak a každý tu bolest vnímá jinka a každý k tomu přistupuje jinak. To je jen můj pocit po tom všem. Jsem ráda, že ji mám. A ještě dodatek. Malá hledala, kam by se přisála, už ve chvíli, kdy ji vyndali, takže s kojením jsme neměli naprosto nejmenší problém. Už v sobotu pila své (mé) mlíčko a krásně začala přibírat. Nosili mi ji už na JIPku a pak na pokoj, než jsem byla schopná si ji vzít k sobě. A úplně na konec, pár fotek najdete tady: http://xhonza.rajce.idnes.cz/Stepanka%2C_narozena_12.4.2012/#

Zdravíme .o)

tak i my jsme se teda přesunuli do této kolonky - jak se zdá, musíme to tu trošku oživit :oD. Mám s Marečkem problém - bohužel ho nezvládám krmit, mám málo mlíčka. Máte s tím nějaká zkušenosti?? Jak se pořádně rozkojit? Protože mě to teda fakt nejde. Zkoušela jsem \"dojičku\" manuální a teda nic moc. Myslíte, že může pomoct elektická odsávačka??Strašlivě mě to mrzí, že to nejde. Prcka už v porodnici dokrmovali, protože začal dost ubývat .o(. Takovýto obříci jako byl on chtěj prostě hned od začátku hoodně mlíčka a mě se v podstatě teprve včera začalo tvořit mlíčko v maličko větší míře, ale opravdu jen maličko a to je nám dneska 8 dní. Dneska nás taky prvně potrápily prdíci. Nejhorší bylo, že do toho přišla skoro tchýně, nějak připitá a chtěla skleničku vína na oslavu Martinových narozenin. A on byl včera na pařbě, takže utahánek a co se mě týče, já taky utahánek a ona dorazí kolem osmé hodiny večer. Moc se divila, že si nechcem povídat a voba na ni jen čučíme a do toho řval malej a já mu dělala masáže bříška a kolínkama jsme hejbali a tak.

Marečke 7.4.2012, 10:20, 4380 g, 53 cm

Dne 7.4.2012 v 2:10 musela zase mamka jít čůrat, tak jako každou noc. Ale tentokrát měla pocit, že jí po nožkách něco teče. Na záchodě zkoušela zastavit čůrání, a jelikož to šlo (říká se, že plodová voda se zastavit nedá), chtěla to pustit z hlavy. Ale pak si všimla, že i na prkýnku je divná voda s trochou krve. Celá nejistá se vrátila do ložnice k tátovi a ten se ptal – tak co je? Ona jen odpověděla, že neví a že snad nic. Táta ji ještě řekl, že nemohl usnout a když konečně zabíral, že ho vzbudila. Mamka si zase říkala – jestli to byla plodová voda, ta může odtékat až 48 hodin a po 12 hodinách je zapotřebí dostat antibiotika, takže v podstatě můžeme jít spát a ráno pro jistotu zajedeme do porodnice. Hezky se zachumlala do peřinky a najednou ji zabolelo bříško. Ježíši, co to je? Že by to bylo ono? Mno nic, počkáme, jestli se to bude opakovat. Po 10 minutách znovu. Ty jo, že fakt už to bylo? A za dalších 10 minut zas. Táta si všiml, že mamka kouká na telefon a tak se zeptal, co se děje – že by kontrakce? Takže jsme to sledovali asik hodinku, to už kontrakce byli co 8, 7 a nakonec 5 minut. Mno, tak raději snad vyrazíme. Táta byl během chvilinky obléknutý, tašky připravené v chodbě a popoháněl mamku, která ještě v noční košili jen tak bloumala po bytě. Taky kdo by pospíchal – prvorodička, v noci úplněk, bude hodně žen v porodnici, tátu pošlou domů, nene, není kam spěchat. Ve čtyři hodiny parkujeme u porodnice. Taťka zvoní na ambulanci a hlásí „Dobrý večer, tady Dostál, my bychom chtěli porodit“. Jako nevím, kdo chtěl porodit – dokonce mu mamka několikrát cestou říkala, že se vrátí domů. Přijali nás, taťku nechali sedět venku a mamce šli natočit monitor. Mamka hlásila, že hlenová zátka odešla už v úterý, že ji odešla nejspíš plodová voda a že kontrakce jsou po pěti minutách. Ale porodní asistentka jí moc nevěřila. Ptala se, jestli cítila nějaké kontrakce – když jsem na monitoru 10 minut a co 5 minut mám kontrakce – ano cítila jsem dvě. Pak přišla další porodní asistentka a ta si mamku vnitřně prohlédla. Řekla, že proti nálezu v pátek, kdy jsem byla na kontrole (čípek 2-3 cm) není žádná změna a že se jí to nezdá, že je to planý poplach a jestli sebou mám vložku. Mamka nechápala, proč po ní teď chce vložku – po chvilce dohadování bylo jasné, že nechce čisté vložky, ale vložku, kde by byla zachycena plodová voda. Tak tu mamka samozřejmě neměla. Pak dorazil vzbuzený pan doktor – jediné, co mamka nechtěla bylo, aby jí rodil doktor, chjo, ale co se dá dělat. Pan doktor šel prohmátnout a najednou mamka cítila, že opět odtéká plodová voda. Takže tentokrát si ji PA odebrala, odsouhlasila, že je to plodová voda (se slovy „ale je nějaká kalná“) a bylo jasné, že domů se už nepojede. Ale že to vypadá, že Mareček bude na světě až večer. Taťku pustili dovnitř a nafasoval krásný modrý obleček. Mamku nechali ještě chvíli na monitoru – to už bylo 6:00 a došlo ke střídání směn. Přišla nová PA (paní Knorová) a zkontrolovala si mamku se slovy „Máme tady jeden pozitivní nález z těch 3cm čípku, jsme se dostali na 3 cm do šířky“. Hm, jenže stále tedy chybělo 7 cm do šířky. Taťka se ještě ptal, jak dlouho to bude trvat a to už mu PA řekla, že do oběda to bude hotové. Mamka nafasovala Dopegit na tlak a začala být tak nějak mimo. Pak ji PA vyhnala z porodního lůžka, že nesmí ležet. Že si může skákat ve sprše na balonu, že smí na dvoubalonu skákat v místnosti, že smí prodýchávat, ale ne ležet. Kontrakce začaly pomalu zesilovat a začalo to být více a více nepříjemné, spolu s tím, jak postupně odcházela plodová voda. Ale mamka statečně skákala na balonu a taťka ji všude statečně kontroloval. Taťka se stále mamky ptal, jak jí může pomoct, ale ona říkala, že nijak. Takže po nějaké době seděl tak říkajíc zhroucený v křesle a jen pozoroval a kontroloval mamku. PA přišla na kontrolu, to už bylo skoro osm. Mamka dostala vynadáno, jak to, že sedí na porodním stole. Ale taťka hned bránil – ona 20 minut skákala ve sprše na míči a pak 8 tady na tom dvoujbalonu, teď si akorát sedla. PA opět zkontrolovala mamku, že se nám to hezky rozjíždí a mamka říkala „auvajsky, jauvajsky, to to bolí, to to bolí“. Tak dostala napíchnutí do ruky a nějaké utišováky. Pak bylo rozhodnuto, že je na řadě klistýr. Musím říct, že utišováky začaly působit. Ale ani ne tak na tu bolest, jako spíš na mamku, která přestávala vnímat, co se kolem ní tak úplně děje. Pamatuje si, že ji PA řekla, že už nemá dýchat dlouhými výdechy, ale krátce a mělce. Opřít se o kraj postele a drobně poskakovat (mamka při každém stahu stoupala na špičky a to jí také zakázala). Pak se PA ptala, jestli mamka má jakoby tlak na velkou. Když mamka řekla, že ne, tak PA opět odešla. Mamce prolétlo hlavou, aha, takže příště říct, že ano. Mezitím se mamka hezky kaučovala slovy „To nedám, to nedám, ne to dáš, to teda dáš“ A taťka na ní jen zděšeně koukal. Chvíli po 10 hodině PA řekla, ať si teda mamka lehne na stůl. Dostala další várku utišováků. PA, jak to vypadá a po chvíli volala sestřičku a chvilku na to dorazila i paní doktorka. Mamce řekli, ať si lehne jakoby na bok, chytne se za pravou nohu a zkusí zatlačit – hlavička totiž nebyla stále dostatečně sestouplá. Asi třikrát, nebo čtyřikrát mamka tlačila na boku a pak už ji položili na záda a měla tlačit normálně. Třikrát zatlačila a pak všichni začali říkat, že vidí hlavičku. Mamce to ale vůbec nedocházelo až ve chvíli, kdy táta řekl, zatlač, už vidím hlavičku – poslušně zatlačila a Mareček byl na světě. Sestřička ještě řekla „to je ale macek“ a odnášela Marečka pryč. Mamka ještě zaslechla, jak Mareček začal brečet a říkala si, dobrý všechno je v pořádku. Rychle mu přestříhli pupeční šňůru. Táta se v tu chvíli tak nějak otočil, a když sestřička říkala, že si má jít Marečka hlídat, tak jí vůbec nevnímal. Proto mu musela mamka říct „Marti, to bylo na tebe“. Marečku, tebe donesli čisťoučkého v zavinovačce – taťka tě poctivě choval zatím, co mamku sešívali. Nástřih vůbec nevnímala, ale stále dokola se ptala „Kolik tam mám stehů, kolik tam mám stehů“ a paní doktorka ji na to říkala „Ještě to není došité, ještě to není došité“. Poslední tři stehy už máma velice dobře cítila, ale pohled na tebe ji moc pomáhal. Paní doktorka Hrubá ještě čekala, až vyjde placenta – PA hodně tlačila mamince na bříško, aby vyšla (a to bylo opravdu dost nepříjemné – ještě teď mě v místě toho tlačení občas bolí). Přisátí proběhlo v pořádku – jen bohužel zde nebyla laktační poradkyně (a je možné, že i toto způsobilo následující problémy s kojením – moje mlíčko ti nestačí), aby poradila, jak na to. Mamce pak donesli obídek – ani neví, co to bylo, jedla spíš automaticky, protože byla stále jako omámená. Začala si všechno uvědomovat. Pak jí řekli, že se jde na oddělení šestinedělí. A tak jí táta vzal všechny věci a ona za ním ťapkala na pokoj. Táta byl moc statečný, máš nejlepšího tátu na světě. Moc krásně se o tebe staral a stará. Maminka je moc ráda, že ho má, a vás dva – ty svoje kluky – by za nic na světě nevyměnila. Tak takhle to probíhalo u nás. Jsem moc ráda, že je Mára na světě a zároveň mě strašlivě mrzí, že nikdy nepozná svého dědu. Ty dva se mi totiž minuli o 31 dní. Děda se na prcka moc těšil. Společně jsme kupovali kočárek a on říkal, že je supr, že se mu s ním bude moc dobře jezdit. Strašně mi chybíš tati :o(

Terezka :)

Ták holky tak jsme porodily 29.3. 2012 v 8:02 hodin ráno plánovaým císařem holčičku Terezku 2950 gramů a 46 cm.

Ahoj holky,jsme nove v tehle rubrice. Pred 13 dny se mi narodila holcicka, konecne mame trosku casu, tak se presouvame sem :)

očistky po sekci

Maminky prosím o radu. Jsem cca 5 týdnů po sekci. Očistky jsem měla celou dobu slabší, posledních pár dnů jen mírně narůžovělé pak nažloutlé. Před chvílí jsem šla na WC a měla jsem načervenalý hlen. Nebyla tam krev, nemám bolesti ani teploty. Nevím zda je to v pořádku. Proč najednou to takhle blne? Malýho plně kojím. Poradíte? :(