hranice osobního prostoru - diskuze

po dvou letech, byli jsme bezdětní, ještě že !!!!! Řešili jsme kraviny a představa že jsem do toho těhotná nebo nám připískává mimino by byla příšerná. Učili jsme se jeden druhého tolerovat. On bydlel u maminky, já už sama v našem současném bytě. Já byla ta královna a ustupovat mi moc nešlo, on si zase zabíral svoje území. No hrůza. Když se nad tím zamyslím, ještě po dvaceti letech mám občas pocit že mi nabourává hranice osobního prostoru

Už je pozdě, ale napíšu:Poprvé jsem byla těhotná v 17 po 1,5 měsíčním chození. Ano, pro mnohé čtenářky zde nic úžasného. Tak jasně, že jsem šla bydlet k němu.A podruhé... Já šla \"z postele do postele\", po asi 8 měsících kamarádění vzniklo chození a po 4 měsících chození jsem šla k němu i s děckem. Prostě jsem si sbalila věci a odešla. Nelituju.A nic složitého pro mě na tom nebylo i když jsem měla dítě, já jsem totiž spíše sobeček.

no kdyz sem zjistila ze su tehu.. tak sme se vidali:D a po pul roce sem se k nemu jako ofiko odstehovala.ale spala sem tam furt a mela par veci.

Spolu jsme začali bydlet až po 5 letech vztahu, kdy manžel dostudoval a začal pracovat. Já jsem si také našla práci v Praze a přestěhovala se za ním. Až za další 3 roky jsme si společně koupili náš první malý byteček.Rozhodně bez dětí je toto rozhodování vždy jednodušší, protože máte zodpovědnost jenom samy za sebe.

s dnes už manželem jsme spolu začali bydlet až po 8 letech známosti a přesně po měsíci společného bydlení jsme se rozešli Takže u mě je to těžké stanovit si správnou dobu, možná jsme to tenkrát měli udělat už dávno. Pak jsme se k sobě po půl roce vrátili a za další půl rok jsme spolu začali bydlet znovu a klape nám to, teď už ano

U nás to bylo hodně rozhodující pro náš vztah, zda spolu začít bydlet. Robert bydlel o 380 km, takže vídat se co 14 dní, bylo dost nedostačující se poznat. A protože jsem už měla dítě, padlo rozhodnutí, že se nastěhuje on. Nastěhoval se po 3 měsících na vánoce. Byl to náš nejhezčí dárek. Myslím, že pro něj to bylo hodně těžké a náročné a velký krok do neznáma. Každopádně jsme zatím spolu, takže to se stěhování se, bylo k něčemu dobré

Já normálně přesně nevím. Společené bydlení jsme začali hledat nějak po dvouletém chození, ale předtím Lojza dodělával školu, pracoval jen na půl úvazku, takže dřív to ani nešlo.

Po 7 letech. 5 let jsme hledali vhodné bydlení a řešili kde na to vzít a pak jsme 2 roky čekali než se nám postaví byt. Bydlení jsme sháněli tak, aby Ondra nemusel měnit školu a dojíždět a taky jsem tady měla v celku dobře placenou práci, takže jsme se podle toho taky rozhodovali a roli tam hrálo i to dojíždění do práce.

Poznali jsme se na konci září.V říjnu už mi dal celou výplatu at hospodařím.V březnu jsme vyměnili jeho garsonku za náš současný byt.Bohužel mi bylo 16,nastěhovat jsem se mohla až v 18 po svatbě.Nikdy nebyla situace,že bych se chtěla od něho odstěhovat.I kdyby jsme se rozešli z bytu by mě a děti nikdy nevyhodil.Šel by on.A ještě mimo téma.Tenhle problém řeším z jiného úhlu.Veverka má dost problému s mamkou,jak byla fajna tak ted je divná.Bere mu celou výplatu,že na byt a stravu.Na jídlo tam nic nemá a bydlí v pokojíku se dvěma bratry.Gabku napadlo,že by měl lepší ,kdyby mi dával peníze a bydlel by u ní v pokojíčku.Že stravu i bydlení by měl o mnoho lepší.Jenže je tu hranice mého osobního prostoru a žádné takové.At se hezky odstěhuji spolu někam do svojeho. Zrovna to vaření ,to by mi nevadilo,ale ta ztráta soukromí to je děs.

zuzi pošlu ti svou úvahu na mail :)