Jména - aneb jak to bylo u nás - diskuze

S manžou jsme spolu devět let (od svatby zrovna dnes), k tomu ještě tři roky před tím. Poměrně brzo jsme poznali, že si asi tak nějak sedneme a při první příležitosti, kdy přišla řeč na děti, jsme se shodli, že kluk, narodí-li se nám, bude František. Není to jméno po nikom poděděné, žádného Františka v rodině nemáme, prostě se nám jen ohromně líbilo. Pokud by se snad mělo přece jenom o nějaké kapce inspirace mluvit, tak to byl F.L.Věk, moc se nám líbilo, jak byl pan Brzobohatý, i coby dospělý muž, oslovován Františku. Takové jemné a přitom důstojné. Po celou dobu, než přišel ten správný čas na děti (Františkovi jsou tři roky) jsme o jménu pro kluka nepochybovali, prostě František byl jasnej. To holčičku, tu jsme vybírali. Moc se nám líbila Anna. Pro holčičku Anička, Andulka, pro starší pak prostě Anna. Já navrhovala dokonce jeden čas Annu Marii (moje babičky byly Anna a Marie), ale od dvou jmen jsme upustili. A vzhledem k tomu, že i Aniček bylo okolo poměrně dost, shodli jsme se, že holčička bude Marie, Maruška, Mařenka. Narodil se František, takže Marie zůstala i pro druhé děcko. Zbývalo vymyslet kluka. Jasno jsme měli taky poměrně záhy, jenže každý po svém. Mně se líbil Antonín, Toníček, manža byl pro Vašíka (můj úžasnej taťka je Václav). Nějak jsme to nehrotili a jednou v zimě, fakt nevím z jakého impulsu, asi to tak prostě mělo být, jsem manžovi (sloužil ten den na vleku) poslala SMS: \"Tak Vašík, příště Toník\". Nevěděli jsme ani tentokrát, jestli se narodí kluk nebo holčička a ani jména jsme nikomu neřekli. Hned po narození jsme volali domů - a řeknu vám, nečekala jsem, že to taťku tak sebere - a pak že chlapi nepláčou.No a vzhledem k tomu, že se tak nějak psychicky nemůžu zatím smířit s tím, že pokud jde o děti, měla bych mít snad odbyto, zůstává kombinace Marie - Antonín stále v platnosti