ještě teď se mi klepou ruce..:( - diskuze

Sedíme si tak s manžou v klidu v obýváku u tv a internetu, venku horko takže všude otevřeno, když zaslechnu u okna nějaký divný zvuk, ale pak nic, tak jsem tomu už nevěnovala pozornost. Dál jsme serfovali a asi tak za 5min. takové divné bručení o žaluzie - znáte ten zvuk, jak se k vám dostane včelka a neumí ven, akorát že to bylo mnohonásobně silnější bzučení. SRŠEŇ! Manža je na něj alergický, takže zdrhal do chodby a já s nimi nějakou zkušenost nemám, takže jsem tu zůstala a sledovala co bude. Nebylo nic, sršeň lítal pořád tak nějak pod oknem, tak jsem nakázala manžovi ať hlavně zavře dveře do pokojíčku, kde spí Klárka, a pak jsem začala uvažovat co s ním. Z obýváku do chodby nemáme dveře, jen obložky, takže zavřít to tam do rána nebylo možné. Pak začalo to torpédo lítat kolem rožnuté lampičky, bylo slyšet jak cinká o její sklo, a pak ztichl, někam si sedl, jenže já byla zrovna vedle tak jsem neviděla kam. Pomalu jsem teda vešla do obýváku, skoro bez hnutí se prohlížela, ale po sršňovi ani vidu, ani slechu. Popošla jsem tedy doprostřed ke křeslu, protože jsem myslela že bude někde u stěny jak stojí lampa, ale ani tam jsem ho neviděla. Pak můj pohled zklouznul na to křeslo, od kterého jsem stála asi 20cm, a on seděl přímo tam, zezadu na opěradle!!! Takový černoch obrovský, jak 2 čmeláci, tak zblízka jsem se ještě žádnému do očí nedívala! Rychle jsem couvala zpět, on nepohnul ani brvou, tak jsem manžovi, schovávajícímu se za dveřmi ložnice, hlásila jeho polohu a že ho chytnu do sklínky - nic jiného mě nenapadlo a asi ani nezbývalo. Manža vyděšený, že se takhle chytnout určitě nenechá, ale jiný nápad taky neměl. Ve špajzu jsem teda našla sklenici od kompotu (asi 400ml), na kterou mi manža řekl že má moc malý otvor, že to určitě nepůjde. Tak jsem se vrátila a našla širší pevnou plastovou nádobu s víčkem z nějakých manžových dávných posilovacích tablet (to bylo poprvé, co jsem mu děkovala, že si je prázdné po sobě nevyhazuje ). A šla jsem na černocha. Ještě první krok do obýváku byl v klidu, ale jakmile jsem byla metr od křesla, začala jsem být nervozní (rozhodně víc než před porodem!), a když jsem začala natahovat ruku s nádobou tak jsem se i trochu rozklepala. Byla jsem tak 15cm od něj a pořád jsem se odhodlávala odchyt dokončit. Znáte to - říkáte si Tak teď - a nic. Srdce v krku, pak jsem tu ruku přece jen rychle natáhla a nádobu na něj přiložila. Bzučel tam, lítal, cítila jsem jeho nárazy v rukách, vibrace jak na našem lehátku Fisher Price, a co teď. Jak tam podsunout víčko? Zas tak tenké nebylo a hrozilo, že kdybych to trochu nadzvedla tak by torpédo mohlo nějak vyklouznout. Manža, trochu zklidněný tím, že je aspoň takhle zablokovaný, mi poradil podsunout nejdřív papír, donesl mi ho a hned zase zdrhal (kdyby náhodou). Podsunuto, utěsněno, odklopeno od křesla, zavíčkováno. Fůůůj, ruce se mi začly klepat pořádně, sršeň sršel zlostí, několikrát jsem zkontrolovala těsnost víčka s papírem, manža mi donesl tesco tašku, zavázala jsem to ještě do ní a šup s tím ven do popelnice. Pak jsme si začli říkat, co by bylo, kdyby přiletěl později, když bychom už spali, nebo by přiletěl do Klárčiného pokojíčku a my o tom nevěděli.. no napadaly nás hrůzné myšlenky.Manža mi je teď moooc vděčný za záchranu života (nebo nejméně za klidný spánek) a oplatil mi to aspoň tím, že zabil komára co obtěžoval můj noťásek, na kterém vám zrovna píšu tuhle šílenou čerstvou příhodu.