hádky a problémy - diskuze

Já moc nemám ani komu... nemám nějakou kamarádku, s kterou bych se viděla každý týden apod. Když s nějakou známou nebo i známým přijde řeč na nějaké věci, jako je manželství, tak si třeba tak jako postěžuju, mnohdy je manžel i u toho a to se tak naoko hašteříme, jak je ten druhej hroznej , ale není to ve zlým. Když jsem naopak měla vážný problém, tak jsem to tutlala a dobře jsem udělala. Vyřešila jsem si to s manželem sama a ostatním do toho nic není. Teda občas řeknem známým, že jsme měli nějaký zhruba takový problém, ale že jsme ho vyřešili, to je tak asi vše.

já už jsem toho špatného zažila taky pořádný ranec.Ale jak stárnu, tak se svěřovat přestávám.vždycky se to nějak otočilo všechno proti mě.Učím se řešit si svoje problémy sama, o debilní rádoby chytré rady od lidí, kteří životem proplouvají s neutuchajícím úsměvem teda fakt nestojím.Ani od těch, kteří jsou na tom ještě mnohem hůř než já, ale mě se cítí povinnováni radit, co a jak mám dělat.Občas potřebuju upustit páru, vypovídat se z toho, říct to nahlas, potřebuji to s někým sdílet,potřebuju to duševní bebíčko pofoukat, ale už jsem opatrná v tom, komu to říkám.Sama vím, jak problémy vyřešit, ale ono to prostě občas tak jednoduše nejde

já zatím problémy ve vztahu nemá, ale pokud se chci svěřit, tak jak ty očekávám politování a hotovo

Na světě jsou pouze dva lidi, kterým se svěřuji. Jedna byla babička, a druhou je mamka. Občas jsem si vylila srdíčko Janney, ale to proto, že ona toho mého chlapa zná velmi dobře a přeci jen v jiných situacích..občas si postěžuju tady, ale vážné věci vyklopím jen mamce.

Na světě jsou pouze dva lidi, kterým se svěřuji. Jedna byla babička, a druhou je mamka. Občas jsem si vylila srdíčko Janney, ale to proto, že ona toho mého chlapa zná velmi dobře a přeci jen v jiných situacích..občas si postěžuju tady, ale vážné věci vyklopím jen mamce.

Já se svěřuji jak s čím.Ale mám jen jednu kamarádku,které to řeknu.Vím,že je spolehlivá a zatím mě nikdy nezradila.Někdy i sourozencům,protože jsou fakt super.Ale jsou věci,které jsou mezi mnou a tou druhou osobou,což je většinou můj manžel,a ty se nikdy nikdo nedoví.Proto mě někdy naštve,když o mě někdo řekne,že jsem stará drbna.Musíš asi sama nejlíp vědět,komu se svěřuješ.Jsou bohužel i tací,kteří se v problémech ostatních vyloženě vyžívají...ale podle mě by tě měla dobrá kamarádka podržet v dobrém i zlém,pomoci a poradit a stát při tobě.

já se (moc) nesvěřuju, protože to neumím. a protože se mi to nechce rozebírat. situaci, že bych se musela vypořádat s radama neradama si ani nedovedu představit. ale zase jinej pohled na věc, odosobnělej, může být prospěšnej, ne?když se někdo svěřuje mě, tak zase moc nemluvím, protože nevím, co bych měla říkat. ale ono je to asi to nejlepší, vyslechnout, neradit..no a hlavně nekritizovat, že.

Nesvěřuju se. Já si zažila litování mé osoby v dobách, kdy jsem žila s otcem mé dcery a stačilo... Nikdy víc...

zatim nemam problemy,a kdyz jsem je mela jednou ve vztqahu,sverila jsem se blizkym auz to neudelam,protoze prave vsichni radi a nadsazujou a vlastne clovek nakonec podlehne jim a je v zacarovanem kruhu...jestli se sverit,tak nekomu kdo vubec nevi ktrea bije a je totalne nestrannej

Svěřuji se jen těm nejbližším a ti mi zatím poradili vždy dobře. Znajím mě a ví, co snesu.