17. listopadu 1989 - diskuze

bylo mi 2,5roku,takže si nepamatuju vůbec nic

Bylo mi mene,nez nekterym - mene nez 8 let.Ale pamatuji si ten den.Nasi byli hodne protikomunisticky - poslouchal se u nas Karel Kryl a pod.Ten vecer si pamatuji,protoze tata sel na Vaclavak a mama byla hrozne nervozni - nemohly jsme ani my dcery spat.Pak se vratil.Utekl o vlasek.Malem byl silene zmlacen.Nastesti se chytl nejake skupiny asi 7 lidi,ktera utekla nejakym podloubim a diky tomu unikl zmlaceni.Ti druzi utekli jinam a dostali se nejak do pasti :(Vyznamny pro me samozrejme je - jsem na tu udalsot jako Cech hrda.Ale tezko soudit kam jsem se odtamtud dostali nyni.

Já chodila do 8 třídy, ale co jsem dělala v ten den si nepamatuji. Vím ale, že jsem pak události sledovala v televizi a to co se dělo 17.11. v Praze bylo pro mě šokující. Tento den je pro mě jako každý jiný. Svátky nikdy nedržím, kromě vánoc.

Já byla tehdy v sedmé třídě. V tu dobu jsme s našima byli na chatě, a vůbec netušili do nedělního večera, že se něco děje :-D (od té doby si na dovolených vždy děláme srandu, že je třeba aspoň jednou za tři dny koupit noviny, jestli není nějaký převrat :-D) Asi úplně jsem to v té chvíli nechápala, docházelo mi to všechno asi časem. Jinak já mám ke všem státním svátkům stejný postoj, zavpomínám, uznám, že se v tento den stalo něco významného, ale že bych ho nějak oslavovala to ne.

Tak mě bylo v té době za dva dny 12 leta pamatuji si,jak jsme si se spolužáky vyráběli z papíru trikolory a hrdě je nosili na sobě po škole.A když jsme potkali na chodbě mladší děti rovněž s trikolorami,tak jsme je \"sprdli\",že ještě vůbec neví,co to znamenáJak bychom to my věděli o moc lípV té době jsme si samozřejmě neuvědomovali úplně přesně,o co jde,to až postupem času,ale jak píše Naďule,ve vzduchu bylo zvláštní vzrušení.

mě bylo čerstvých 7 let, takže si toto opravdu nepamatuju

Mně bylo 9 let. Pamatuji se, že tím žila celá škola. Nosili jsme trikoloru a ve vzduchu bylo zvláštní vzrušení. Tenkrát jsem to ale moc nechápala.

Byla jsem ten den ve škole na semináři Politické ekonomie na vejšce. Bylo to budově na I.P.Pavlova, mimo školu, poslední hodina odpoledne. Seminář vedla nějaká Slovenka, manželka nějakého lampasáka. Kluci si z ní utahovali, že nerozumí tomu, co učí, že před námi tu nutnou vůdčí úlohu komunistické strany nedokáže obhájit. Byli na ni docela drsní, ona se rozčílila, co si to dovolujeme a nakonec utekla. Zůstali jsem tam sami a řešili, jaký z toho budeme mít průšvih. Někteří z nás tam odsud odcházeli rovnou na Albertov, kde se to už začínalo scházet. Byla to zvláštní atmosféra, už bylo něco cítit ve vzduchu, že se něco semele. Byli jsme pak v centru dění, na škole vyráběli, množili a rozváželi letáky, chodili agitovat do podniků, na demonstrace, dělali lidské řetězy kolem tehdejšího Federálního shromáždění. Nejsilnější zážitek mám z 22. listopadu. Na Václaváku bylo večer přes 200 tisíc lidí, na balkóně Melantrichu zpívala Kubišová a Havlem Motlitbu pro Martu, a když pak celý Václavák spustil hymnu, to šel mráz po zádech. V té době ještě nebylo nic vyhráno, hrozilo, že proti lidem půjdou milice a armáda. Zlomilo se to až další den, kdy se přidali dělníci z ČKD a pak se rychle přidávali další. Ta euforie byla neskutečná.

houpala sem se tatíkovi v pytlíku