Můj POROD - nové diskuze

20.8.2012 Zuzanka, 51 cm, 3 530 g

Byla sobota 18.8. a já se chystala s Páťou k našim. Co to je? Letím na záchod, budu zvracet??? Nakonec jsem to s hlavou v míse rozdýchala. OK, zle je mi celý den. Hmmmm TP mám 20.8. Říkám si porod se asi blíží. Nicméně večer už je mi líp a nic dalšího se neděje.Neděli si užíváme doma a na večer se chystám s Patrikem k našim, abych tam přespala a mamka pohlídala Patrika v pondělí ráno, zatím co já pojedu do poradny. Dozvídám se, že je brácha v nemocnici a já se chystám za ním zajít až půjdu z poradny. Blíží se půlnoc a mě probouzí lehké kontrakce. Jsou to poslíčky nebo rodím? Plodovka mi neodešla, je to jiné než při prvním těhu. Kontroluji intervaly, jsou celkem pravidelné, stahy ale nejsou nijak bolestivé. Vyčkávám, přemýšlím, jestli zavolat manželovi, jdu do sprchy. Neustává to, ale stahy pořád nejsou nijak bolestivé, interval se zkracuje. Kruci, třeba plaším, ale volám manželovi. Jedeme domů, stahy neustupují, ale ani nijak nezesilují, manžel jde spát, já balím tašku, čtu Bol, dávám si další sprchu, holím se. Začínají mi křížové bolesti, auuuuuu a jsou čím dál silnější. Budím manžela a jedeme. Je 20.8. půl čtvrté ráno, jsem otevřená na prst, kontrakce jsou, ale slabé, bolesti křížové větší. Doktorka mi dává na výběr, můžu zůstat nebo jet domů a vrátit se třeba za hodinu. Křížové bolesti sílí a já nechápu, jaký by mělo smysl se vracet domů, když mám bolesti cca co 4 min. Jsem na pokoji, připoutaná k monitoru, vše je v pořádku. V osm hodin mě přijde zkontrolovat doktorka, porod postupuje a chce tomu pomoct protržením plodových blan, protože plodovka mi pořád ještě neodtekla. Tak jo, jdeme do toho. Kruci, plodové blány jsou tužší a musí to dělat na několikrát, čekáme na kontrakci. Bolí mě to, už nechci! Konečně se povedlo. Bolesti jsou čím dál větší, teda křížové, klasické kontrakce už nevnímám. Ještě pořád se to dá vydržet a já si v mezičase čtu státnicové otázky. Dostávám injekci od bolesti – Tramal. Bolesti jsou stejné, jen začínám vidět mlhavě. Porodní asistentka mě posílá na přípravu. Oholená jsem, sestřička mi dělá jen klystýr. Je zbytečný, od soboty jsem toho moc nesnědla, bylo mi špatně od žaludku, navíc díky železu, které jsem brala jsem měla velmi častou stolici. Pomalu se otevírám a konečně mě přesouvají na sál, to už odkládám státnicové otázky, protože mám takové bolesti, že už nemůžu ani chodit. Jediná snesitelná poloha je v leže na boku s nohou na hoře. Porodní asistentka mě kontroluje, je moc hodná, dává mi hadr na hlavu, je strašné horko a ze mě leje pot. Porod postupuje, ale velmi pomalu. Přichází znovu doktorka a doporučuje Oxytocin pro urychlení. Odmítám ho, dívám se přitom na tu hodnou porodní asistentku a čekám co mi poradí. Miminko je v pořádku, takže máme čas a můžeme nechat porod přirozeně plynout. Souhlasím, nechci Oxytocin, nijak mi to neurychlil ani u prvního porodu. Ne dokud jsem na pět prstů, tak ho nechci! Odmítám i další injekci proti bolesti. Moc dobře vím, že na bolest mi to stejně nepomůže a chci mít sílu na tlačení. Dojít do sprchy je nadlidský výkon, ale porodní asistentka mi radí, abych to zkusila, že když se projdu mimčo rychleji sestoupí. Čekám až jsem sama a po šíleném ataku křížových bolestí, sbírám síly a jdu na to. Nechci, aby mě tak někdo viděl, to zvládnu sama. Po nějaké době přichází jiná doktorka, opět mi doporučuje Oxytocin, že se to urychlí. Mimčo je v pořádku, tudíž odmítám. Konečně jsem na deset prstů, ale kontrakce jsou slabé a na samotný porod to nestačí. Souhlasím, aby mi píchly Oxytocin a pak už to jde rychle. Najednou se někdo ptá a co to je? Je to HOLČIČKA, 51 cm a 3 530g. Uf, oddychuji, máme Zuzanku. Tak už jenom porodit placentu a je to za mnou. Dneska se moc nerodí a tak jsem tady asi jako atrakce, u noh mám 3 doktorky. Ta nejmladší je asi v zácviku, znám ji už z poradny, ještě není tak šikovná. Kontroluje jestli je vše tak jak má být. Auuuuu opatrně, prosím v duchu. Nejstarší doktorka obrátila oči v sloup a jiná se ji ptá co se děje. Je evidentní, že přede mnou nechce do mladičké doktorky nijak rýpat, tak ji jemně naznačí, že ty zrcadla má příště dávat jinak, že takhle je to bolestivé. No držím, musí se to přece na někom naučit. Za chvíli dostávám Zuzku k sobě a ta se mi hned přicucne k prsu. Paráda, sací reflex funguje. Užívám si chvíle se Zuzkou a posílám smsky a je mi moc dobře. Mám to za sebou. Už teď nevím, že jsem rodila, sprchu na sále už zvládám sama a pak bez pomoci odcházím do svého pokoje. Odměnou mi je pokoj, který mám jen sama pro sebe, jsem za to moc vděčná. Zuzka mi chybí, po jídle si pro ni už jdu, nic mi přece není, tak ji chci mít u sebe. Chci domů, ale vím, že nás čeká spoustu vyšetření a proto je dobře, že hned domů nejdeme. V tuto chvíli ještě netuším, že nás čeká boj s kojením. Vše vypadalo tak růžově, mlezivo jsem měla už v těhu, Zuzka se dokázala perfektně přisát, ale stačil necitlivý přístup jedné sestřičky, abych o mléko málem přišla. Tři týdny po porodu plně kojím a jsem za to na nás pyšná.

Můj porod

Předem chci napsat, že cokoliv si naplánujete, zřejmě nevyjde :) i když bych to všem přála. Já si naplánovala porod na 30.7. - to byl první termín. Ovšem, nic se nedělo.5.8. byl termín druhý, opět se nic nedělo. To už mi chodilo těch smsek typu: - tak cóóó? nííííc? - víc a já pomalu ztrácela trpělivost. Malé se prostě ven nechtělo.Docházela jsem už na kontroly do porodnice, kde jsem se rozhodla rodit a dostala jsem pokyn nastoupit 13.8. na indukci - vyvolání. Jak se mi nechtělo, no ale prý je to nezbytné, ubývá plodovky a placenta stárne - no dobře, snažila jsem se psychicky připravit jak jen to šlo.V pondělí v 6 ráno jsem tedy nastoupila, muž totálně nervózní, já úplně klidná :)Ubytovali mě na pokoji, muž odjel, dostala jsem první tabletku - nic. Odpoledne další tabletka - nic. Mezitím neustálé docházení na ozvy mimiška, jo, bylo tam, ale ven prostě nepůjde ani za nic. Čípek mi pořád nemizel, prostě se nic nedělo. jinak ozvy mi něřili přímo na porodním sále, sály tam jsou čtyři a já si za to pondělí vyslechla hned čtyři porody. Stěny mohly být tlusté jak chtěly, ale neslyšet rodící ženu zkrátka nejde. Takže fakt velká vzpruha a podpora pro mě.Následuje úterý - ráno třetí tableta - nic, odpoledně čtvrtá tableta - jemné bolístky v podbřišku.Navečer kolem 6ti začaly takové ty menstruační bolesti, asi co 15 min, ale pořád nic a tak mi píchli injekci na noc prý at se vyspím a odpočinu si. V tři ráno se budím s tím, že asi čůrám, otekla mi plodovka - teče asi do 5ti rána, ale to je tak vše. Primář vyhrožuje, že pokud neporodím ve středu, bude císař. No já se zhrozila, císař prostě nééééNásleduje středa - ráno pátá tableta! Primář rozkáže, ať mě o půl 9 odvezou na porodní sál a něco se mnou udělají :)Hurá, čípek zmizel! jenže děložní hrdlo zavřené jak železné vrata.Tak tedy o půl 9 jsem odvedena na porodní sál. Bolesti mírné, nepříjemné, ale dají se prodýchat. Na scénu vstupuje klystýr. Hned po klystýru to vypukne. Volám muži ať hned jede, poslední slova už nejdou vypustit z pusy, začíná pro mě naprosté peklo. Bolest snad co 30 vteřin, šílená a já začínám hekat a řvát. Po půl hodině přijíždí muž, nachází mě nahou ve sprše na baloně bušit do kachliček a řvát a nadávat. Je skvělý, první se mi směje co se mi to děje a pak asi zjistí, že to nehraju, zbledne a zvážní, drží mě, pomahá jak může.Dvě a půl hodiny si protrpím, malá už je strašně natlačená dole, ale hrdlo se prostě neotvírá, z toho prý takové bolesti, PA mě litují a vymýšlejí, jak mi ulevit. no najednou začnu krvácet, PA zvolá jupíííí rodímééé a já nechápu, jak jsem se dostala na to křeslo.Za 10 minut je malá na světě, skoro nepláče, já vyvalené oči, že je to za mnou, najednou je po bolesti a já jsem čilá jak rybička, komanduju muže, aby se nechodil dívat k nohám a na dotaz sester - tatínku, střihnete šňuru? já za muže odpovídám NE! :) sestry mají záchvaty smíchu a dostávám malé zlatíčko k sobě a ničemu nerozumím, nechápu to, neuvěřitelné pocity, radost, štěstí, úžas.Muž pláče, fotí se, fotí nás, nějakou dobu se mazlíme a okoukávame, pak malou odnášejí a mě začínají šít. Ne nějak moc, nástřih byl malý, já mám telefon v ruce a volám rodince, ti nechápou, myslí si, že jsem už na pokoji a já že né, mě teď šijí, no takové návaly endorfinů, že si neuvědomuju snad vůbec nic :)Teď už jsme doma z porodnice, malá je zlatá a my stojíme v úžasu nad postýlkou a koukáme na ten krásný zázrak a nevíme, komu za něj poděkovat :)

Jak Dianka na svět přišla

To si takhle tři dny po termínu vstanu, začne běžný den a kolotoč kolem Eliáška, když sem tam začnu cítit lehké chvění v podbřišku. No nic, nebudu zase zmatkovat, že...začnu vařit oběd. Jak jsem dýl stála, chvění se začalo měnit na lehkou bolest, která sice odezněla, ale zase se vrátila, třeba až za 15 minut, ale vrátila. Poslíčky jsem neznala, nebyla jsem si jistá, takže nic...v klidu jsme se s Eliáškem naobědvali, já ho dala spát a sama si taky lehla.Jak jsem měla klid, začala jsem si všímat, že ty drobné bolesti jsou docela pravidelné, teď už i za 10 minut a podobně. Ještě volám mamče, která chystala oslavu tátových narozenin, že \"hahaha možná nedorazíme, že se asi něco děje\", no zasmály jsme se a já na chvíli vytuhla. Vzbudil mě Elda a jak jsem šla do schodů, bylo to zpět a horší intenzity, hmmm...beru telefon, volám manžela, ať radši přijede, že místo na oslavu možná musíme do porodnice...to už moc humor nebyl.Ospršila jsem se, dobalila hygienu, tašku naložila vedle dárku pro tátu a jeli jsme. Popřáli a oznámili, že se bohužel zdrží jen Eliášek, že radši jedeme, ať na mě mrknou. Táta zahlásil, že jestli se to povede ještě dnes, tak to bude bomba-zlatý voči.V porodnici mi natočili monitor, Dianka opět ukázkově spala, takže téměř rovná čára, ale to už mě nemohlo vyvést z konceptu. Co ovšem nebyla rovná čára, to byly kontrakce, pěkně mi to tam hopsalo. Šup na křeslo a...coooožeeeee...5 centimentrů??? RODÍM!!! HURÁ!!! JUPÍJÉÉÉÉÉJ!!! Doktorka se smála, jak to skvěle snáším. Bylo 17:30.Dostala jsem sál č. 2 a opět si pochválila své rozhodnutí vrátit se do Podolí. To je prostě taková paráda, všem doporučuju. Soukromí, klid, nádherné prostředí, skvělý personál, přístup...nemůžu si stěžovat absolutně na nic! Mezitím dorazil manžel s věcma z auta. Přišla má PA, udělala mi na přání klystýr, znovu mě napojila na monitor a že jestli se Di neprobere, budou mi muset píchnout vodu, což by neradi, lepší je přirozený průběh...no, taky bych radši. Princezna se zachovala jako správná parťačka a předvedla pár ukázkových kopečků, takže vše super, rodíme bez pomoci.Hned jsem si přála nabrat krev na epidurál, chtěla jsem to jako psychickou berličku, u Eldy mi porod nádherně zrychlil. Kontrakce postupně sílily, prodýchávala jsem stojící a opřená o parapet a představovala si, že jsem úúúúplně někde jinde a dělám úúúúplně jiné věci. Žádnou pomoc od muže jsem nechtěla, tyhle věci si potřebuju protrpět sama, takže seděl, mlčel a BYL TAM, to mi stačilo.Po nějaké době přišla paní doktorka, mrkla na mě a potěšila zprávou, že už jsme na 8 cm, ale že teď už tu vodu prasknout musí, aby hlavička dolehla a porod mohl pokračovat a že se bolesti zhorší...no fajn...hlesnu cosi o vysněném epidurálu, doktorka se usměje, že to vážně nebude potřeba, ani na to není čas a že doufala, že to tak dopadne, že u druhorodiček to s tím urychlením tak žhavé nebývá, spíš naopak...volala jsem andělíčky...voda praskla, byla čirá...doktorka odešla, PA mě napolohovala tak, aby to Di měla snazší a že zase čekáme. Jen se za nima zavřely dveře, ucítila jsem ŠÍLENÝ tlak, ale opravdu šílený, začala jsem ječet na muže, ať je zavolá, že tohle už musí být ono...nešly nekonečně dlouho (jen v mé mysli), ve skutečnosti přiběhly a doktorka už od dveří hlásí, že mám pravdu, že je to tu. Kroutí hlavou, že to je teda rychlost a jde se na to.Začnu je sekýrovat, jak mi mají napolohovat lehátko a kam chci nohy a tak...a tlačímeeeeeee...o tomhle pokynu jsem snila posledních pár týdnů, přesně o tomto momentu, kdy vím, že to nejhorší je za mnou a už to brzy bude...tak brzy jsem to ale nečekala ani já...tři zatlačení a úúúúúúúúúúúleva následovaná slušnou sprchou plodovky na paní doktorku. Malá si vylítla jak na tobogánu. Bylo 20:30.Technická: Musím říct, že rodit s NEPRASKLOU plodovkou je mnohem lepší, u Eliáška mi rupla už den předem. Kontrakce jsou tlumenější a závěr je fakt všuuuuuuuuuuuuuuum.No a už mám ten uzlíček na břiše, je nádherná, heboučká, teploučká, zapláče jen krátce a poprvé mi koukne do očí...jsem ztracená a zamilovaná a...všechno to zase začíná.Šití minimální, doktorka skvělá, moc mě chválí, vtipkujeme na téma \"nás strašných matek\", co si nasekají děti brzy po sobě, protože se jim stýská po práci, za chvíli je hotovo, přivážejí jídlo (hurá) a my si vychutnáváme první dvě hodinky o samotě s naší krásnou princeznou.

co se děje

Holky tady už se nerodí nebo co já jsem docela zvědavá nemáte někdo nějaký reference na Šternberk já chci rodit tam ale nějak ani nevím co se tam změnilo za těch skoro 5 let co jsem tam byla naposledy :)

Můj porod

Vzhledem k tomu, že jsem ještě víkend před porodem docela výletovala, nenapadlo by mě, že hned na to v úterý se malý narodí, ale v pondělí, když jsem šla do poradny k Apolináři (v 39. týdnu), se doktorům nelíbil můj monitor, takže byli raději pro vyvolání, aby se maličkému něco nestalo, takže mi v pondělí odpoledne udělali mi Hamiltona (byl celkem v pohodě) a šli jsme domů s tím, že druhý den odpoledne přijdeme na další monitor, případně dříve, když začnu rodit. V noci mi začaly docela silné, ale nepravidelné bolesti, ráno pak už byly dost pravidelné, ale pro změnu slabší, nicméně jsme vyrazili. Po monitoru, prohlídce a dotazu, jak daleko to máme do porodnice, mě poslali domů s tím, že se to nijak moc neposouvá a podle monitoru jde o poslíčky, ale že je možné, že se to rozjede. Tak jsme jeli domů, ještě dokoupili nějaké drobnosti do porodnice a přítel šel do práce. Za hodinu jsem mu volala, že už mám ty bolesti nějaké silné a nemůžu to vydržet, jestli raději nezajedeme znovu do porodnice. Dojeli jsme tam něco po třetí hodině odpoledne a nejprv mě vzali na prohlídku, kde zjistili, že jsem už otevřená na 8 cm a šlo se rovnou na box. Malý se narodil asi dvě a půl hodiny po tom. Ze začátku se to dalo zvládat, ale později už jsem neměla síly tlačit, tak mi porodní asistentka raději dala oxytocin a udělala nástřih, což docela pomohlo, protože pak už to šlo rychle. Malého nám dali hned po zabalení a zvážení, ale víc si ho užil přítel, já byla docela zesláblá, takže jsem ho pak dostala večer na chvíli na pokoji, abychom zkusili přiložení a pomazlila jsem se s ním, na první noc šel raději na novorozenecké a hned ráno mi ho přivezli už na pořád. Nakonec tedy trochu dříve, ale jsem ráda, že už je venku, v pořádku a s námi doma :-)

Druhý císař

Mám jednoho císaře kvůli KP. Vzpomínky nejsou nejhorší, ale měla jsem strach z anestezie, nejdřív jim nešlo trefit se mi mezi obratle, pak si nepohlídali můj tlak a výsledek byl, že si z toho skoro nic nepamatuju. No a pár dní po porodu jsem měla hrozné bolesti hlavy a šíje, které všichni považovali za postlumbální syndrom. Nicméně porodu se bojím jak čert kříže, takže jsem si říkala, že bych druhého císaře nakonec i přes to všechno brala.Tentokrát bylo miminko v dobré poloze a já už se začínala chystat na normální porod. Ale nic se nedělo. Týden po termínu mi doktor řekl, že mám ztenčený segment a že miminko bude spíš větší a jestli chci rodit normálně. Nedokázala jsem mu dát jednoznačnou odpověď, což ho dost štvalo a považoval mě za člověka bez názoru. Já si ale myslím, že o věcech, kterým nerozumím, by měl spíš rozhodovat on, samozřejmě kdybych byla přesvědčená o jednom či druhém, fajn, ale já jsem vyloženě chtěla slyšet jeho doporučení nebo aspoň nějaké zhodnocení rizik, k čemu by se přikláněl. Nakonec jsme se tedy nějak dohodli, že odpoledne nastupuju a druhý den bude císař.Trochu neštěstí bylo, že jsem vlivem hlasité bouřky na ten den spala asi 3 hodiny. V nemocnici jsem první noc strávila se dvěma maminkama s miminky, v pokoji bylo dusno (lil se ze mě pot) a co bylo nejhorší, pod oknem řvali nějací pitomci ohledně fotbalu. Nebýt těch spících maminek, už jsem volala na policii kvůli rušení nočního klidu. Takhle jsem se ale jen vztekala v posteli. Výsledek - k ránu 1 hodina spánku (maminky vstávaly o půl šesté). Takto jsem tedy byla připravena na operaci. Měla jsem jít hned na řadu, připravili mě, zacévkovali, přišel manžel. Načež jsme se dozvěděli, že se primář opozdil a ležela jsem tam tak další hodinu a čekala. Ale aspoň ze mě spadla tréma a já se začala těšit, že se něco konečně bude dít. Ještě se zmíním o anestezii. Gynekoložka mi doporučila celkovou, abych se zase vyhla těm potížím, které jsem připisovala špatné páteři. Večer před zákrokem jsem konzultovala s anesteziologem, ten mi doporučil místo spinálu epidurál, že se nezavádí tak hluboko. Tak jsem souhlasila. Na sále byl zase ale jiný a ten mě zase přesvědčil na spinál, že se používá nejtenčí jehla, co mají, a že k úniku moku nedojde. Působil tak přesvědčivě a zkušeně, že jsem nakonec kývla na to, co jsem od začátku nechtěla Ale bylo to fajn, on mi to hezky zavedl, prý v páteři problém nemám, a pak mi neustále pečlivě kontroloval tlak a kdykoliv jsem řekla, že něco lehce cítím, hned mi přidali cosi do žíly a udělalo se mi líp. Takhle se to dělo asi 10x. Samotné vyndání miminka bylo akorát provázeno poklesem tlaku, když vyndávali hlavičku, ale hned se to spravilo aplikací do žíly, takže jsem tentokrát byla parádně při vědomí a za chvíli slyšela, jak křičí a že je to macek. Po nějaké době mi ji dali k hlavě, abych jí mohla dát pusinku a nechat si s manželem udělat první společnou fotku, kterou nám anesteziolog rád udělal. Všichni byli moc milí a bylo to fajn. Na pokoji jsem pak byla s maminkou, které dělali řez hned po mně, a tak jsem v tom nebyla sama. Bolesti nebyly nijak hrozné, moc mi pomohl MP3 přehrávač, protože stejně se nedá nic než tupě zírat do stropu a čekat, až začnou být cítit nohy. Na noc mi dali něco proti bolesti a něco na spaní, ale kvůli šílenému vedru jsem opět spala asi jen hodinu, navíc nás každé dvě hodiny chodili kontrolovat tlak a v pět jsme začaly zkoušet vstávat. Říkala jsem si, jak dlouho tohle vydržím. Pak k nám přibyla ještě maminka, která porodila druhý den spontánně, ale naštěstí si taky nechala miminko na novorozeneckém a tak jsem se konečně vyspala (5 hodin) aspoň tu další noc.K pooperačním problémům se přidalo bolestivé nadýmání, které mi ale vyléčili injekcí. A pak začaly šílené bolesti krku. Došla jsem ale k závěru, že to není následek anestezie, ale totálně zablokované páteře, a že to tak asi mohlo být i minule. Ono totiž při obojím to bolí ve stoje a vleže ne, jenže oni jsou tak zvyklí na to, že hodně maminek má ten syndrom, že automaticky dávají kapačky a nic jiného nezkoumají. Laktace se mi rozběhla, ale možná nepatrně pomaleji (mléko jsem měla hned, akorát ze mě nekapalo tak jako posledně), a moje miminko, přestože se narodilo jako velmi čilé, začalo najednou být spavé a netečné a málo pilo. Mělo větší úbytek na váze, než by se slušelo. Prý je to všechno tím vedrem a dusnem. Svolila jsem tedy s příležitostným příkrmem a taky jsem se pokoušela odstříkávat a dokrmovat z láhve, což je pro miminko snazší a míň se unaví.Teď jsem doma, mám tu dvě krásné holčičky. Miminko už je zase čilé a přibývá, takže výhradně kojím. příležitostné bolesti hlavy, které se ale upravují, a do toho docela silné poporodní deprese. Poprvé se mně to vyhlo, poplakala jsem si asi jednou nebo dvakrát, ale teď je to mnohem horší. Uvědomila jsem si až teď, jak to moje starší miminko strašně rychle vyrostlo, jak už je to velká holka, a že i tohle moje maličké už za chvíli vyroste a všechno to hrozně uteče. Ach jo!

Jak Kubík přišel na svět :-)

Zdravíme všechny Ráno 15.5. příteli zazvonil před 6 hodinou budík mě to vzbudilo taky šla jsem na záchod a najednou jsem pocítila nějaké MS bolesti říkám si no poslíčci asi jako předchozích 14 dní ale bolest se furt opakovala hned po pěti minutách.Říkám příteli tak si sjed k zubaři (byl objednanej) ale pak přijed já se zatím naložím do vany a uvidíme.Přítel nervozní volal od zubaře říkám furt po pěti občas po čtyřech zatím zvládám...Přijel já i trochu špinila říkám asi je to ono i kdyby ne trochu špinim tak radši jedem...Hrdinsky jsem řekla příteli at zastaví dál od nemocnice na neplaceném parkovišti že to dojdu,no došla jsem ale třikrát jsme stavěli já se svíjela a lidi koukali Do nemocnice jsme dorazili kolem osmý.Na ceduli jsem viděla že slouží doktor kterého jsem absolutně nechtěla říkám jedem domů dneska nerodim přítel že už musíme zustat naštěstí později jsem zjistila že slouží dvě paní doktorky které jsem chtěla fakt andělé Dali mě na monitor a potom mě paní doktorka vyšetřovala a říká tak dneska porodíte svoje miminko vůbec jsem té větě nevěřila bylo zvláštní tohle slyšet.při vyšetření mi praskla voda která byla zkalená takže potom miminko víc monitorovali jestli je okej...PA mě odváděla na porodní pokoj přítel nervozní šel se mnou říkám praskla voda dneska porodíme Během následujících 4 hodin kontrakce zesilovali a já byla hodně ve sprše kde mi přítel držel sprchu a já říkala jen sprchuj záda,podbřišek,záda podbřišek chudák jak na cvičišti Musela jsem i hodně ležet protože monitorovali toho prcka což bylo dost nepříjemné ležet na boku a nesmět si najít žádnou úlevovou pozici PA se ptala jestli chci něco na bolest,samozřejmě že jsem chtěla ale říkala jsem si že to stejně asi moc nepomůže což jsem měla pravdu. Napíchli mi glukozu,bolesti se zhoršovali,mě bylo zle i od žaludku,vyzvracela jsem jogurt co jsem si dala ráno (opravdu blbej nápad) ale pak jsem zvracela i z bolestí,jednou jsem takhle letěla na záchod slyšela jsem jen přítele počkej infuze bylo mi to fuk letěla jsem dál ten chvátal popad infuzi a táhnul ji za mnou.Poslední hodinu už jsem začínala cítit tlak na konečník a musela jen ležet(kvůli tomu monitorování) a říkala jsem si že jestli tohle bude trvat třeba ještě 5 hodin tak to nemůžu vydržet. Tlak na konečník byl čím dál horší PA i doktorka ale že ještě tlačit nemůžu že není zašlá branka,myslím že mi ještě něco píchli aby to urychlili.Najednou doktorka tak ještě 4 kontrakce a začneme tlačit pro mě tahla věta byla strašná úleva protože jsem věděla kdy to skončí a né že to bude trvat třeba další tři hodiny...V momentě kdy jsem ještě nesměla tlačit jsem to ale nevydržela a trochu prostě musela a jak jsem byla na monitoru tak jsem slyšela jak se prckovi zpomaluje srdíčko nelíbilo se mu to to mě vylekalo.PA na doktorku že už bude muset ven že se mu to nelíbí.Mě nešlo moc dýchat přítel dostal za úkol mi držet kyslík pak už mám všechno nějak trochu matně..Už jsem mohla tlačit to byla strašná úleva mám pocit že mě to tlačení vůbec nebolelo sebrala jsem všechny síly a na tři zatlačení byl Kubík venku(to bylo 13 hod) dali mi ho na bříško lehce si zakřičel ale na bříšku se hned uklidnil a byl hodnej akorát mě ještě počůral hned.Pak ho odnesli na vážení apod.,já byla uplně zmatená tak jsem se ptala doktorky jetsli teda máme kluka tak se smála a říkala jj máte a je krásnej a čistounkej to se jen tak nevidí přišlo mi že s Kubíkem tatínek přišel až za strašně dlouho ale asi to byla jen chvíle přítel přišel a držel ho a já na něm viděla jak už ted ho bezmezně miluje koukal na něj jak na obrázek a pak mi ho dal taky.Potom co mě zašili mimochodem nastřižení jsem opravdu necítila,jsme byli všichni tři spolu na porodním pokoji a bylo to úžasný hned takhle být spolu.Když to celé shrnu nejhorší byl spíše pocit že nevím kdy to skončí představa že ty nejhorší bolesti by trvali ještě déle byla hrozná...Pak to ale šlo jak po másle a na svět vykoukl ten náš poklad a zatím je strašně hodnej Jinak mám pocit že přítelova přítomnost u porodu nás ještě více spojila a jsem moc ráda že tam byl a byl mou oporou jak psychickou tak fyzickou...

To nikdo nerodí,nebo co???

Můj nádherný porod - a omluva za román, zkracovat se mi to nechce :-)

Druhého porodu jsem se nebála. Sice jsem měla za sebou otřesný zážitek z prvního císaře, ale tentokrát jsem se rozhodla udělat všechno, aby to byl nejkrásnější zážitek mého života. Přečetla jsem téměř všechny knihy o přirozeném porodu, co v Česku vyšly, cvičila jsem doma těhu jógu na uvolnění pánve, jedla lněná semínka, cvičila s balónkem na roztažení hráze, pila maliník – no víc jsem toho se starším synem fakt udělat nemohla. No a asi to nejdůležitější – rozhodla jsem se, že to dopadne tím nejlepším způsobem pro nás oba a myslím, že nakonec to pozitivní myšlení zapůsobilo nejvíc.Ve středu jsem měla termín porodu, na pátek jsem byla objednaná do porodnice na poradnu. vůbec se mi tam nechtělo – věděla jsem, že po císaři mě dlouho přenášet nenechají a budou mě postupně směřovat k další sekci. Tak jsem se rozhodla, že večer vypiju ricinový koktejl. Ať si o tom myslíte, co chcete, dopady tohoto koktejlu na mimi jsem vyhodnotila jako mnohem lepší než narkózy při císaři a separaci po něm.Před šestou jsem při přípravě večeře vypila koktejl (manžel byl s malym na hřišti), do osmi jsem stihla doklidit byt, uspat dítě apod. Těsně před osmou jdu ještě s košem a najednou mi ty moje už 3-4 týdny probíhající poslíčci přijdou nějak intenzivnější... Pořád jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo vyjít. Tak si s manžou pustíme film a já začínám běhat na záchod :-) Z filmu jsem už neměla nic, ani naše plány na poslední pomuchlání před porodem nevyjdou – posílám muže spát. Zhruba do půl jedenácté kromě neustálého odbíhání na záchod pozoruju silné kontrakce, ale pořád hodně nepravidelné. Od půl jedenácté konečně začínají být pravidelnější, tak je měřím a prodýchávám na balónu. Zhruba za hodinu budím muže se slovy: „Jestli tohle není porod, tak už fakt nevim co“... Kontrakce se dají pořád krásně prodýchat, mám z nich radost, protože tuším, že už se miminko blíží. Volám dule a ptám se jí, co mám dělat – že mám hodinu pravidelné kontrakce, ale nejsem si jistá, jestli neodezní, že moc nebolí. Říká mi, že po třech minutách už fakt neodezní, ale že jsou stále moc krátké (trvají jen cca 10-15 sekund), ať zkusím horkou vodu a dám vědět, co to udělá. Jdu do sprchy a tam teda nemůžu absolutně vydržet, jak se mi dělá šoufl – ale svůj účel to splnilo – kontrakce se protáhly na 40-60 sekund – Zase mám radost – konečně opravdové otvírací kontrakce! Už se soustředím jen na ně – vždycky přivolám manžela, a zatímco sedím na balonu, chytnu ho za ruce, abych se mohla pořádně propnout a svěsit pánev co nejníž. Jiné pozice mě nelákají, jenom takhle je mi dobře. Mezi kontrakcemi si pokládám hlavu na židli a stále zhluboka dýchám. Občas mi dojde, jak kolem panicky proletuje muž a snaží se za ty dvě minutky, které mu mezi kontrakcemi zbývají, sehnat těhu průkazku, tašku do nemocnice, dovolat se babičce atd. Já jsem v tak zvláštním stavu, že je mi to všechno jedno, soustředím se jen na svůj porod a miminko. Najednou přichází babička a zároveň se bohužel budí syn. Přestávám se soutředit, znervózním a najednou prožívám kontrakce jako horor. Naštěstí už zvoní dula a jedem. Manžel mi zpětně říká, že bylo cca půl druhé. Cesta k autu vtipná – každou kontrakci se prověšuju opřená o manžela, hlasitě volám „áááá“, abych správně otevřela hrdlo – až o několik dní později si řikám, co na to asi sousedi v ulici :-) Jízda autem opravdu nepříjemná záležitost – když nemůžete kontrakce prodýchávat a uvolnit se v nějaké příjemné pozici, je to na pytel. Dorážíme do nemocnice, kontrakce mám snad každé dvě minuty, pořád zastavujeme, abych se mohla na muže pověsit a kontrakci prodýchat. Dula se směje, že tohle je přesně ono, že určitě jsem aspoň na 4 cm, že je poznat, jaká je to síla. Já se cítím výborně, jako bych byla někde úplně jinde, vnímám jen nástup, vrchol a odeznění jednotlivých stahů. Na příjmu nás čeká úžasná PA, milá a vstřícná, nezatěžuje mě zbytečnými dotazy a nechává mi prostor na uvolnění. V pohodě přijímá náš porodní plán, který personál naprosto skvěle dodržuje (poznámky slyším jen o tom, že nechci píchnout vodu, že to by prý porod urychlilo, ale já mám blbé zkušenosti z minulého porodu, který to urychlilo směrem k císaři, takže se nenechám přemlouvat). Mezi kontrakcemi se mě snaží vyšetřit a zjišťuje, že jsem na 8 cm a že jdeme rovnou na box. Tam přichází ještě jeden horší moment, kdy musím na bok, aby se malý dotočil (přišlo mi to jako věčnost, muž tvrdí, že to trvalo 10 min – no radši bych další 2h kontrakcí). No a pak už se jde tlačit – ve vertikální poloze, kterou jsem si sama určila - tlačím jak o život, ale kontrakce zeslábly, tak to nejde úplně ideálně. Vždycky vykoukne hlavička a zase se vrací zpět – asi 4x. Dula mě povzbuzuje, vysvětluje mi, že teď musím sakra zabrat, že už to máme za chvíli za sebou. Tak jsem si řekla, že teď už ho konečně vytlačím a bylo to tu – malej vyklouzl úplně nádherně – voda mi praskla těsně před tlačením, takže mu tam spousta vody zbyla a mohl po ní krásně vyjet jak na toboganu :-)Hned mi dávají malého na břicho a dvě hodiny zůstává se mnou a manželem na porodním boxu. PA mi mezitím zašije zranění – dva stehy způsobené ručičkou, která jde zároveň s hlavičkou. Doktorka mi zkontroluje dělohu a především jizvu po CS, jestli se náhodou někde netrhla. Naštěstí je všechno ok. Když to hodnotím zpětně – dopadlo to přesně tak, jak jsem si přála, byl to nádherný zážitek, na který v životě nezapomenu. Trvalo to 6,5 hodiny od prvních pravidelných kontrakcí, ale zvládla bych i déle, přišlo mi to hrozně krátké (sice to byl můj druhý porod, ale při prvním jsem se nedostala ani k jediné kontrakci, hned po pokusu o vyvolání jsem šla na císaře kvůli tísni plodu, takže co se porodních cest týče, byla jsem vlastně prvorodička). Chvíle, kdy jsem se mohla o manžela opřít – symbolicky i fyzicky – jsou jedny z nejkrásnějších a nejdůležitějších v našem vztahu – strašně moc nás to posílilo jako manžele i jako rodiče. Mě osobně porod hrozně posílil a zahojil traumata toho minulého. Užíváme si oba naše kloučky a jsme moc rádi, že je máme.

krásný porod :)

zdravím maminky, musím se podělit se svými zlušenostmi z porodu, většinou se dočítám jak je porod náročný a strašný, ale já na ten svůj vzpomínám ráda a proč? Byl krásný :) Celé těhulení bylo bez komplikací (až na tripl testy, kdy mi dr řekl, že máme hraniční hodnoty na Downův syndrom a že mám jít na odběr plodovky - to jsem odmítla, protože i kdyby byly ty testy pozitivní, tak to nic nemění na tom, že to miminko už ve mě rostlo a nemohla bych ho zabít), věřila jsem, že bude mimčo zdravé (i když někde v hloubi duše mě to hlodalo, což když ne...) Ke konci těhulení mi všichni říkali jak mám děsně velké břicho, že budu mít macka dítě, ať se připavím na porod, že to bude masakr (ohromně povzbudivé to poslouchat), muj dr to neřešil, vždycky řekl, že je vše OK a ven se ještě nechystá. Den před termínem jsem byla na poslední kontrole a pokud prý neporodím, tak už mám docházet na kontroly rovnou do porodnice, termín jsme měli v úterý, vyčkala jsem do čtvrtka a vyrazila na kontrolu, natočili monitor a ještě byl klid, další kontrola v sobotu, opět nic, v neděli bylo bříško nějaké moc klidné, téměř bez pohybů, tak jsme vyrazili pro jistotu opět na monitor a tam se brouček probral, takže jsme byli klidní, další kontrola v pondělí a opět nic (v 11:00), tak jsem se měla v úterý přijít domluvit na indukci. Přijela jsem tedy v klidu domů (stále jsem v pohodě řídila :) ), sedla k pc, vyřídila nějaké pracovní maily a občas jsem měla pocit jako bych měla dostat MS, takový úplně slaboučký pocit, ovšem opakoval se, tak jsem začla stopovat, ale nijak přesně pravidelné to nebylo (5min, 7min, 3min, 15min a tak), čekala jsem až se vrátí manžel z práce (radši :-D) a dala jsem si horkou vanu (20:00), kde se to úplně uklidnilo, z vany jsem vylezla napůl zmrzlá ve 21:15 a šla jsem spát, hned jsem usnula, 21:30 přišla první kontrakce a s tou mi praskla voda, takže jsme aspoň věděli, že máme jet. Taťka byl nachystanej s taškou u dveří dřív než já jsem stačila vstát z postele :) V břiše měl Kubíček úplněj bazén, nechápu odkud ta voda pořád tak valila, nemohla jsem se ani obléct, protože všechno bylo hned mokrý (i přes několik vložek, i ručník protekl :-D) Trvalo mi hodinu než jsem se dostala do kalhot :) V autě voda zas valila jak blázen, tak mě nenapadlo nic lepšího než si sundat kalhoty (seděla jsem na přebalovacích podložkách), ovšem pak se před porodnicí obléct byl problém, protože jak jsem se nadzvedla, že si ty kalhoty natáhnu, tak ta voda zas valila ven a vylezt z auta a obliknout se ve stoje se mi moc necht+lo, pač venku mrzlo až praštilo. No nakonec jsem to vzdala a totálně promočená ty kalhoty natáhla a vydala se na cestu. Taťka už hlásil na vrátnici, že jdeme rodit, takže nás na přímu už čekali (kontrakce byly po dvou minutách, ale dali se v pohodě přežít, ani nebyly potřeba prodýchávat). Na příjmu mi dali slučivou nemocniční košili a po vyšetření (22:30) mi bylo sděleno, že si mám jít ještě schrupnout (byla jsem otevřená na 2 prsty), že to bude až tak dopoledne, sestra mě vyloženě nutila ty kontrakce prodýchat, i když jsem neměla vůbec potřebu a nakonec mi doktor řekl, že jsem nějaká citlivá, když tak slabý kontrakce prodýchávám. Manžela posílali domů, ale já se nedala, chtěla jsem ho mít u sebe hlavně na první dobu porodní, druhou dobu bych ho oželela, nakonec teda zůstal. Svolila jsem ke klystýru a odvedli mě na porodní sál, nikdo jiný tam nebyl, takže byl klid a mohla jsem si dokonce vybrat, na kterém sále chci rodit, tak jsem vybrala ten s vanou a s telkou. Koukali jsme s manželem na telku, kontrakce lehce zesilovaly, ale prý byly pořád moc slabé. Kolem půlnoci jsem si řekla, že to vydržím tak do tří a začnu žadonit o epidurál, ležela jsem a měla snahu usnout, když jsem si teda měla ještě schrupnout :-D V 0:30 přišla PA, ať se postavím, že to pomůže malému dolů, stála jsem jednu kontrakci a zas mě nutila si lehnout, že mě zkontroluje, jak to postupuje, jen jsem postřehla, jak se druhá sestra ptá, jestli má volat doktora a PA jí říkala, ať počká a že mám zkusit zatlačit, jestli se mi chce (blbej dotaz :-D ), no a 0:44 byl Kubíček na světě :) Tuším na tři zatlačení, začal hned krásně plakat, dali mi ho na břicho, byl nádhernej, čisťounkej (okoupanej v bazénu :-D),3650g, 51cm, tatínek byl unešenej, přestřihl si šňůru a pak odešli na zabalení a popsání a tak. Mě mezitím zkontroloval doktor, říkal PA, že měla odvahu rodit takovýhó macíka bez nástřihu, nakonec mi udělal jen pár vnitřních stehů (trochu jsem se mu cukala, protože to děsně lechtalo :-))a pak přišel zpátky tatínek s Kubíčkem v náručí, byl to nádhernej pohled jak ho taťka hltal pohledem :) Dali jsme Kubíčka přisát, pomuchlali se s ním, nemohli jsme se na něj vynadívat, rozeslali jsme SMSky všem známým a pak mě šoupli na pokoj, samozřejmě jsem nemohla usnout, Kubíčka mi donesli až ráno, nemohla jsem se ho dočkat a od té doby (12týdnů) jsme se od sebe v podstatě nehli :) Maximálně na hodinku, když mám cvičení. Teď brouček chrupká v postýlce a je to největší zlatíčko na světě :) Takže budoucí maminky - žádný strach, hlavu vzhůru a přeji tak úžasný zážitek jako jsem měla já. Jako prvorodička jsem měla za 3 a půl hodinky bez nástřihu odbyto se vším všudy všechno :)

12.4. Štěpánka - císař

Ahoj holky, přidávám svůj příběh. Jelikož bylo datum předem stanoveno, tak den před, ve středu 11.4., jsem odpoledne nastoupila do porodnice. Tam jsem se dozvěděla, že můžu do 22h jíst a pít naposledy ve tři ráno. Jenže večeři jsem tam nedostala, bylo už po, a jídlo jsem si žádné nebrala, takže jsem byla na lačno docela dlouho. Na pokoji se mi pokoušeli natočit monitor. Sestra tam prcka asi 15minut hledala a on se schovával a kroutil...ještě se mě ptala, kde mi ho běžně natáčeli, tak říkám, že jsem ještě na monitoru nebyla ani v poradně, a sestra se mě snažila přesvědčit, že jsem určitě musela být, docela mě to pobavilo. Nakonec se to podařilo natočit na boku. Asi 4x za noc mě kontrolovali, poslouchali prcka, ptali se mě, jestli necítím kontrakce, jestli neodtekla plodová voda, jestli nekrvácím... na to, že jsem celé těhu neměla nejmenší problém a přišla jsem tam naprosto fit, tak mě to štvalo, že jsem se nemohla ani pořádně vyspat. Ráno v šest se opakovalo to samé s monitorem, ale i tentokrát se zadařilo. V půl sedmé mě odvedli na porodní sál. Nejprve holení a klystýr, sprcha a znovu na monitor. Byla jsem čím dál nervóznější a nejraději bych tam odsud utekla, jenže když to nešlo porodit jinak, tak jsem to musela zvládnout. Si tak ležím napojená na monitor a začalo se mi dělat špatně od žaludku, chvíli na to se mi začala hrozně motat hlava a tak to říkám PA. Dostalo se mi ujištění, že to je nervozitou a že to zvládnu. Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela a polykala na prázdno, aby mi bylo líp, ale pak přišla PA a že jsem nějaká bledá, jestli mi není špatně. Tak jsem jí zopakovala, že je mi špatně a motá se mi hlava. Rychle mi změřila tlak a naměřila 80/50 a to že je málo, tak volala Dr. co mě měl operovat, ten jí vynadal, jaktože už dávno nemám nohy nahoru a neležím na boku...Rychle se mi pak ulevilo, tlak sice zůstal nízký, ale šlo to. Kolem půl osmé dorazil manžel a já šla na sál. Tam se mě zmocnilo několik lidí, všechno ze mě stáhli a já tam ležela nahá a čekala co bude. PA mi desinfikovala břicho od pupíku až do půli stehen. Byla jsem pěkně oranžová a bylo to hrozně studený. Do toho mi anesteziolog něco napojoval na ruce, běhali tam sestry a další personál, aby se připravili na mimi. Pak mě přikrili rouškou, dostala jsem masku na obličej, nadechla jsem se, strašně mě to pálilo v krku a chtěla jsem ucuknout, abych jim to řekla, ale nenechali mě :D Nadechla jsem se podruhé a pak už nebylo nic. Jen mlhavě si pamatuju slova: Jiti, podívej se na ni. Máme moc krásnou holčičku a je to celá Anežka. (pak mi bylo potvrzeno, že mi to manžel říkal ještě na sále, když mě \"probrali\" z narkózy, ale já nebyla schopná ničeho, natož otevřít oči)Pak si pamatuju jen strašnou bolest, když jsem se probrala na JIPce. To bylo nejhorší. Už jsem se začínala probírat, už jsem byla ve své hlavě, ale nedokázala jsem ovládat vůbec své tělo a jen jsem poslouchala, jak hrozně tam skučím bolestí a nemůžu to zastavit. A sestra, co mě měla na starosti mi jen říkala, že to přeháním a že to tak strašně bolet nemůže. Může, myslela jsem, že to nevydržím, a to nejsem žádná citlivka, naopak. První týden byl nejhorší. V nemocnici mi zezačátku dávali inijekce na bolest do zadku, po třech dnech už jsem ho měla tak rozpíchaný, že jsem raději vydržela bolest břicha, než další inijekci. Ještě teď mám problémy se třeba otočit v posteli, vstát... ale každý den se to lepší a to docela rychle. I chůze už mě tolik nebolí a neunavuje. Ani nemůže, dnes šel manžel už do práce, a tak tu musím zvládnout obě holky sama. Tak takhle se narodila naše Štěpánka, ráno v 8:10, 3,16kg a 50cm. Jsem šťastná, že to mám za sebou. Upřímně, vědět to dopředu, tak se holka nikdy nenarodí. Tím nechci nikoho strašit, každý to má jinak a každý tu bolest vnímá jinka a každý k tomu přistupuje jinak. To je jen můj pocit po tom všem. Jsem ráda, že ji mám. A ještě dodatek. Malá hledala, kam by se přisála, už ve chvíli, kdy ji vyndali, takže s kojením jsme neměli naprosto nejmenší problém. Už v sobotu pila své (mé) mlíčko a krásně začala přibírat. Nosili mi ji už na JIPku a pak na pokoj, než jsem byla schopná si ji vzít k sobě. A úplně na konec, pár fotek najdete tady: http://xhonza.rajce.idnes.cz/Stepanka%2C_narozena_12.4.2012/#

Marečke 7.4.2012, 10:20, 4380 g, 53 cm

Dne 7.4.2012 v 2:10 musela zase mamka jít čůrat, tak jako každou noc. Ale tentokrát měla pocit, že jí po nožkách něco teče. Na záchodě zkoušela zastavit čůrání, a jelikož to šlo (říká se, že plodová voda se zastavit nedá), chtěla to pustit z hlavy. Ale pak si všimla, že i na prkýnku je divná voda s trochou krve. Celá nejistá se vrátila do ložnice k tátovi a ten se ptal – tak co je? Ona jen odpověděla, že neví a že snad nic. Táta ji ještě řekl, že nemohl usnout a když konečně zabíral, že ho vzbudila. Mamka si zase říkala – jestli to byla plodová voda, ta může odtékat až 48 hodin a po 12 hodinách je zapotřebí dostat antibiotika, takže v podstatě můžeme jít spát a ráno pro jistotu zajedeme do porodnice. Hezky se zachumlala do peřinky a najednou ji zabolelo bříško. Ježíši, co to je? Že by to bylo ono? Mno nic, počkáme, jestli se to bude opakovat. Po 10 minutách znovu. Ty jo, že fakt už to bylo? A za dalších 10 minut zas. Táta si všiml, že mamka kouká na telefon a tak se zeptal, co se děje – že by kontrakce? Takže jsme to sledovali asik hodinku, to už kontrakce byli co 8, 7 a nakonec 5 minut. Mno, tak raději snad vyrazíme. Táta byl během chvilinky obléknutý, tašky připravené v chodbě a popoháněl mamku, která ještě v noční košili jen tak bloumala po bytě. Taky kdo by pospíchal – prvorodička, v noci úplněk, bude hodně žen v porodnici, tátu pošlou domů, nene, není kam spěchat. Ve čtyři hodiny parkujeme u porodnice. Taťka zvoní na ambulanci a hlásí „Dobrý večer, tady Dostál, my bychom chtěli porodit“. Jako nevím, kdo chtěl porodit – dokonce mu mamka několikrát cestou říkala, že se vrátí domů. Přijali nás, taťku nechali sedět venku a mamce šli natočit monitor. Mamka hlásila, že hlenová zátka odešla už v úterý, že ji odešla nejspíš plodová voda a že kontrakce jsou po pěti minutách. Ale porodní asistentka jí moc nevěřila. Ptala se, jestli cítila nějaké kontrakce – když jsem na monitoru 10 minut a co 5 minut mám kontrakce – ano cítila jsem dvě. Pak přišla další porodní asistentka a ta si mamku vnitřně prohlédla. Řekla, že proti nálezu v pátek, kdy jsem byla na kontrole (čípek 2-3 cm) není žádná změna a že se jí to nezdá, že je to planý poplach a jestli sebou mám vložku. Mamka nechápala, proč po ní teď chce vložku – po chvilce dohadování bylo jasné, že nechce čisté vložky, ale vložku, kde by byla zachycena plodová voda. Tak tu mamka samozřejmě neměla. Pak dorazil vzbuzený pan doktor – jediné, co mamka nechtěla bylo, aby jí rodil doktor, chjo, ale co se dá dělat. Pan doktor šel prohmátnout a najednou mamka cítila, že opět odtéká plodová voda. Takže tentokrát si ji PA odebrala, odsouhlasila, že je to plodová voda (se slovy „ale je nějaká kalná“) a bylo jasné, že domů se už nepojede. Ale že to vypadá, že Mareček bude na světě až večer. Taťku pustili dovnitř a nafasoval krásný modrý obleček. Mamku nechali ještě chvíli na monitoru – to už bylo 6:00 a došlo ke střídání směn. Přišla nová PA (paní Knorová) a zkontrolovala si mamku se slovy „Máme tady jeden pozitivní nález z těch 3cm čípku, jsme se dostali na 3 cm do šířky“. Hm, jenže stále tedy chybělo 7 cm do šířky. Taťka se ještě ptal, jak dlouho to bude trvat a to už mu PA řekla, že do oběda to bude hotové. Mamka nafasovala Dopegit na tlak a začala být tak nějak mimo. Pak ji PA vyhnala z porodního lůžka, že nesmí ležet. Že si může skákat ve sprše na balonu, že smí na dvoubalonu skákat v místnosti, že smí prodýchávat, ale ne ležet. Kontrakce začaly pomalu zesilovat a začalo to být více a více nepříjemné, spolu s tím, jak postupně odcházela plodová voda. Ale mamka statečně skákala na balonu a taťka ji všude statečně kontroloval. Taťka se stále mamky ptal, jak jí může pomoct, ale ona říkala, že nijak. Takže po nějaké době seděl tak říkajíc zhroucený v křesle a jen pozoroval a kontroloval mamku. PA přišla na kontrolu, to už bylo skoro osm. Mamka dostala vynadáno, jak to, že sedí na porodním stole. Ale taťka hned bránil – ona 20 minut skákala ve sprše na míči a pak 8 tady na tom dvoujbalonu, teď si akorát sedla. PA opět zkontrolovala mamku, že se nám to hezky rozjíždí a mamka říkala „auvajsky, jauvajsky, to to bolí, to to bolí“. Tak dostala napíchnutí do ruky a nějaké utišováky. Pak bylo rozhodnuto, že je na řadě klistýr. Musím říct, že utišováky začaly působit. Ale ani ne tak na tu bolest, jako spíš na mamku, která přestávala vnímat, co se kolem ní tak úplně děje. Pamatuje si, že ji PA řekla, že už nemá dýchat dlouhými výdechy, ale krátce a mělce. Opřít se o kraj postele a drobně poskakovat (mamka při každém stahu stoupala na špičky a to jí také zakázala). Pak se PA ptala, jestli mamka má jakoby tlak na velkou. Když mamka řekla, že ne, tak PA opět odešla. Mamce prolétlo hlavou, aha, takže příště říct, že ano. Mezitím se mamka hezky kaučovala slovy „To nedám, to nedám, ne to dáš, to teda dáš“ A taťka na ní jen zděšeně koukal. Chvíli po 10 hodině PA řekla, ať si teda mamka lehne na stůl. Dostala další várku utišováků. PA, jak to vypadá a po chvíli volala sestřičku a chvilku na to dorazila i paní doktorka. Mamce řekli, ať si lehne jakoby na bok, chytne se za pravou nohu a zkusí zatlačit – hlavička totiž nebyla stále dostatečně sestouplá. Asi třikrát, nebo čtyřikrát mamka tlačila na boku a pak už ji položili na záda a měla tlačit normálně. Třikrát zatlačila a pak všichni začali říkat, že vidí hlavičku. Mamce to ale vůbec nedocházelo až ve chvíli, kdy táta řekl, zatlač, už vidím hlavičku – poslušně zatlačila a Mareček byl na světě. Sestřička ještě řekla „to je ale macek“ a odnášela Marečka pryč. Mamka ještě zaslechla, jak Mareček začal brečet a říkala si, dobrý všechno je v pořádku. Rychle mu přestříhli pupeční šňůru. Táta se v tu chvíli tak nějak otočil, a když sestřička říkala, že si má jít Marečka hlídat, tak jí vůbec nevnímal. Proto mu musela mamka říct „Marti, to bylo na tebe“. Marečku, tebe donesli čisťoučkého v zavinovačce – taťka tě poctivě choval zatím, co mamku sešívali. Nástřih vůbec nevnímala, ale stále dokola se ptala „Kolik tam mám stehů, kolik tam mám stehů“ a paní doktorka ji na to říkala „Ještě to není došité, ještě to není došité“. Poslední tři stehy už máma velice dobře cítila, ale pohled na tebe ji moc pomáhal. Paní doktorka Hrubá ještě čekala, až vyjde placenta – PA hodně tlačila mamince na bříško, aby vyšla (a to bylo opravdu dost nepříjemné – ještě teď mě v místě toho tlačení občas bolí). Přisátí proběhlo v pořádku – jen bohužel zde nebyla laktační poradkyně (a je možné, že i toto způsobilo následující problémy s kojením – moje mlíčko ti nestačí), aby poradila, jak na to. Mamce pak donesli obídek – ani neví, co to bylo, jedla spíš automaticky, protože byla stále jako omámená. Začala si všechno uvědomovat. Pak jí řekli, že se jde na oddělení šestinedělí. A tak jí táta vzal všechny věci a ona za ním ťapkala na pokoj. Táta byl moc statečný, máš nejlepšího tátu na světě. Moc krásně se o tebe staral a stará. Maminka je moc ráda, že ho má, a vás dva – ty svoje kluky – by za nic na světě nevyměnila. Tak takhle to probíhalo u nás. Jsem moc ráda, že je Mára na světě a zároveň mě strašlivě mrzí, že nikdy nepozná svého dědu. Ty dva se mi totiž minuli o 31 dní. Děda se na prcka moc těšil. Společně jsme kupovali kočárek a on říkal, že je supr, že se mu s ním bude moc dobře jezdit. Strašně mi chybíš tati :o(