Inzerce
Inzerce
Inzerce

První pomoc pro děti ANEB

Díl první – úrazy

  1. Pamatování důležitých telefonních čísel
  2. Otok
  3. Zlomeniny
  4. Vykloubení
  5. Co je pro záchranáře nejdůležitější

1. Důležitá telefonní čísla při přivolání pomoci.

Jak si je zapamatuji?

Hasiči 150 - na konci je 0, jako rybník.

Policie 158 - na konci je 8, jako pouta

Inzerce

Záchranná pomoc 155 – na konci 5, jako vozíček.

Zavoláme-li na některé číslo, měli bychom říci své:

  • jméno,
  • příjmení
  • svoje tel. číslo, aby se mohli dovolat zpět
  • co se přihodilo
  • kde se nacházíme (např. adresa, silnice, u vody, v lese atd.)
  • kolik je zraněných

O poskytnutí pomoci se musí pokusit každý, jak nelépe umí a dle svých možností. Můžeme se setkat s mnoha různými úrazy, které bych rozdělila do několika skupin.

Úrazy, které se můžou stát na jaře a v létě a úrazy na podzim a v zimě. Úrazy, které se mohou stát v přírodě (na hřišti, v lese, na silnici, u vody...). Dále úrazy v uzavřené místnosti (ve škole, doma atd.).

2. Otok

Vzhledem k ročnímu období bych začala poranění kostí, které se nám může stát jak v přírodě, tak ve škole, ve družině, ale i doma. Půjdeme-li na procházku do lesa, kamarád zakopne o větev nebo špatně šlápne na kámen a upadne. Nemůže vstát a noha, nebo-li dolní končetina, ho bolí. Pomůžeme mu pohodlně sednout, opatrně mu sundáme ponožku, při velké bolesti ji jen odhrneme, abychom se podívali, jestli mu neteče krev.
Co můžeme vidět? Na kotníku je boule, nebo-li otok, který může pomalu modrat. Vezmeme čistý kapesník, šátek, šálu, co máme při ruce a namočíme do studené vody (např. ve studánce). Můžeme použít i pití z batohu a opatrně přiložíme na otok. Nemáme-li nic po ruce, nic se neděje. Kamarádovi pomůžeme vstát, řekneme mu, aby se o nás opřel a dopravíme ho k dospělému. Je-li nás víc, uděláme nosítka z rukou (obrázek č. 1).

Inzerce

Obrázek 1: Vytvoření nosítek

V dnešní době má většina lidí mobilní telefon, tak s kamarádem nehýbeme a zavoláme buď rodiče, nebo přímo první pomoc. Může se stát, že jsme sami a tak seženeme klacek, násadu od koštěte a použijeme ji místo hole.
Jinou variantou je, když na kotníku nebo na ponožce vidíme krev. Nelekneme se, zachováme klidnou hlavu. Uklidňujeme kamaráda a snažíme mu ránu ošetřit, tím že ji přikryjeme čistou látkou, popř. kapesníkem, složeným trikem.

Inzerce

3. Zlomeniny

Může se stát, že si kamarád nohu nebo ruku zlomí. Jedná se o ZLOMENINU. My ji, ale nepoznáme, ale poskytujeme první pomoc, jako kdyby to zlomenina byla.

Zlomeniny si můžeme rozdělit na :

  • zavřené, kdy ze zraněné ruky či nohy nekouká kost
  • otevřené, kdy naopak ze zraněné ruky, nohy kost vyčnívá, kouká

Pamatujeme si, že KOST NIKDY NETLAČÍME ZPĚT DO RÁNY!!!! Kamarád si stěžuje na velkou bolest postižené končetiny, může mít otok a modřinu (hematom), jiný tvar než u zdravé končetiny. Představíme si, že jsme v lese a kamarád si poranil nohu - dolní končetinu v kotníku nebo pod kolenem, ale nekouká kost - zlomenina zavřená. Nikdy od něj neutečeme a co nejlépe mu pomůžeme, tím, že ho položíme na rovné místo, stále si s ním povídáme, uklidňujeme ho. Nohu se mu nesnažíme narovnávat, co nejméně s ní hýbeme. Najdeme poblíž 2 rovnější klacky nebo větve a znehybníme, zafixujeme na dvou místech (obrázek č. 2).

Obrázek 2: Znehybnění dolní končetiny v přírodě

Co to znamená? Vezmeme si nejlépe šátek, ale málo kdo ho do lesa nosí, tak použijeme triko, mikinu, kterou smotáme do pruhu a zavážeme klacky na dvou místech, pod kotníkem a u kolena. Postižené místo nám tak zůstane uprostřed. Co nejdříve zavoláme pomoc. Je-li nás víc a máme víc oblečení, je dobré klacky, větve obalit, aby je postiženého netlačilo.

Stane se, že se kamarád zraní, tak, že je zlomenina otevřená, z rány kouká kost. Zranění může krvácet. Než budeme postupovat jako při zavřené zlomenině, musíme ránu s kostí ošetřit co nejšetrněji a to tak, že lehce překryjeme kost čistým kapesníkem, šátkem, nejlépe obvazem, pokud ho máme při ruce - NETLAČÍME NA KOST. Velká bolestivost je při zlomenině největší kosti v těle a to kosti stehenní. Při této zlomenině nemůže zraněný nohu narovnat a chodidlo mu jde do vnější strany. Kamaráda nutně položíme na zem. Použijeme větve, klacky, lyže, násady od koštěte, tak velké, aby sahaly až k pasu. Mezi kolena dáme srolovaný kapesník nebo smotané ponožky. Nemáme-li nic po ruce, svážeme obě končetiny k sobě a to v místě, kde jsou kotníky dále pak pod koleny, nad koleny a uprostřed stehna. Mezi kolena vložíme složené triko do pruhu. Co nejméně s ním hýbeme a zavoláme pomoc, neboť je nutné ho převézt jen vleže. Stane-li se úraz ve škole, doma, tam kde je po ruce lékárnička, je vhodné otevřené ranky a okolí zlomeniny, kde teče krev tzv. vydezinfikovat. Určitě znáte kysličník, kterým vám maminka čistí poraněné koleno. Ránu lehce v okolí otřeme a překryjeme sterilním obvazem, který by měl být v každé lékárničce. To jsou poranění na nohou - na dolních končetinách.

Nyní krátce o poranění na rukou - horní končetiny. Upadne-li kamarád na ruku, posadíme ho, podíváme se, kde ho to bolí. Jako na noze se objeví stejné příznaky a postupujeme podobně. Při znehybnění použijeme trojcípý šátek (obrázek č. 3), v přírodě roztrhneme svoje triko a vytvarujeme ho do tvaru šátku.

Obrázek 3: Závěs ze šátku

Je-li bolest na předloktí, mezi zápěstím a loktem, posadíme poraněnou ruku do šátku a zavážeme za krkem. Můžeme dát do dlaně šišku, obinadlo, smotaný kapesník. Je to pro menší bolestivost a lepší pohodlí. Kamaráda ošetřujeme v polosedě. Z lesa ho dovedeme s pomocí, nebo pokud je nás víc, uděláme nosítka. Dva kamarádi se chytí za ruce (obrázek č. 1). Nejlépe je, ale nechat zraněného na místě a zavolat pro pomoc dospělého.

Nepříjemné je také poranění prstů na rukou i nohou. Zraněnému svážeme poraněný prst k sousednímu prstu a podložíme prsty smotaným kapesníkem nebo jinou látkou (obrázek č. 4).

 Obrázek 4: Podložení a fixace prstů při jejich poranění

4. Vykloubení


Méně často se stává tzv. vypadnutí kloubu z jamky. Stát se to může při špatném hodu nebo pádu. Na toto zranění přiložíme studený obklad, obvážeme šátkem. Hlavně se to týká velkých kloubů, jako jsou kolena a ramena. Zraněného položíme na zem a svážeme obě nohy k sobě (obrázek č. 5). V případě poranění ramene, ruku fixujeme k tělu. Samozřejmě zavoláme pomoc.

 Obrázek 5: Fixace končetin u vykloubení

5. Co je pro záchranáře nejdůležitější?

  • neutéci od zraněného
  • poskytnout zraněnému pomoc, jak nejlépe umím
  • po celou dobu si se zraněným povídat
  • nesnažit se zatlačit vyčnívající kost zpět
  • co nejméně hýbat s poraněným a nedovolit mu, aby se snažil rozhýbat poraněnou končetinu
  • zbytečně nezatěžovat poraněnou končetinu

Autor: Pavla Urxová, DiS., Dětské oddělení Nemocnice v Hořovicích

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

První pomoc pro děti - diskuze

Poradna

Pláče při odchodu do školky

| Bayu | 24.02.2020, 09:15

Dobrý den. Ráda bych se zeptala co mohu dělat pro lepší odchody syna do školky. Syn 3,5roku ráno při odchodu do školky často pláče-ne vždy. V říjnu nastoupil do školky (v srpnu se nám narodila holčička. Nechala jsem ho po dobu šestinedělí doma,aby si na sebe zvykli. Nijak zvlášť na ni nežárlí). Těšil se, chodili jsme často kolem, mluvili o ní,nastoupila do stejné třídy i malá sousedka. Po týdnu začal hrozně plakat při odchodu,že se bojí. Ten den jsem ho vzala ze školky domů. Zjistila jsem, že mu spolužačka zmuchlala obrázek. Tak jsme o tom mluvili a vysvětlovali. Od té doby často ráno pláče. Přijde mi,že zkouší důvody proč tam nechce. Každou chvíli jiné. Ráno na něj nespěchám. Když potřebuje vysvětluji proč tam chodí a přirovnávám k tatínkovi,že taky chodí do práce a taky se mu občas nechce, ale jde. Má tam kamarády. Učitelky říkají, že je hned dobrý. A po vyzvednutí mi sám řekne,že se mu líbilo. Na dotazy,zda půjde zítra zase říká,že ano. Jen teď,když se ho ptám co dělali mi to nechce říct. Trochu mu pomůže,když mu popíšu svůj den. Ptám se ho co by mu pomohlo k lepším odchodům,ale jen stále opakuje,že nechce, že někoho nemá rád,že se mu tam nelíbí atd. Už nevím co vyzkoušet. Mluvit o tom se mnou moc nechce. Je samostatný a byl často mezi dětmi. Fakt je,že je často nemocný tak tam moc pravidelně nechodí. Za odpověď děkuji

Dobrý den,

v dotazu zmiňujete adaptační potíže synka ve školce a zároveň důležitou změnu, která se odehrála u vás doma - narození sestřičky.  Dětí, které mají "rozjezd" ve školce trochu pomalejší, není málo a s podobně radostnou událostí  v rodině  nemusí mít vždy obtížnější adaptace přímou souvislost - odloučení od maminky, nové prostředí a požadavky jsou samy o sobě náročné. Věřím ovšem tomu, že narození sestřičky následované brzkým nástupem do školky synovi situaci úplně neulehčilo. Děti se mnohdy do školky těší, když ovšem přijde na lámání chleba (dítě má začít každý den do školky chodit), radost ho poněkud opustí. Důležité bývá, zda dítě bylo zvyklé pobývat někde bez maminky (bývá s prarodiči, navštěvovalo nějakou miniškolku nebo dětský klub) nebo zda je školka úplně jeho první zkušenost.

Píšete, že ráno zkouší vymýšlet různé důvody, proč do školky nejít, pláče...Pokud je pravda, že pláče pouze než se od vás odloučí a zbytek doby funguje bez problémů (hraje si s dětmi, je dobře naladěný, jí...), je to se zvykáním nejspíš na dobré cestě a syn potřebuje jen upevnit návyky, vědět, co jej ve školce hezkého čeká, musí si ověřit, že vždy pro něj přijdete apod. Určitě bych se snažila úzce spolupracovat s paní učitelkou, zkusila s ní probrat, jak zvládá syn pobyt ve školce, zda mu něco nedělá problém - vztahy s dětmi, jídlo, chození na toaletu, zvládá vše, co se od dítěte, které nastoupí do školky, očekává (obléci se, obout..samostatně jíst, požádat o pomoc apod)?...někdy se může stát, že dítě trápí i zdánlivá "maličkost" (musí jíst něco, co nechce, bojí se říct paní učitelce, že potřebuje pomoc např. po použití toalety...). Zkusit zjistit, co syn dělá ve školce rád, co podle paní učitelky potřebuje. Možná se s vámi ráno víc pomazlit, vzít si oblíbenou hračku....Někdy pomáhá, když dítě vodí do školky tatínek. Samozřejmě bych nevynechala ani synka samotného - píšete, že se ho ptáte, co by mu pomohlo k lepším odchodům, zkuste s ním znovu v klidu probrat, co ho může trápit, případně mu nabídnout, jak danou situaci řešit. Můžete si pořídit nějakou z dětských knih o školce, popovídat o tom, co děti na obrázcích dělají, co prožívají...můžete zjistit, zda něco z toho neprožívá i syn. Nakreslete si obrázek o tom, co ve školce dělali, co se mu líbilo (i třeba na základě sdělení paní učitelky)...Pochvalte ho za konkrétní věc, co se mu ve školce povedla (hezky si pohrál s kamarádem..ochutnal nové jídlo....krásně si uklidil hračky)- syn vám nejspíš sám toho příliš nepovypráví, poproste opět paní učitelku, jestli by nemohla vypomoci s hledáním synových školkových úspěchů. Můžete zkusit vytvořit i nějaký motivační kalendář pro syna, kde s pomocí obrázků nebo magnetku vyznačíte, co se mu dařilo, co ten den dělal apod.

Píšete, že na mladší sestřičku skoro nežárlí, přesto je dobré mít na paměti, že změnu své donedávna výsadní pozice v rodině jistě vnímá a může se cítit nejistě. Posilujte jeho postavení "velkého bráchy", dovolte synovi, ať vám s malou pomáhá - podá plenku, "dohlédne" na ni chvilinku, třeba jí i popovídá, co zažil ve školce. Povídejte sis ním, co dělal on, když byl malý jako je nyní dcerka, jak a v čem byl šikovný, nejšikovnější :) A  co všechno už syn umí nyní, hrát si s dětmi, jezdit na skluzavce, stavět si s kostek, vše, co rád dělává ve školce.

Nepíšete, zda chodí domů po obědě nebo až odpoledne - přimlouvala bych se jinak za první variantu. Odpoledne ať máte už program společný, dopoledne si pohraje s dětmi a po obědě se už zkrátka sestřička svého velkého bráchy nemůže dočkat a podniknete něco společně...Plánujte, co budete dělat společně (a nezapomeňte to splnit)- návštěva u kamaráda nebo si zajít na oblíbené hřiště..

Jak jste také zmínila, přivykání na školku synovi neusnadňuje ani méně pravidelná docházka způsobené častější nemocností. 

Pokud by  ranní plačtivost a nespokojenost syna přetrvávaly i dále, případně se přidaly jakékoliv známky toho, že syn odloučení špatně nese ( bolení bříška, pomočování, špatné sny apod...) zvážila bych, nakolik je školka pro syna aktuálně přínosem a  dala mu raději čas k tomu, aby  znovu nabyl jistoty a klidu ve vaší péči, která je nezastupitelná a kolektivním zařízením nenahraditelná. 

Pro dítě ve věku vašeho syna hraje stále nejdůležitější roli v životě máma, i když se nám mnohdy okolí snaží namluvit, že bez kolektivu, školky a kroužků se nám dítě nerozvine, ba přímo zakrní, bude rozmazlené apod. Opak je pravdou. Co do budování vztahu s dítětem nyní vložíte vy sama, z toho bude čerpat i nadále a v budoucnu mu to pomůže překonat další obtížnější situace. I pár měsíců může někdy dítěti stačit k tomu, aby citově dozrálo a nástup do školky proběhne podstatně snadněji.

Někdy nejspíš každý z nás potřebuje oddychový čas, aby nabral zase sílu a mohl zase zvládat velké věci. 

Třeba namalovat autobus a duhu k tomu, sníst celý oběd i s polévkou a těšit se na to, že s mámou klidně může jít domů už po "o".

Míša

Mgr. Michaela Krupková | Babyonline | 27.02.2020, 07:32
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce