Jsem z vesnice, takže i naše škola (a to ještě i dnes) je kl... - diskuze

Jsem z vesnice, takže i naše škola (a to ještě i dnes) je klasická vesnická dvojtřídka - prvňáci se třeťáky, druháci se čtvrťáky. Do školy jsem se těšila, a jak (Záviděla jsem o rok staršímu kamarádovi od sousedů nejen školu jako takovou, ale hlavně prsty špinavé od inkoustu.) Do školky jsem nechodila, ta u nás tehdy vůbec nebyla (dnes už je), poslední rok před školou, každou středu odpoledne, jezdila jedna učitelka z MŠ z města a měli jsme tzv. předškolní, tedy předškolní výchovu. To nás, budoucí prvňáčky, ohromně bavilo - prostě taková skoroškola - malování, hry, básničky, písničky, cvičení - a to všechno v opravdových školních lavicích! (Učitelka mě vyhodila jen jednou, to když jsem si přinesla ve čtyřlitrové lahvi myš, neboť doma jí hrozila ze strany rodičů likvidace, resp. vypuštění do přírody.)
V první třídě jsme měli pana učitele, rok před penzí, takového klasického vesnického váženého pána, neříkalo se mu ani soudruh učitel, ani pan učitel, dodnes je oslovován pan řídící, sedává před svou chaloupkou, často ho vídám, když jdeme se synem na procházku. V šuplíku měl kleštičky, kterými narovnával rozskřípaná pera, když jsme se učili psát. (Co jednomu v hlavě neutkví, že?)
V celé škole nás bylo (od prvňáků po čtvrťáky) asi 30, a to jen ještě když neřádily angíny, neštovice, vši či jiné pohromy.
Na svá první školní léta (a první třídu obzvlášť) vzpomínám moc ráda a doufám, že i syn, až půjde do té samé školy, bude vše prožívat stejně.
Prostě si myslím, že malá vesnická škola neztrácí klouzlo ani v dnešní uspěchané době.
(O poznání méně poetický byl nástup do páté třídy, do městské školy, kde nás bylo ve třídě pětatřicet, oslovováni jsme byli příjmeními, prostě anonymní gigant. Zkrátka mazec.)