Inzerce
Inzerce
Inzerce

První pomoc pro děti ANEB

Díl první – úrazy

  1. Pamatování důležitých telefonních čísel
  2. Otok
  3. Zlomeniny
  4. Vykloubení
  5. Co je pro záchranáře nejdůležitější

1. Důležitá telefonní čísla při přivolání pomoci.

Jak si je zapamatuji?

Hasiči 150 - na konci je 0, jako rybník.

Policie 158 - na konci je 8, jako pouta

Inzerce

Záchranná pomoc 155 – na konci 5, jako vozíček.

Zavoláme-li na některé číslo, měli bychom říci své:

Inzerce
  • jméno,
  • příjmení
  • svoje tel. číslo, aby se mohli dovolat zpět
  • co se přihodilo
  • kde se nacházíme (např. adresa, silnice, u vody, v lese atd.)
  • kolik je zraněných

O poskytnutí pomoci se musí pokusit každý, jak nelépe umí a dle svých možností. Můžeme se setkat s mnoha různými úrazy, které bych rozdělila do několika skupin.

Úrazy, které se můžou stát na jaře a v létě a úrazy na podzim a v zimě. Úrazy, které se mohou stát v přírodě (na hřišti, v lese, na silnici, u vody...). Dále úrazy v uzavřené místnosti (ve škole, doma atd.).

2. Otok

Vzhledem k ročnímu období bych začala poranění kostí, které se nám může stát jak v přírodě, tak ve škole, ve družině, ale i doma. Půjdeme-li na procházku do lesa, kamarád zakopne o větev nebo špatně šlápne na kámen a upadne. Nemůže vstát a noha, nebo-li dolní končetina, ho bolí. Pomůžeme mu pohodlně sednout, opatrně mu sundáme ponožku, při velké bolesti ji jen odhrneme, abychom se podívali, jestli mu neteče krev.
Co můžeme vidět? Na kotníku je boule, nebo-li otok, který může pomalu modrat. Vezmeme čistý kapesník, šátek, šálu, co máme při ruce a namočíme do studené vody (např. ve studánce). Můžeme použít i pití z batohu a opatrně přiložíme na otok. Nemáme-li nic po ruce, nic se neděje. Kamarádovi pomůžeme vstát, řekneme mu, aby se o nás opřel a dopravíme ho k dospělému. Je-li nás víc, uděláme nosítka z rukou (obrázek č. 1).

Inzerce

Obrázek 1: Vytvoření nosítek

V dnešní době má většina lidí mobilní telefon, tak s kamarádem nehýbeme a zavoláme buď rodiče, nebo přímo první pomoc. Může se stát, že jsme sami a tak seženeme klacek, násadu od koštěte a použijeme ji místo hole.
Jinou variantou je, když na kotníku nebo na ponožce vidíme krev. Nelekneme se, zachováme klidnou hlavu. Uklidňujeme kamaráda a snažíme mu ránu ošetřit, tím že ji přikryjeme čistou látkou, popř. kapesníkem, složeným trikem.

Inzerce

3. Zlomeniny

Může se stát, že si kamarád nohu nebo ruku zlomí. Jedná se o ZLOMENINU. My ji, ale nepoznáme, ale poskytujeme první pomoc, jako kdyby to zlomenina byla.

Zlomeniny si můžeme rozdělit na :

  • zavřené, kdy ze zraněné ruky či nohy nekouká kost
  • otevřené, kdy naopak ze zraněné ruky, nohy kost vyčnívá, kouká

Pamatujeme si, že KOST NIKDY NETLAČÍME ZPĚT DO RÁNY!!!! Kamarád si stěžuje na velkou bolest postižené končetiny, může mít otok a modřinu (hematom), jiný tvar než u zdravé končetiny. Představíme si, že jsme v lese a kamarád si poranil nohu - dolní končetinu v kotníku nebo pod kolenem, ale nekouká kost - zlomenina zavřená. Nikdy od něj neutečeme a co nejlépe mu pomůžeme, tím, že ho položíme na rovné místo, stále si s ním povídáme, uklidňujeme ho. Nohu se mu nesnažíme narovnávat, co nejméně s ní hýbeme. Najdeme poblíž 2 rovnější klacky nebo větve a znehybníme, zafixujeme na dvou místech (obrázek č. 2).

Obrázek 2: Znehybnění dolní končetiny v přírodě

Co to znamená? Vezmeme si nejlépe šátek, ale málo kdo ho do lesa nosí, tak použijeme triko, mikinu, kterou smotáme do pruhu a zavážeme klacky na dvou místech, pod kotníkem a u kolena. Postižené místo nám tak zůstane uprostřed. Co nejdříve zavoláme pomoc. Je-li nás víc a máme víc oblečení, je dobré klacky, větve obalit, aby je postiženého netlačilo.

Stane se, že se kamarád zraní, tak, že je zlomenina otevřená, z rány kouká kost. Zranění může krvácet. Než budeme postupovat jako při zavřené zlomenině, musíme ránu s kostí ošetřit co nejšetrněji a to tak, že lehce překryjeme kost čistým kapesníkem, šátkem, nejlépe obvazem, pokud ho máme při ruce - NETLAČÍME NA KOST. Velká bolestivost je při zlomenině největší kosti v těle a to kosti stehenní. Při této zlomenině nemůže zraněný nohu narovnat a chodidlo mu jde do vnější strany. Kamaráda nutně položíme na zem. Použijeme větve, klacky, lyže, násady od koštěte, tak velké, aby sahaly až k pasu. Mezi kolena dáme srolovaný kapesník nebo smotané ponožky. Nemáme-li nic po ruce, svážeme obě končetiny k sobě a to v místě, kde jsou kotníky dále pak pod koleny, nad koleny a uprostřed stehna. Mezi kolena vložíme složené triko do pruhu. Co nejméně s ním hýbeme a zavoláme pomoc, neboť je nutné ho převézt jen vleže. Stane-li se úraz ve škole, doma, tam kde je po ruce lékárnička, je vhodné otevřené ranky a okolí zlomeniny, kde teče krev tzv. vydezinfikovat. Určitě znáte kysličník, kterým vám maminka čistí poraněné koleno. Ránu lehce v okolí otřeme a překryjeme sterilním obvazem, který by měl být v každé lékárničce. To jsou poranění na nohou - na dolních končetinách.

Nyní krátce o poranění na rukou - horní končetiny. Upadne-li kamarád na ruku, posadíme ho, podíváme se, kde ho to bolí. Jako na noze se objeví stejné příznaky a postupujeme podobně. Při znehybnění použijeme trojcípý šátek (obrázek č. 3), v přírodě roztrhneme svoje triko a vytvarujeme ho do tvaru šátku.

Obrázek 3: Závěs ze šátku

Je-li bolest na předloktí, mezi zápěstím a loktem, posadíme poraněnou ruku do šátku a zavážeme za krkem. Můžeme dát do dlaně šišku, obinadlo, smotaný kapesník. Je to pro menší bolestivost a lepší pohodlí. Kamaráda ošetřujeme v polosedě. Z lesa ho dovedeme s pomocí, nebo pokud je nás víc, uděláme nosítka. Dva kamarádi se chytí za ruce (obrázek č. 1). Nejlépe je, ale nechat zraněného na místě a zavolat pro pomoc dospělého.

Nepříjemné je také poranění prstů na rukou i nohou. Zraněnému svážeme poraněný prst k sousednímu prstu a podložíme prsty smotaným kapesníkem nebo jinou látkou (obrázek č. 4).

 Obrázek 4: Podložení a fixace prstů při jejich poranění

4. Vykloubení


Méně často se stává tzv. vypadnutí kloubu z jamky. Stát se to může při špatném hodu nebo pádu. Na toto zranění přiložíme studený obklad, obvážeme šátkem. Hlavně se to týká velkých kloubů, jako jsou kolena a ramena. Zraněného položíme na zem a svážeme obě nohy k sobě (obrázek č. 5). V případě poranění ramene, ruku fixujeme k tělu. Samozřejmě zavoláme pomoc.

 Obrázek 5: Fixace končetin u vykloubení

5. Co je pro záchranáře nejdůležitější?

  • neutéci od zraněného
  • poskytnout zraněnému pomoc, jak nejlépe umím
  • po celou dobu si se zraněným povídat
  • nesnažit se zatlačit vyčnívající kost zpět
  • co nejméně hýbat s poraněným a nedovolit mu, aby se snažil rozhýbat poraněnou končetinu
  • zbytečně nezatěžovat poraněnou končetinu

Autor: Pavla Urxová, DiS., Dětské oddělení Nemocnice v Hořovicích

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

První pomoc pro děti - diskuze

Poradna

První týden ve školce

| Soňatana | 05.05.2021, 21:39

Dobrý den, mám takový problém s dcerou. Jsou jí 3 roky, nastoupila teď v pondělí do školky, první den se se mnou pořádně ani nerozloučila, jak se tam těšila. Odpoledne mi paní učitelka říkala, že dcera brečela, ale že si zvykne, že brečela dvakrát a jen chvilku. V úterý dcera brečela už když jsem odcházela a dnes taky. Ptala jsem se paní učitelky, jak se dcera ve školce chová, prý se dnes trošku zapojovala do hraní a aktivit. Ale odmítá jíst, nejí ani svačinu ani oběd, sedne si na lavičku s plyšovým medvědem, co tam mají a nic nechce. Takhle proseděla prý skoro celé pondělí i úterý, pláče i na procházce. Učitelky jí samozřejmě do ničeho nenutí a nechávají jí prostor. Dneska mi učitelka řekla, ať si pro dceru přijdu před obědem (jinak ji vyzvedávám po obědě), že nechce jist, tak že nám dají oběd do mističky, aby se najedla doma a nebyla zbytečně o hladu. Nemám s tím jediný problém, učitelky mě pořád ujišťují, že si zvykne. Ale mě nejvíc trápí to, že skoro celý zbytek dne, co je s námi doma, říká že do školky už nikdy nechce a skoro u toho pláče, někdy u toho opravdu pláče. Hlavní problém ale je, že se i budí s pláčem, že do školky nechce, jak při odpoledním spánku, tak v noci. Chtěla bych se tudíž zeptat, jestli je to normální proces nebo dcera není ještě na školku psychicky připravená. Děkuji za odpověď

Dobrý den, průběh zvykání na pobyt v mateřské škole probíhá u každého dítěte individuálně. Obecně platí, že dítě ve třech letech věku je na nástup do předškolního zařízení připravené. V tomto věku se rozvíjí schopnost kooperativní hry a docházka do školky s možností kontaktu s vrstevníky je pro dítě velkým přínosem. Nervový systém dětí však u každého dítěte vyzrává opravdu individuálně a tak některé děti ve věku čerstvých tří let ještě připravené být nemusí stejně tak, jako některé děti po dosažení šesti let věku nejsou připravené na zahájení školní docházky a řeší se pak případně její odložení. Nástup do předškolního zařízení je v životě dítěte velkou změnou, poprvé jsou část dne bez rodičů, jsou v dětském kolektivu a je potřeba se přizpůsobit určitému řádu a režimu. Pracují s nimi paní učitelky a jsou v cizím prostředí, potřebují tedy čas. Po týdnu docházky dítěte do školky je poměrně brzy se rozhodovat o jejím případném ukončení, i když vše neprobíhá zcela hladce. Mnoho dětí běží do školky zcela bez obtíží a adaptuje se rychle na nové prostředí, ale je také velké množství dětí, kdy to takto hladce neprobíhá. Některé děti potřebují na zvykání týden, jiné třeba i měsíce. Dejte tedy dceři minimálně 14 dní na přivyknutí, spolupracujte s učitelkami, které mají určitě s podobnými dětmi zkušenosti. Dceru ať do ničeho nenutí, ale jídlo i aktivity ať nabízejí, umožňují jí se  zapojit. Jestli chce zatím sedět s plyšákem bokem a ostatní děti pouze pozorovat, pak je to v pořádku. Pokud dcera nechce ve školce jíst a je ve vašich možnostech ji vyzvedávat před obědem, jeví se to jako vhodné řešení. Vyzvedávejte ji před obědem tak dlouho, jak to bude potřeba. Doma školku stále nerozebírejte, pokud dcera pláče, pak ji krátce uklidněte, ale téma neustálým probíráním nezveličujte. Vyptejte se spíše nejlépe ne před dcerou učitelek, do jakých aktivit se dcera zapojila, se kterými hračkami si hrála a na to se jí případně pak ptejte. Prostě se zaměřte na to, co se ve školce dařilo, líbilo ... a tomu věnujte svoji pozornost. Dávejte si také pozor, abyste téma školka stále vy dospělí doma před dcerou neskloňovali. Je přirozené, že vás její obtíže trápí, řešte je ale bez její přítomnosti. Jestliže je budete rozebírat před ní, může v ní pak vzniknout pocit, že se jedná o nějaký obrovský problém a to by nebylo ke prospěchu. Pokud se situace nebude zlepšovat a u dcery bude přetrvávat plačtivost, poruchy spánku, jídla, pak zvažte konzultaci u dětského klinického psychologa, kde proberte přerušení docházky do školky, dokud nebude dívka připravená. Přeji ať si dcerka na školku brzy zvykne a stane se pro ni potěšením, ne strašákem. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 10.05.2021, 21:09
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce
×