hranice osobního prostoru - diskuze

po dvou letech, byli jsme bezdětní, ještě že !!!!! Řešili jsme kraviny a představa že jsem do toho těhotná nebo nám připískává mimino by byla příšerná. Učili jsme se jeden druhého tolerovat. On bydlel u maminky, já už sama v našem současném bytě. Já byla ta královna a ustupovat mi moc nešlo, on si zase zabíral svoje území. No hrůza. Když se nad tím zamyslím, ještě po dvaceti letech mám občas pocit že mi nabourává hranice osobního prostoru

Už je pozdě, ale napíšu:Poprvé jsem byla těhotná v 17 po 1,5 měsíčním chození. Ano, pro mnohé čtenářky zde nic úžasného. Tak jasně, že jsem šla bydlet k němu.A podruhé... Já šla \"z postele do postele\", po asi 8 měsících kamarádění vzniklo chození a po 4 měsících chození jsem šla k němu i s děckem. Prostě jsem si sbalila věci a odešla. Nelituju.A nic složitého pro mě na tom nebylo i když jsem měla dítě, já jsem totiž spíše sobeček.

no kdyz sem zjistila ze su tehu.. tak sme se vidali:D a po pul roce sem se k nemu jako ofiko odstehovala.ale spala sem tam furt a mela par veci.

Spolu jsme začali bydlet až po 5 letech vztahu, kdy manžel dostudoval a začal pracovat. Já jsem si také našla práci v Praze a přestěhovala se za ním. Až za další 3 roky jsme si společně koupili náš první malý byteček.Rozhodně bez dětí je toto rozhodování vždy jednodušší, protože máte zodpovědnost jenom samy za sebe.

s dnes už manželem jsme spolu začali bydlet až po 8 letech známosti a přesně po měsíci společného bydlení jsme se rozešli Takže u mě je to těžké stanovit si správnou dobu, možná jsme to tenkrát měli udělat už dávno. Pak jsme se k sobě po půl roce vrátili a za další půl rok jsme spolu začali bydlet znovu a klape nám to, teď už ano

U nás to bylo hodně rozhodující pro náš vztah, zda spolu začít bydlet. Robert bydlel o 380 km, takže vídat se co 14 dní, bylo dost nedostačující se poznat. A protože jsem už měla dítě, padlo rozhodnutí, že se nastěhuje on. Nastěhoval se po 3 měsících na vánoce. Byl to náš nejhezčí dárek. Myslím, že pro něj to bylo hodně těžké a náročné a velký krok do neznáma. Každopádně jsme zatím spolu, takže to se stěhování se, bylo k něčemu dobré

Já normálně přesně nevím. Společené bydlení jsme začali hledat nějak po dvouletém chození, ale předtím Lojza dodělával školu, pracoval jen na půl úvazku, takže dřív to ani nešlo.

Po 7 letech. 5 let jsme hledali vhodné bydlení a řešili kde na to vzít a pak jsme 2 roky čekali než se nám postaví byt. Bydlení jsme sháněli tak, aby Ondra nemusel měnit školu a dojíždět a taky jsem tady měla v celku dobře placenou práci, takže jsme se podle toho taky rozhodovali a roli tam hrálo i to dojíždění do práce.

Poznali jsme se na konci září.V říjnu už mi dal celou výplatu at hospodařím.V březnu jsme vyměnili jeho garsonku za náš současný byt.Bohužel mi bylo 16,nastěhovat jsem se mohla až v 18 po svatbě.Nikdy nebyla situace,že bych se chtěla od něho odstěhovat.I kdyby jsme se rozešli z bytu by mě a děti nikdy nevyhodil.Šel by on.A ještě mimo téma.Tenhle problém řeším z jiného úhlu.Veverka má dost problému s mamkou,jak byla fajna tak ted je divná.Bere mu celou výplatu,že na byt a stravu.Na jídlo tam nic nemá a bydlí v pokojíku se dvěma bratry.Gabku napadlo,že by měl lepší ,kdyby mi dával peníze a bydlel by u ní v pokojíčku.Že stravu i bydlení by měl o mnoho lepší.Jenže je tu hranice mého osobního prostoru a žádné takové.At se hezky odstěhuji spolu někam do svojeho. Zrovna to vaření ,to by mi nevadilo,ale ta ztráta soukromí to je děs.

zuzi pošlu ti svou úvahu na mail :)

My jsme spolu začali bydlet po dvou a půl letech vztahu. Šli jsme do podnájmu 1+1, který jsme si společně našli. Po roce a půl v podnájmu jsme si pak koupili domek a teď jsme konečně ve svém..ale my neměli ještě malého, takže si myslím, že to bylo o tohle jednodušší. Pokud má již žena dítě, myslím si, že je to určitě těžší, jelikož nemá odpovědnost jen sama za sebe a musí brát ohled i na své dítě. V tomto případě bych vše dlouho zvažovala, než bych do něčeho šla.

uz to tu zaznelo asi 100x ale v zari jsme se seznamili a v listopadu jsem s nim uz bydlela, 3000 km od domova . Ale to nebyli deti,takze to bylo snadne. Mit deti,tak se urcite premyslim dyl

s mým současným mužem jsme se přestěhovali k sobě po půl roce, už jsem měla Stázinku, ale té stěhování nijak nevadilo, stačilo jí, že bude mít nový pokojíček mě se taky stěhovalo lehce, jelikož jsme se stěhovali zamilovaní a oba jsme prostě chtěli bydlet spolu (přiznám, že taky trochu kvůli financí, jelikož jsem táhla všechno doma sama a fakt už mě to nebavilo ) byla to taková rychlá akce, jelikož jsem musela sehnat podnájemníky do svého bytu a pak jsem se teprve mohla stěhovat, takže jak jsme se s nájemníkama domluvili, oni se potřebovali do třech dnů nastěhovat, končila jim smlouva, tak já jsem se musela dost rychle odstěhovat, no, jeden den jsem balila všechno do pytlů a druhý den to chlapi stihli přestěhovat za odpoledne, takže fakt rychlá akce

Tak určitě je to složitější s dětmi, když je člověk sám, tak nemusí tolik věcí řešit, může se kdykoliv sbalit a odejít, pokud mu to sestěhování nebude vyhovovat.S Honzou jsme se k sobě nastěhovali po 2 měsících, šli bychom klidně i dřív, ale chvíli trvalo než jsme našli vhodný byt. V bytě nebyl vůbec nábytek, my také s sebou nic neměli, Honza se stěhoval z kolejí, já od bývalého přítele, kterému jsem tam vše nechala. Takže po bytě se vršely hromady oblečení a knížek, nic jiného tam nebylo, první týden jsme spali i na zemi, než jsme pořídili postel :)

Přistěhování je jednoduší určitě bez dětí, protože kdyby něco tak samotnému se utíká či odchází líp.Já se k prvnímu partnerovi stěhovala po roce známosti, bylo to po žádosti o ruku, kterou jsem sice odmítla ale domluvili jsme se že první spolu budeme bydlet a taky to byl útěk od rodičů. V té době mě bylo jedno že mi v bytě nic nepatří, žili jsme spokojeně, byt pomalu opravovovali k lepšímu vzhledu a po skoro 4letech do tohoto bytu přivedli společné miminko.Další zlomové stěhování bylo v době když Ondrovi byl rok a půl, věděla jsem že nynější byt budu muset opustit z důvodu rozvodu, ale taky proto že v té době už skoro exmanžel značně dával najevo jak mi ten byt milostivě dočasně nechal. Chtěla jsem aby nové bydlení bylo hlavně psané na mě, a vybavení co jsem do něj musela pořídit tak taky,hlavně to důležité - postel, pračka, PC, lednička. To že nakonec jsem se stěhovala do jiného města s partnerem kterého jsem znala půl roku bylo jen jako třešnička na dortu. Dlouho mi ale trvalo abych přestala být na sebe tak tvrdá ohledně zajištění všeho kolem a přijala pomoc od partnera, přeci jen strach že mě zase někdo bude vyhrožovat jak si vše veme byl nepříjemný a nechtěla bych ho zažít znovu.Po zkušenosti ale vím že to jde zbalit dítě a začít sám když se ve vztahu nedaří a ohrožuje to vývoj dítěte.

ani nepo mesici chozeni...bez deti to je sranda,navic kdyz uz ma clovek jeden rozvod za sebou ,tak vi,ze je vse stejne porad stejne a hrat si na chozeni a vodeni za rucicku pred dvere je proste jen ztrata casu...bud se sneseme hned od zacatku se vsim vsudy a nebo nam na to pak nepomuze ani 5 lete bydleni samostatne...a v ramci nejvyssi zamilovanosti se nejlip delaji kompromisy a utvari souziti dvou absolutne odlisnych tvoru