Nechápala jsem... a teď jsem na tom stejně - diskuze

Ještě před svatbou jsem chodila učit jednu hrozně fajn paní. Já se při tom učení dozvím spoustu věcí... o zaměstnání, vztazích, rodině... A tahle paní měla dvě děti, manžela - byla šťastná, spokojená. A přesto často, když něco vyprávěla, tak plakala. Já to nechápala. Ale už to chápu. Od té doby, co mám děti jsem prostě na určitá témata mnohem citlivější (až přecitlivělá). Dám příklad - stačí mi pomyslet na to, že Kubík v září nastupuje do školky a už mám slzy v očích. Ani nedokážu přesně říct proč. Asi proto, že už je to velkej kluk, že si uvědomím, jak ten čas letí, že už nebudu mít Kubíka jenom pro sebe.... Kdo mě zná osobně, tak ví, že jsem plačka obecná (Lucie73 mě už okřikuje preventivně, ať neřvu :)))), ale tyhle věci mě prostě dostávají. Máte to taky tak? Nebo vás běh času nedojímá? Nebo nad tím vůbec nepřemýšlíte?