Dobrý den, rodičovský příspěvek je zatím omezen na 11 500,- měsíčně. Na rodičovskou může nastoupit kdokoli z rodičů a můžou se i střídat v čerpání příspěvku každé 3 měsíce.

Dobrý den,

popisujete situaci, kdy má tatínek snahu pečovat o děti i po rozvodu, ale kontakt s mladším dítětem neprobíhá dle jeho představ. 

Je pozitivní, že se tatínek nezalekl ani péče o dcerku v batolecím věku, nicméně určit věkovou hranici, kdy je dítě připravené pobývat u druhého z rodičů na návštěvě, nelze. Rozsah styku s dítětem samozřejmě bývá často dán soudně, ale kdo zná potřeby svého dítěte lépe než jeho rodiče? 

Jsou to ideálně právě rodiče, kteří by měli postupovat ve shodě , v tomto případě tedy najít  pro všechny přijatelné tempo při  postupném rozšiřování styku s dcerkou. Vzhledem k věku holčičky předpokládám, že rozchod rodičů není úplně dávná událost a domnívám se, že ještě  mohou na obou stranách pracovat zjitřené emoce, objevují se např. různé obavy. 

Z tohoto důvodu bych se přikláněla k tomu, aby se vztah mezi rodiči pokud možno nejprve stabilizoval a zklidnil. Zatím bych zkusila téma návštěv u otce odložit  a dál využívat  častějších procházek, které holčička zvládne i bez matky, případně návštěv dětí u matky  apod. Věřím, že postupně obavy u maminky poleví a pobyt u tatínka nakonec zvládnou sestřičky společně.

Protože sama píšete, že si dívenka pomalu utváří k otci vztah, nemá obavu s ním jít na procházku apod., vypadá to, že budování citového pouta mezi tatínkem a dcerkou je na dobré cestě a neobávala bych se toho, že kvalita  jejich vztahu bude do budoucna nějak narušena tím, že ke kontaktu nebude hned od počátku docházet v nově vytvořeném zázemí. 

Přeji tedy hodně radosti i trpělivosti při výchově.

Míša

Dobrý den, pokud vaše dcera začala vašemu novému partnerovi říkat tati spontánně, tak není třeba ji bezpodmínečně opravovat. Děti prostě považují za rodiče ty blízké lidi, kteří se podílejí na jejich každodenní výchově a péči. Vztah s biologickým otcem by to ovlivnit nemělo, děti jsou schopné mezi tatínky dobře rozlišovat. I když to tak v mladším věku někdy nevypadá, tak se stoupající vývojovou úrovní a věkem si dobře uvědomují, kdo je jejich vlastní otec. Samozřejmě je důležité, aby biologický otec se vztahu s dítětem nezmizel a udržoval s ním pravidelný kontakt, který by neměl být omezen jen na přání k svátku a k narozeninám. Právě nezájem nebo nedostatek kontaktu s rodičem je to, co naruší vzájemný vztah, nikoliv to, jak koho dítě oslovuje. Jestli však necháte dceru, aby vašeho partnera oslovovala tati, tak by s tím měli souhlasit všichni zúčastnění. Měli byste to probrat vy dospělí mezi sebou, tedy váš současný partner i otec dítěte by s tím měli souhlasit a nemělo by jim to vadit. Pro rodiče může být velmi bolestné, když slyší, že jeho dítě oslovuje tati pro něj cizího pána. Pokud by s tím měl někdo ze zúčastněných problém, pak by bylo vhodnější naučit dceru říkat partnerovi strejdo. Časem si na to zvykne a naučí se to, teď je pro ni asi matoucí, že u vás někdy bývá partnerova dcera, která mu tati říká. Ohledně partnerovy holčičky u ní vývoj probíhá tak jak má, to že si dítě v určité fázi vývoje věci či lidi přisvojuje, je sebestředné a používá slovo moje je v určité fázi vývoje úplně normální. Schopnost dělit se o cokoliv, porozumět cizímu vlastnictví, či pochopit, že tatínek nepřestává být jejím otcem, i když žije s jinou paní a holčičkou se teprve vyvíjí. Jejímu chování se však v popsané situaci není co divit, proto je potřeba přistupovat k dítěti citlivě, aby neutrpělo újmu. Partnerova dcera by neměla mít pocit, že je při návštěvách u vás upozaděná. Její otec by se měl přednostně věnovat jí, protože ji předpokládám má jen na určitý čas, aby také on neztrácel s dcerkou vztah. S vaší holčičkou je partner zřejmě v kontaktu denně. Pro jeho dceru je to o to těžší, že vaše vlastní dítě je stejně staré a je pro ni tedy velkou konkurencí. Snadno by si mohla myslet, že ji tatínek vyměnil za jinou holčičku, protože mu třeba nebyla dost dobrá, což by mohlo narušit její budoucí zdravý vývoj a sebedůvěru. Bylo by vhodné, aby tatínek s dcerkou naplánoval třeba nějakou akci nebo aktivitu, při které by se věnoval jen jí. Nemělo by být samozřejmostí, že vaše děti z prvního vztahu dělají automaticky vše společně a jsou stále spolu, když je u vás děvčátko na návštěvě. I když se děti mají rády a hrají si, tak to neznamená, že nepotřebují své rodiče také jen samy pro sebe. Přeji hodně úspěchů při zvládání určitě složitých situací, které život přinese. V případě obtíží můžete zkusit kontaktovat dětského klinického psychologa, nebo Poradnu pro mezilidské vztahy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

narození dalšího dítěte je vždy pro celou rodinu velká změna. Starší dítě může narození mladšího sourozence vnímat jako ohrožení své dosavadní role a pozice v rodině. Dalo by se říci, že čím více pozornosti mu bylo věnováno, o to více si uvědomuje, že se najednou musí o rodičovskou pozornost dělit. Změní se také klima v rodině, najednou není ten jediný, kolem kterého se všechno točí, návštěvy se chodí dívat na miminko, a ne pouze za starším dítětem. Navíc předpokládám, že maminka byla pravděpodobně po nějakou dobu pryč – v porodnici, než se miminko narodilo. Takže i když máte pocit, že se starší dceři věnujete stále hodně a nic podstatného se pro ni nezměnilo, tak pro ni se může jednat o změnu velikou. A to máte štěstí, že vaše druhé dítě je zřejmě velice hodné, když máte stále dost příležitostí se starší holčičce věnovat. Dcerka si už navíc zřejmě začíná uvědomovat, že ten malý "vetřeleček" nikam neodejde a zůstane v rodině už napořád. Tyto skutečnosti jsou pro ni zdrojem napětí a nejistoty a reaguje na ně separační úzkostí. Přistupujte k dceři citlivě k jejím pocitů a strachu, neodhánějte ji od sebe, poskytněte jí svoji přítomnost, jak jen to bude možné. Nechte pootevřené dveře na záchod, do sprchy, ať vás dcera vidí a je klidná. Nenuťte a nepřemlouvejte ji do aktivit bez vás, i když víte, že je má ráda. Zkuste naopak poslat někoho – babičku, tatínka na procházku jen s miminkem a udělejte si s dcerou holčičí čas jen pro sebe. Dcera potřebuje vaši výlučnou pozornost, můžete ji někdy vzít i někam ven na její oblíbené aktivity, když třeba miminko spí a má vám je kdo pohlídat. Pomoci by mohlo také zapojení dcery do péče o miminko, může například podat plenku, hračku, asistovat při přebalování, koupání, zazpívat bratříčkovi písničku. Je potřeba ocenit, jak už je velká, kolik toho již umí, jak se o bratříčka dokáže postarat. Posílit v ní pocit, že je velká sestra, která má kompetence pomoci při péči o sourozence. Pokud se vám zdaří reagovat na dceřiny potřeby citlivě, pak separační úzkost odezní tak rychle, jak přišla a z dcery bude zase ta veselá a aktivitami hýřící holčička. Trpělivý ať je také tatínek, ať svoji přítomnost a aktivity nabízí, ale nepřesvědčuje, nevnucuje, u dcery by to způsobilo úzkost. Však jeho čas zase zanedlouho přijde a dcera nebo i obě děti si budou jeho pozornosti užívat a je možné, že si potom dcera zase na vás ani nevzpomene. Přeji vám hodně trpělivosti a ať se s vámi (nebo spíše s dcerkou) separační úzkost rychle rozloučí. Pokud by potíže i přes zavedená opatření přetrvávaly delší dobu např. několik měsíců, pak by bylo na místě vyhledat odbornou radu u dětského klinického psychologa.

S pozdravem

Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,
popisujete, že u dcerky pozorujete vzteklé výlevy, zdá se vám, že žárlí, dále pak máte starosti s jejím neklidným spaním.
Podle všeho je holčička velmi bystrá, rychle se učí a zřejmě už od útlého věku dokáže dát jasně najevo svůj názor.
Nejprve začnu u toho vztekání. Vím, že se teď budu opakovat, ale určitě nemůžu opomenout tvrzení, že "je to období" (a dobrá zpráva je, že každé období jednou skončí a v tomto případě i vztekání se bude omezovat). Další zpráva je, že aspoň do určité míry můžeme vztek u dítěte ovlivnit, a to tak, že budeme více sledovat, co se nám dítě snaží sdělit, než ho odsoudíme jako "zuřivce, který se vzteká a přitom nemá důvod". Nakonec pak musíme přihlédnout k tomu, že každé dítě má jiný temperament, různé situace zvládá různě, takže i frekvence bouřlivějších reakcí je u každého opět různá.
Zkuste prosím nejprve v poradně pohledat mou odpověď na podobné téma, docela podrobně se tam o vztekání u dětí rozepisuji - najdete ji pod názvem Malý zuřivec.
Co se týká kousání batolat, je to relativně častý jev a taky i přechodný. Kousání  (podobně jako jiné projevy vzteku) vzniká často z bezradnosti dítěte, které neví, jak řešit pro něj nepříjemnou nebo nějak frustrující situaci jiným, konstruktivnějším způsobem.
Pokud pomineme, že tuto situaci dítě někde okoukalo (podobně s ním nebo i mezi sebou laškují rodiče apod.), je to způsob, kterým řeší nastalou nepohodu, frustraci, někdy i strach.
Některé děti zkusí kousnout jen jednou a při jasné reakci rodičů už v činnosti nepokračují. Pokud už má dítě kousání zafixováno, je jednak dobré pokusit se situacím, které k němu vedou, předcházet, případně nabízet dítěti alternativu (kousnout do něčeho jiného) a popřemýšlet, jak dítěti pomoci - uvádíte např., že se dcerce nelíbilo nasazování ponožek - jak v takovém případě reagujete? Co zkusit okomentovat její nelibost: "Vidím, že se ti oblékání ponožek nelíbí, třeba bys to už chtěla umět sama - na, dám ti tady ponožku, zkusíš si ji obléct sama (v tomto věku oblečení ponožek dítě nezvládne, ale může ho potěšit, že to může zkusit, případně si s ponožkou jen pohrát)? Když si oblečeme tyhle ponožky, můžeme pak jít... (doplňte činnost, co má dcerka ráda). V případě, že se ji podaří vás kousnout, je nutné dát najevo, že kousání není dobrá volba, důraznějším tónem, s příslušnou mimikou, aby si nemyslela, že to je legrace, ale zas nijak nekřičet a netrestat, protože by to vedlo k větší frustraci.
Píšete, že se dceři hodně věnujete, nezmiňujete, nakolik si je i blízká s tatínkem, zda se s ní mazlívá, jak s dcerkou tráví čas.
Pokud to jde, zkoušejte více zapojit do péče o dcerku tatínka, není špatné mu občas přenechat třeba uspávání, pohrání si s ním...
Co se týká kousání dcerky v situaci, kdy se k vám přiblíží dcerčin tatínek, zkuste, dcerku napřed pohladit, obejmout ji, říct jí, že jí máte rádi a s tatínkem se máte taky rádi, takže se taky pohladíte, obejmete... můžete dcerku vzít i mezi sebe...
Kousáním si nejspíš říká o více pozornosti, zkuste ji dcerce tedy poskytnout a pozorujte, oč si říká, kdy je spokojená, jaké další situace v ní vyvolávají stres a jak jim může předcházet, případně jak jí ho pomoci zvládat. Někdy se opravdu jen stačí dívat a dítě vnímat.
Snažte se mít s ní oba dostatek fyzického kontaktu a pozornosti, neznamená to však, že se nesmíte věnovat nikomu jinému. Obecně si tedy  nemyslím, že by přítomnost zvířat měla být pro dítě zásadní zátěží,  je dobré vědět, že není na světě samo - naopak se domnívám, že hlavně do budoucna je to pro dítě obohacující zkušenost. Pokud jste pro dítě emocionálně dostupní, reagujete na jeho potřeby, zkuste více zpomalit (rozumím, že na statku je spousta práce, takže co nejvíc toho dělat kolem zvířat s dcerou, dát jí nějakou důležitou funkci - pomáhat s krmením, pohladit zvířátka apod.) a věnovat dceři času ještě trochu více. Vhodné by asi bylo omezit i fyzické tresty zvířat, obzvlášť před dcerou, tady bych měla i obavy, aby tyto metody nechtěla realizovat i u lidí. Postupně by mělo kousání vymizet.
K dotazu noční spánek - tady bych vás odkázala do psychologické poradny BOL, kde jsem se tématu "divokého spaní" věnovala především v druhé polovině dotazu Časté buzení, noční spánek dítěte 11 měsíců - zkuste si ho prosím také pročíst.
Musíme brát v potaz, že dítě se v tomto období velmi bouřlivě vyvíjí, učí se spoustě novým dovednostem, mozek dostává velké množství podnětů a zároveň neustále dozrává. Je tedy časté, že se u dětí v tomto období spánek na přechodnou dobu zhoršuje, dítě spí neklidně, někdy pláče, kope. Obvykle nepotřebuje nic víc, než co děláte vy - pohladit, zklidnit a pokračuje ve spánku dál. Kromě toho, že je dobré zajistit především před spaním klidnou atmosféru s příjemným rituálem, celkové ztišení, třeba i včetně ztlumení světla i hlasu, se dá už jen čekat, až se tato méně klidná spací etapa zase změní v tu pohodovější.

Přeji hodně radosti s dcerou

Dobrý den, pro vaši dcerku se toho v poslední době v poměrně rychlém sledu hodně změnilo, nejen, že se jí narodil sourozenec a péče o miminko prokazatelně zabírá více času, než zbývá na ni, ale také jste poměrně dlouho pobývali mimo domov. Dcerka tak chodila před odletem do ČR do školky maximálně dva měsíce a pak byla téměř pět měsíců mimo. Vztahy mezi dětmi ve školce se mezitím vyvíjely, prostředí se měnilo.... Na prostředí školky ještě nebyla plně adaptována (i když chodila ráda a těšila se), potom přišla změna země, zřejmě i jazyka a ještě narození sourozence, které takto malé dítě může vnímat jako možné ohrožení své pozice v rodině. Navíc v ČR měla dcerka možná kontakt s prarodiči, vy jste byla s ní (před narozením sourozence), jistě jste se jí věnovala a možná tak získala více péče a pozornosti, než nyní doma. Její reakce je proto pochopitelná, potřebuje jen opět nabýt jistotu svého zázemí a domácího prostředí a ubezpečit se o svém jistém postavení v rodině, o vaší lásce. Potom bude připravena opět se radostně zapojit do kolektivu dětí, který má ráda. Proto pokud je to možné, na dcerku nespěchejte, věnujte se jí, vhodné bude, když se do péče více zapojí také tatínek. Snažte se jí věnovat i čas samostatně, například když miminko spí, nebo ať se miminku věnuje tatínek a vy buďte s dcerkou. S docházkou do školky nespěchejte, dcerku násilím nenuťte, můžete se pokusit nechávat ji ve školce kratší dobu (například do oběda), nebo jen dopoledne, zvažte i možné přerušení (jen na čas) docházky do školky, pokud je to ve vašich možnostech. Jakmile se vám dcerka bude jevit vyrovnanější (méně protivná) a bude sama projevovat o kontakt s dětmi a školku zájem, bude opět připravená do školky chodit. Můžete si také zkusit domluvit alespoň účast na společných akcích školky, aby holčička neztratila kontakt. Pokud by potíže neustupovaly, můžete zkonzultovat situaci také u nějakého dětského psychologa v místě vašeho bydliště.

Dobrý den, pokud nastoupí na mateřskou otec, pobírá pouze PPM a nikoli plat. Matka se písemně vzdá nároku na péči o dítě a musí tedy nastoupit do zaměstnání nebo se evidovat jako nezaměstnaná nebo si platit povinné pojištění. Otec může nastoupit mateřskou nejdříve po šestinedělí, takže do té doby ji musí čerpat matka. Praktické informace ohledně přepisu najdete zde: https://www.babyonline.cz/tatinek-na-materske

Kazdé 3 měsíce se můžete střídat pouze v čerpání Rodičovského příspěvku, tedy po dočerpání PPM.

Dobrý den, toto řešení možné je. Další praktické informace najdete zde: https://www.babyonline.cz/tatinek-na-materske.

Dobrý den, na váš dotaz není jednoduchá odpověď.  Ať už zvolíte jakýkoliv způsob, tak se může stát, že se u syna rozvine separační úzkost. Pro vás však hraje fakt, že u takto malého dítěte není ještě rozvinuto vnímání času. Dětská psychika je navíc pružná, děti se rychle na nové situace adaptují. Je také dokázáno, že rané zážitky si pamatujeme nejdříve asi od tří let věku. Ve vašem případě bych ponechala volbu, jestli vás v nemocnici navštěvovat nebo ne, na tom, kdo bude malého hlídat. Tedy ve vašem případě na tatínkovi, bude to on, kdo ponese tíhu zodpovědnosti a bude případně muset uklidňovat tesknícího a plačícího chlapce. Je tedy potřeba, aby se tatínek ve své "hlídací " roli cítil co nejkomfortněji. Bylo by také dobré vyzkoušet před nástupem do nemocnice ukládání syna tatínkem. Můžete si večer třeba někam vyjít a tatínek uloží děti. Pokud to zvládnou, můžete zkusit přespat třeba u babičky.  Takto nebude pro syna situace tak překvapující a frustrující, když zjistí, že občas nejste doma, ale zase se vrátíte. Můžete mu také zkusit ukázat budovu nemocnice, ke s dcerou budete a vysvětlit mu, že to je ten domeček a že v něm jsou nemocné děti,  aby to pro něj nebylo tak abstraktní. 

Pokud by se i přesto rozvinula separační úzkost, pak buďte po návratu z nemocnice synovi nablízku, poskytněte mu pocit bezpečí a pomozte mu toto období překonat. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

důkladně jsem si přečetla, jakým způsobem se snažíte k synovi přistupovat a nezdá se mi, že by se mělo jednat o rozmazlující výchovu. Jedinou věc, kterou bych při výchově vynechala, by bylo ono zmíněné plácnutí (tady bych viděla snad jako jediný důvod k plácnutí, když dítě dělá něco nebezpečného, např. se chystá vběhnout do silnice apod., tak abyste ho zastavila) - místo plácnutí bych zkoušela spíš jen komunikaci z očí do očí a jasné "ne!" - pokud tedy dělá něco, co nemá, případně ho navést na to, co má dělat místo toho. Vždy je jinak lepší zkusit zjistit, proč dítě "zlobí", často se může jednat jen o nedorozumění a nepochopení toho, co dítě zrovna potřebuje.

K samotným úzkostnějším projevům píšete jen o případech, kdy má jít na neznámá místa, ta ho děsí. Nemám bohužel informace, jak se chová jindy. Jak reaguje na cizí děti, jak se chová např. na hřišti apod. Určitě je dobré syna podporovat v poznávání nových situací, zapojování se do her s dětmi (co třeba nějaká miniškolka 2x týdně?, cvičení s dětmi apod., scházení s dalšími maminkami), s tím, že ho budete k těmto věcem vybízet, ale přitom ho budete nadále jistit a situacemi provázet?

V případě nutnosti návštěv budov, kde se synovi nelíbí, bych zkusila spojit tuto situaci s nějakým příjemným zážitkem - dostane nějakou hračku, oblíbenou dobrotu, půjdete s ním pak na hezké hřiště....

Co se týká návštěvy doktorky, snažila bych se ho podpořit k prozkoumání hraček v ordinaci, pochválila bych ho za jakýkoliv projev samostatnosti, ale pokud by se nedařilo odpojování syna dle pokynů paní doktorky, neviděla bych rozhodně nic špatného na tom, že 2,5 leté dítě máte na klíně a mluvíte na něj. Určitě bude paní doktorce příjemnější vyšetřovat klidnější dítě, než dítě odstrčené, které ještě není na takovouto separaci od matky připraveno. 

Další možností je zkusit více zapojit tatínka, protože děti někdy zvládají "krizové situace"(např. odchody do školky apod.) lépe s ním, protože přece jen, s maminkou bývají celý den, jsou na sebe více napojeni a maminky pak emotivněji na potřeby dítěte reaguji, na což může zase více emotivně reagovat dítě...

Pokud máte pocit, že má syn opravdu strach, nenechávejte ho v tom samotného a snažte se mu být oporou, jinak se naopak může u něj úzkostnost prohlubovat. To ovšem neznamená utvrzovat syna v jeho obavách, ale projevit mu pochopení, že obavy prožívá, ale je s vámi v bezpečí a společně to zvládnete.

Pokud byste potřebovala nějaké záležitosti kolem výchovy podrobněji probrat a ujistit se ve svém přístupu, zkuste se objednat na konzultaci do Pedagogicko-psychologické poradny. Tam sice berou obvykle děti od 3 let, ale mohou vám případně poradit, kam se obrátit jinam.

Zmiňujete taky náročnější rodinnou situaci, kdy jste na péči o syna převážně sama (což je samo o sobě pro vás velká zátěž) a staršího chlapečka máte v ústavní péči, což si okolí spojuje s tím, že o mladšího syna máte např. přehnané obavy.

Máte také pocit, že tatínek by se mohl synovi věnovat více a máte spolu ohledně toho konflikty. Zkuste si sednout někdy v klidu a povykládat si, jaké kdo máte představy a jak si kdo z vás představujete trávení volného času s rodinou a najít nějaký kompromis, který by vám třem vyhovoval - nejlépe bez konfliktu, obviňování. Zkuste najít, co na sobě vzájemně oceňujete, co partner pro rodinu dělá. Možná pořádně neví, jak moc důležitý pro syna i pro vás je.

Zmiňujete, že syn nyní preferuje k určitým aktivitám vás. Období, kdy dítě vyžaduje k určitým činnostem jen jedinou osobu, bývá obvykle přechodné, pokud to tatínek nevzdá a bude se snažit do péče dále zapojovat, určitě vezme při uspávání syn zavděk i tatínkem. Nyní je to aspoň příležitost pro vás, udělat si svůj program, u kterého si odpočinete a syna necháte v péči otce. 

Hodně radosti při výchově.

Dobrý den,

popisujete změnu v chování, kterou poslední dobou u dcerky pozorujete. Uvádíte její obavy ze samostatného spaní a zároveň i zvýšenou potřebu být ve vaší přítomnosti, poté, co se narodil sourozenec. Dceru  také vnímáte jako více citlivou.

Nejprve by bylo dobré uvědomit si, o jak starém dítěti mluvíme a jaké požadavky můžeme na něj v tomto věku klást. 

Dcera má 2,5 roku, je to tedy dle vývojové psychologie batole. I když je dcera podle vašeho popisu dítě moc šikovné a vzhledem ke svému věku samostatné, pořád je to batole, což je jen o stupínek výše za kojencem. Může se taky stát, že při narození dalšího dítěte rodiče mají, aniž by si to uvědomovali, sklon chovat se ke staršímu dítěti jako by bylo starší, než ve skutečnosti je.  Obzvlášť na děti, které byly do té doby samostatné a šikovné, jsou kladeny zvýšené nároky a očekávání, které dítě není schopno naplnit.

Vaše dcera prožívá období, které je velmi křehké a pro další emoční vývoj velmi důležité.

Dcerka už dokáže prožívat spoustu emocí, ale nemá zároveň schopnost racionálního úsudku a nedokáže si fakta a prožitky správně uspořádat. To je samozřejmě naprosto odpovídající jejímu věku. Kdo má dítěti pomáhat orientovat se v jeho vlastních citech, je jeho nejbližší pečující osoba.  Pokud dítě prožívá nějaké pocity, pomáhá mu, když na ně rodič reaguje a  pojmenuje je. Když se dítě raduje, má matka tuto radost spolu-cítit. Když se dítě zlobí, případně bojí, může reagovat slovy porozumění, může kriticky okomentovat jeho projevy. Důležité je, emoci dítěti potvrdit, nesnažit se ji popřít. To ovšem neznamená hluboce zabředávat do hovorů o tom, zda a proč se dítě opět bojí, argumentovat, dlouze vysvětlovat a na strach upozorňovat. Rodič ale musí být ten, u koho dítě nachází bezpečnou oporu a průvodce v leckdy chaotických emočních prožitcích.

Ve vašem případě řešíte obavy ze spaní v pokoji a strach ze strašidelných postav, který se zřejmě odrazil i ve zlých snech, popisujete také zvýšenou vázanost na vás, která se objevila po narození bratra.

Co se snů týká, myslím, že je dcera na nějaké racionální objasňování příliš malá, zaměřila bych se tedy na to, jak jí pomoci strach překonat.

Zkuste si nejprve představit, co dcera mohla cítit, když jí bylo řečeno, že si takové řvaní nepřejete, protože jste unavená. Že cítíte únavu, je naprosto legitimní pocit, na který máte nárok - kojení, nevyspání a do toho starší dítě, které začalo "dělat potíže" s něčím, co mu dříve potíže nedělalo.

Mohla tato informace nebo požadavek na dceřino chování nějak změnit její pocity (strach ze samoty, případně z opuštění, ze zlých snů...)? Po dceři bylo vyžadováno něco, co nebylo v jejích možnostech splnit, protože tímto se její strach neodboural a nedokázala tedy "poslechnout" nebo pochopit, proč nemá křičet.

Protože jste zmiňovala její předchozí samostatnost a schopnost spát bez potíží sama v pokojíčku, je pravděpodobné, že citlivé období, ve kterém se nachází a zároveň změna v rodině přinesly  do jejího chování regresi, tedy návrat k chování typického pro mladší věk. S tím souvisí zvýšená potřeba závislosti na svém okolí a odmítání samostatnosti. K tomu přičtěme její senzitivní povahu, "strašidelné postavy z TV" a máme hned několik důvodů, proč ke změně u dcerky došlo. Co dítě v takové situaci potřebuje, je zvýšená podpora a přítomnost (nejen ta fyzická) rodičů. S malým miminkem je zřejmě obtížně realizovatelné, abyste s dcerou spávala v pokojíčku vy. Nepíšete, jak se staví k dcerčiným obavám ze samoty tatínek - není možné aby spal u dcerky on? Pokud ne, nebylo by řešením,  že byste spali v 1 pokoji všichni společně?  Domnívám se, že by to dcerku hodně zklidnilo.

I když to můžete vnímat jako krok zpátky, věřte, že opak je pravdou. Někdy je potřeba o krůček couvnout, aby se mohlo dítě se znovunabytou jistotou vrhnout zase dopředu. Další věcí je, že nic netrvá věčně a dcerka vaši přítomnost nebude vyžadovat navždy.

Co se týká Vámi zmíněných talismanů, u některých dětí mohou  taky zafungovat. Můžete zkusit pořídit lapač snů, který všechno škaredé pochytá a nepustí...

Rivalitu u dcerky nepozorujete, což je ta jednodušší situace, dál ji tedy podporujte v ochotě pomáhání s mladším bratříčkem (podávání plen atd.) a veďte ji k tomu, aby nezapomínala na své potřeby a ukažte jí i nějaké "výsady" pro staršího sourozence, zdůrazněte, co vše už zvládá, na rozdíl od malého bratra, který se všemu ještě musí naučit.

S tím také souvisí práce na rozvoji sebevědomí dítěte. Zkuste se podívat po literatuře na toto téma.

Pokud jsem dobře porozuměla, trochu tápete v celkovém přístupu k dceři, kterou označujete jako přecitlivělou a zvýšeně reagující na různé podněty. Teoreticky víme, že je důležité  dítě přijímat takové, jaké je a zkoušet porozumět jeho vnímání světa,  méně se už zajímáme o to, jaké pocity v nás konkrétní chování dítěte vyvolává a proč cítíme to, co cítíme.

Výchova citlivějších dětí má svá specifika a domnívám se, že by pro Vás mohla být  přínosná konzultace s dětským psychologem, kde byste toto téma mohli probrat podrobněji. Zkuste také pohledat nějaké informace o Nevýchově, kde můžete najít tipy na nenásilnou komunikaci s dětmi.

Dobrý den, pokud u dítěte již vznikl zvyk přicházet v noci do postele k rodičům, pak bude jeho odnaučování obtížnější a bude vyžadovat citlivý a trpělivý přístup. V posteli rodičů se dítě cítí bezpečně a hledá zde proto útočiště. Obrňte se proto trpělivostí a postupujte nanejvýš citlivě, rozhodně dceru ničím nestrašte ani jí ničím nevyhrožujte, tím v ní pouze vzbudíte ještě větší úzkost a strach, ale její noční přicházení za vámi tím neodstraníte, ale spíše naopak. Bude určitě na místě navštívit s dcerkou odborníka, a to dětského klinického psychologa a postupovat nejlépe podle jeho odborných doporučení ohledně spaní v posteli rodičů, ale také ohledně cumlání palce. Rozhodnete-li se dceru odnaučit spát ve vaší posteli, pak jí to srozumitelně vysvětlete, řekněte, co by mělo být cílem (např. chceme s tatínkem, aby ses naučila spávat sama v postýlce), ubezpečte ji, že ji máte stále stejně rádi a je ve stejném bezpečí, i když spí ve své vlastní posteli a připravte se na to, že budete na nějakou dobu muset rezignovat na  svoje pohodlí. Pokud dcera v noci přijde, pak ji nenechte k vám ulehnout, ale odveď te ji do její postýlky, opět ji uložte, uklidněte, ubezpečte o vaší lásce a přítomnosti. Soustřeďte se na úspěchy, oceňte její odvahu, pokud zvládne spát ve své posteli, soustřeďte se na zvládnutí byť i části noci samostatně, než přijde k vám a také pokud zvládne zbytek noci po opětovném odvedení do postýlky. Stanovte si systém odměn, které dcera může získat, mohou to být smajlíci, nálepky, společná oblíbená činnost, ale i vaše ocenění a pochvala, nejen větší dárky nebo hračky. Ohledně usínání jsou pro dítě důležité rituály, nevím sice co myslíte usínáčky, ale děti často mají nějaké hračky, plínku, polštářek, které k usnutí potřebují. Takové předměty dcerce rozhodně neodebírejte, to cumlání palce nevyřeší, dcera bude stresovaná a neurotizovaná, bude palec cumlat ještě více, protože ten jí odebrat nemůžete. Cílem spíše bude nahradit rituál cumlání palce nějakým dalším "usínáčkem", nebo předmětem, který jí pomůže usnout. Nezapomeňte s dcerou hodně mluvit, věnovat se jí, její strachy nebagatelizujte, i když vám připadají iracionální a pokaždé jiné, citlivé dítě může mít různé sny i noční můry. Na špatné sny je možné zakoupit takzvané "lapače snů", poraďte se třeba v obchodě s hračkami, dcerce je funkci lapače potřeba vysvětlit nejlépe formou pohádky, adekvátně věku, aby jej přijala a aby mohl fungovat. Na základě projevů chování vaší starší dcerky zde kromě její citlivosti může být  také narození mladšího sourozence, které je pro každé dítě zátěžovější situací a objektivně ztratí vaši výhradní pozornost. Určitě doporučuji kontaktovat dětského klinického psychologa a vše s ním probrat. Nakonec ještě jedno doporučení, postupujte pomalu, citlivě, po malých krocích a hlavně postupně. Nikdy nechtějte odnaučovat více nežádoucích zvyků najednou. Pokud se rozhodnete odnaučit přicházení k vám do postele, tak se pro tuto chvíli zaměřte pouze na něj a nechtějte po dcerce současně ještě něco dalšího. 

Dobrý den, situace vašeho přítele je poměrně složitá. Vzhledem k věku dítěte při posledním setkání s otcem lze předpokládat, že si chlapec otce již opravdu pravděpodobně pamatovat nebude a případné vzpomínky bude mít zkreslené interpretací matky. Od takto malého dítěte se dá proto očekávat spíše negativní, v nejlepším případě pasívní počáteční reakce. Přítel by měl postupovat velmi citlivě s ohledem na dítě, do ničeho synka nenutit, nenavazovat násilně fyzický kontakt, nebrat jej od matky. Snažit se co nejvíce spolupracovat a domlouvat se s matkou chlapce. Případné odmítnutí ze strany syna, ať si přítel nebere osobně, není smutný a postupně si se svým dítětem snaží vybudovat kvalitní vztah. On i dítě na to však budou potřebovat čas a hodně tolerance a trpělivosti. Dítěti je vhodné přinést nějakou hračku, případně menší sladkost, přes kterou je možné navázat a zahájit komunikaci, ale ani to se však nemusí podařit. V době mimo soudem nařízený styk, kdy přítel syna nebude smět vidět, by bylo dobré snažit se s ním nějakou formou udržovat kontakt, důležitá bude domluva mezi jeho rodiči. Vždyť i maminka chlapce určitě nechce svému dítěti ublížit a připravit jej o kontakt s otcem. Případné spory nebo potíže však určitě není vhodné řešit před dítětem, dospělí by si měli sjednat schůzku nejlépe v neutrálním prostředí, vyhledat lze i pomoc Poradny pro mezilidské vztahy (dříve Manželská poradna).

Děkujeme za Váš dotaz. Podobné projevy, jaké popisujete u Vašeho syna Kubíka, má opravdu spousta dětí při zahájení docházky do školky. Adaptace na školku je velmi individuální, záleží vždy na mnoha faktorech - od osobnosti dítěte, výchovných opatření po předchozí sociální zkušenosti. Jako pozitivní signál vidím, že chlapec při vyzvedávání vykazuje spokojenost a dobrou náladu. Pravděpodobně pro něj samotný pobyt ve školce je příjemnou záležitostí a jeho ranní pláč se nevztahuje k celkovému prožívání docházky do MŠ. Pokud je dětský pláč jen před rodičem a po vstupu mezi děti se rychle vytratí, pak jde jen o malé divadélko. Zjistíte-li od paní učitelky, že pláč přetrvává ještě delší čas po odchodu, je dobré se situací začít více zaobírat a případně navštívit psychologa. Zvláště přidávají-li se k pláči i další změny chování dítěte (pomočování, noční děsy, „útěky do nemoci“ aj.). Obecně se dá říci, že snadněji se adaptují děti, které jsou zvyklé trávit čas i s jinými osobami než jsou ti nejbližší (otec, matka). Také děti, které již jsou zvyklé na kolektivy vrstevníků z jeslí, mateřských center, dětských hřišť apod. Neplatí to tak vždy, ale často je snazší a rychlejší zvykání u těchto dětí, než u dětí, které téměř všechen svůj dosavadní čas trávily jen např. s matkou. Dále dítěti usnadňuje nástup zdravé sebevědomí, zvládnuté návyky a dovednosti odpovídající věku. Proto je třeba motivovat děti k samostatnosti při stolování, hygieně, oblékání a zvládnutí pobývání v přítomnosti jiných osob. Důležité je, aby dítě vědělo, jaké očekávání od nich rodiče mají a jak jim záleží na zvládnutí některých situací. Úspěchy je samozřejmě třeba dostatečně ocenit, aby mohlo dojít k jejich upevnění. Kromě výše zmíněné předchozí přípravy je možno podpořit přímo proces docházky např. zpříjemněným ránem, kdy dítě bude mít společnou snídani s rodiči, bez spěchu, s pozitivně laděným motivačním povídáním o činnostech, paní učitelce a kamarádech, které dítě čekají ve školce. Je také možné jej zpočátku dávat do školky jen na dopoledne, umožňuje-li to rodinná situace. Některé školky nabízejí dětem a rodičům první dny strávit společně, což může být užitečné pro senzitivnější a úzkostněji laděné děti. Někdy stačí k vymizení naučených „rituálů“ (v našem případě ranní pláč) i drobná změna v ranní rutinně, např. jiná cesta do školky, změna doprovázející osoby, odlišná reakce na dětský pláč apod. Samozřejmě se jedná o individuální záležitost a je třeba hledat a zkoušet přístupy vhodné zrovna pro Vaše dítě. Dobré je mít na paměti, že každé dítě je jiné a potřebuje jinak dlouhý čas na přijetí nové situace. Důležitá je trpělivost, pozitivní podpora a vyvarování se srovnávání s ostatními. 

Dobrý den, bohužel tím, že zákon ještě není účinný, nejsou k dispozici ani prováděcí předpisy. Jakmile budou, určitě se na stránkách BOL o této problematice dočtete.