Dobrý den,

popisujete chování dcerky, která se nachází zrovna ve věku, kdy se u dětí začíná projevovat tzv. "období vzdoru". Jak z názvu vyplývá, vzdor se v tomto vývojovém období dítěte projevuje více či méně u všech dětí. Pro rodiče  může být období jedno z náročnějších, pro dítě je ovšem velmi důležité, aby si jím prošlo. V tomto období se začíná formovat osobnost dítěte, které si hledá rovnováhu mezi vyjadřováním sebe sama, svobodnou vůlí a sebeovládáním.

Rodiče potřebují nalézt rovnováhu mezi stanovením hranic a vyhověním potřebám a přáním dítěte. Výchova by tedy neměla být ani příliš liberální, ale ani příliš autoritativní, vhodné je k dítěti přistupovat s respektem, nicméně s vytyčenými hranicemi. Je tedy potřeba mít trpělivost, dávkovat příkazy a zákazy, nastavit jasná a jednoduchá pravidla, být důsledný: vysvětlovat potřebné věci stále dokola, chovat se k dítěti stejně (není vhodné často měnit pravidla - jednou dítěti něco povolím, podruhé mu za stejnou věc vynadám, potřetí zase dovolím ...), nechtít po dítěti příliš mnoho naráz nebo mít příliš náročné požadavky.

Pomoci může i častější bližší kontakt s dítětem a projevy (fyzický kontakt -mazlení, hraní si např. na podlaze v úrovni dítěte). Dále dítě vždy připravit na nadcházející činnosti, nabízet mu možnosti, aby mělo pocit, že se může samo rozhodnout a zároveň, abyste dospěli k cíli, ke kterému směřujete, např. ke klidnějšímu uložení do postele  (až se dodíváme na Večerníček, oblečeš si hned pyžamko nebo si nejdříve  vyčistíme zoubky? Zkusíš si je i vyčistit sama nebo ti mám pomoct? Jakou pohádku bys chtěla říct na dobrou noc? Přečteme si něco z knížky nebo ti mám povykládat svoji pohádku? Dneska to bude pohádka o holčičce/princezně/kočičce, která ... - můžete použít nějaké vyprávění, co se zrovna dcerce přihodilo, nabídnout nějaké řešení ukryté v příběhu).

Předvídatelnost a pravidelnost je v denním režimu  rovněž důležitá (např. večerní rituál před spaním má své jasné pořadí) a pomáhá se dítěti zklidnit a zorientovat v tom, co se od něj očekává a co může ono očekávat od rodičů. Dítě za  případné  vztekání netrestat, poskytnout podporu a povzbuzení, uznávat emoce (vím, že se ti to nelíbí a zlobíš se, ale musí to být takto - např. už musíš spát - ale nejprve se pomazlíme, řekneme si pohádku, přitulíš se k plyšáčkovi, bude rozsvícené malé světýlko ...). V záchvatu vzdoru dítě svůj hněv neovládá,  je tedy lepší se spíše snažit o fyzický kontakt, pohlazení, ujištění, že dítěti rozumíte, ale z požadavku neustupovat.

Pro rodiče je vhodné pracovat i se svým vztekem, případně s těmi emocemi, které v nás vztek dítěte vyvolává (bezmoc, pocit selhání?). Při záchvatech vzteku dítěte bývá pro nás někdy těžké zůstat sám v klidu a přesto je toto věc, která v dlouhodobějším horizontu  dítěti pomáhá regulovat jeho emoce a zároveň se učit zvládání vypjatých situací nápodobou rodiče. Je tedy dobré mít na paměti, že dítě nedělá výstupy nám naschvál, ale protože nezvládá samo sebe, má nízkou frustrační toleranci, hůře snáší psychické vypětí (někdy děti mohou reagovat pláčem na přetížení - moc zážitků, únava, atd. - jsou zkrátka přetažené), nedokáží odsouvat své okamžité potřeby a hlavně nemají ještě moc zkušeností a dovedností, jak určité situace řešit, jak přesně rodiči vysvětlit, co a jak  by chtěli.

Období vzdoru berte jako výzvu k tomu poznat nejen své dítě, ale i sebe. Vzdor sice není tím nejmilejším spolubydlícím, ale jestliže se jím nenecháme ovládat a nebudeme mu přikládat příliš velký význam,  půjde zase o dům dál. Pokud budete k dceři přistupovat s láskou a respektem a přitom ji dokážete nastavit určité mantinely a pravidla, nemusíte mít obavu, že by se u ní vybudoval blok.

Jinak zde na BOL bylo téma  vzteku zpracováno víckrát, např. zde:
https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/vztek-ditete

Co se komunikace s dítětem týče, zkuste knihu: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly.

Přeji hodně radosti s dcerkou.

Dobrý den, ve vašem dotazu velmi neuspořádaně popisujete celý soubor problémů, který ale výchovně neřešíte opravdu šikovně, spíše se jedná o soubor výchovných chyb a selhání, které mají zákonitě dopad na chování dítěte. Doporučila bych vám určitě kontaktovat dětského klinického psychologa a dohodnout si návštěvu třeba nejdříve vás jako rodičů a dále postupovat podle jeho doporučení. Je pravděpodobné, že bude chtít vidět i vaše dítě a to jak spolu reagujete, fungujete. Epidemiologická situace je sice nepříznivá, většina odborníků je očkovaná a zcela jistě dodržují hygienicko-epidemiologická opatření. Momentálně se mi návštěva odborníka jeví pro vás jako menší riziko, než napáchat nějaké nevratné chyby ve výchově s negativním dopadem na vztahy ve vaší rodině. Abych se vrátila k vašemu dotazu, to že se tříleté dítě chová hyperaktivně, nemusí do budoucna znamenat, že se u něj rozvinou poruchy pozornosti s hyperaktivitou, či syndrom ADHD apod. Nervová soustava tříletého dítěte se prudce vyvíjí a k tomu také patří její labilita a nestabilita. Na chování, které je podobné hyperaktivitě, se velkou měrou podílí také nervózní a nejednotný přístup rodičů k dítěti. Dítě se také v tomto věku nachází v období vzdoru, pro které jsou emoční výbuchy a přehnané emotivní reakce jak píšete právě typické a normální. Mohou se u citlivých dětí objevit i poruchy spánku. Diagnózu ADHD lze většinou stanovit až po dovršení šesti let věku, kdy se mnohdy i velmi hyperaktivní děti naprosto s vyzráním nervového systému uklidní a žádné potíže do budoucna nemají. U vás do hry dále vstupuje více faktorů, reakce syna na narození sourozence a přirozená žárlivost na něj. Předpokládám, že miminko asi nespí samo v pokoji a péče o něj vám zabírá hodně času a proto se syn dožaduje vaší pozornosti, Dále to vypadá, že otec dětí s nimi přes týden asi moc nebývá a tak se syn na něj tolik těší a chce jeho pozornost, že prostě neovládne svoje emoce. Je potřeba, aby k němu otec přistupoval klidně, neprojevoval nervozitu, netrpělivost, protože syn pouze zrcadlí jeho chování. Dospělý je zodpovědný za výchovu dítěte, dovede se ovládat a nemůže tedy čekat, že se dítě samo nějakým zázrakem zklidní. Smích vašeho chlapce je jen prostředek jak se vyrovnat s pro něj náročnou emocionální situací, kdy v touze po pozornosti dostává jen negativní reakce, křik a bití, navíc se zřejmě před ním hádáte. Rodiče také často dělají to, že dítě rozdivočí, jak se říká a dítě ponořené do hry skutečně nedokáže odhadnout, kdy končí sranda a kdy ne. Proč by také mělo, vždyť je to pro něj sranda pořád. Proto musí zase dospělý korigovat svoje chování a chování dítěte, a pokud ví, že nějakou situaci pak dítě emočně nezvládne zpracovat a vyústí ve scénu, pak je lepší se této aktivitě vyhnout. Váš chlapec si prostě jen říká o pozornost, že chce, abyste se mu věnovali, hráli si s ním, zajímali se o něj a měli ho rádi, i když se chová podle vašeho mínění hrozně. Zkuste ho místo bití proutkem třeba naopak obejmout, uklidnit a pak si o jeho chování nebo o situaci, kterou řešíte v klidu promluvte. Vy jste dospělí a dovedete se ovládat, malé dítě ne. Ohledně popisovaného bití se dostáváte na hranici toho, aby se o vás začal zajímat OSPOD a také já mám ohlašovací povinnost při podezření na týrání dítěte. Doufám tedy, že tak daleko snad nezacházíte, ale přesto vám důrazně doporučuji vyhledání odborné pomoci, než bude pozdě a dostanete se do problémů. Bitím navíc v dítěti pouze probouzíte agresivitu a učíte ho, že problémové situace se řeší násilím a agresí. Dáváte tím také najevo, že si nedovedete poradit jako rodiče a ztrácíte rodičovskou autoritu, podrýváte váš vztah do budoucna. Ohledně školky bych ve vaší situaci momentálně počkala, změn v životě vašeho chlapce je s narozením sourozence hodně a další nároky na jeho adaptaci by nebyly rozumné. Navíc by snadno mohl docházku do školky spojit s tím, že ho chcete poslat pryč, zbavit se ho. Ne že by do školky neměl nastoupit, pouze v této vaší situaci teď není vhodná doba. Kontaktujte tedy odborníka a postupujte podle jeho doporučení. S pozdravam Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den,

ptáte se, která varianta ohledně možné docházky do školky by byla pro Vašeho syna nejlepší a uvádíte několik možností, které berete aktuálně v úvahu.

Líbí se mi, že se zamýšlíte nad tím, co by synovi prospělo nejvíce, ale odpovědět na to, jak bych na vašem místě postupovala, neumím, protože vašeho syna neznám. Největšího odborníka má váš syn ovšem doma, a to vás, jeho rodiče.

Zkusím aspoň nabídnout nějaké podněty, které Vám můžou ulehčit rozhodování.

V první řadě mne zaujalo, že ze všech možností zmiňujete jako tu nejakceptovatelnější pro vás variantu, že byste syna nejraději nechala ještě rok doma. Co vám v tom brání konkrétně? 

Uvažujete v této souvislosti o potřebě socializace, která je potřebná pro zdravý vývoj dítěte, ale zároveň je její začátek i míra u každého dítěte individuální. Některé dítě se cítí v kolektivu jako ryba ve vodě už např. ve 2 letech, jinému vyhovuje pozvolnější rozjezd a cítí se bez rodičů jistější až v pozdějším věku.

Jak to vnímáte u svého syna? Cítíte, že už mu doma jako společnost nestačíte nebo se syn spokojí zatím jen s občasným kontaktem s dětmi? Jak se mezi dětmi chová - je spíše pozorovatelem nebo aktivně děti vyhledává a kontaktuje?

Máte nějakou možnost, jak synovi zajistit kontakt s vrstevníky než ve školce? Např. v rámci pravidelného kroužku, případně setkávání se s dětmi na hřišti, s příbuznými? Není možné se v blízkém okolí spojit s dalšími rodiči, co řeší podobnou situaci? Co dětská skupina, se kterou už měl syn zkušenost?

Jaké máte priority co se týká školky? Co je pro vás nejdůležitější? Jaký benefit by kromě společnosti dětí synovi školka přinesla?

Jak se vyjadřuje paní logopedka ohledně synovy připravenosti na školku? Jak syn zvládá změny, přechody mezi aktivitami, pobyty u příbuzných apod.? Jak je přizpůsobivý? Může být u něj pravděpodobnější potíž při přechodu z jedné školky do druhé nebo si zvyká bez potíží na nové situace?

Co se týká soukromé školky - máte dobré reference? Ne vždy musí platit, že přístup učitelek ze školky s menším počtem dětí je lepší a naopak, že větší počet aktivit dítěti zaručí větší spokojenost.

Jaká pozitiva by mohla mít vaše státní školka? Máte informace od rodičů - jak probíhá denní režim, vedou děti např. ke kreslení apod. aktivitám, vyžadují poobědové spaní u všech dětí apod...

Co jsem vnímala ve vašem psaní, je zájem o synův názor, co se školky týká. Oceňuji snahu o respektující přístup k dítěti, zároveň je však ke zvážení, jakému (spolu)rozhodování je vhodné čtyřleté dítě  vystavit. Přestože syn sice má určitou zkušenost s dětskou skupinou a nyní se vyjadřuje, že do školky sám bez maminky jít nechce, je hodně nepravděpodobné, že dokáže dopředu posoudit, jak se mu bude ve školce líbit, jak si zvykne a  nedokáže si v rámci zkušeností přiměřených jeho věku představit přínos, který může docházka do školky mít, a naopak- co vše by se mu líbit nemuselo. Kdo má životní zkušenosti a kdo musí udělat toto rozhodnutí, je rodič. Dítě potřebuje při důležitých rozhodnutích, kterých není z hlediska věku schopné, aby dospělý udělal rozhodnutí za něj a dokázal mu přiměřeně a jednoduše sdělit, co a jak bude dále.

Nelze dítě - byť neúmyslně- zatěžovat vlastní nejistotou a vyžadovat jeho názor nebo dokonce rozhodnutí ohledně zásadnějších otázek.

Děti se pak mohou cítit zmatené, nejisté, někdy se mohou jevit až úzkostně, protože nasávají nejistotu rodiče a jsou nechtěně tlačeny do pozice, ve které se právem necítí komfortně.

Obecně lze říct, že pokud není rodič o správnosti určitého řešení přesvědčený, dítě dokáže toto velmi dobře vycítit, je vůči danému řešení v odporu a může je bojkotovat, protože od rodiče obavy přejalo a necítí se dostatečně pod ochranou toho, kdo by mu měl poskytovat jistotu. Rodič musí být pro dítě dobře čitelnou autoritou, která mu pomůže vztahovat se k světu bezpečně a poskytne mu oporu, když se vyskytnou potíže.

Pokud se tedy např. rozhodnete, že školka poskytne synovi to, co nyní nejvíce potřebuje, pomůžete mu nejvíce tak, že ho na docházku připravíte povídáním si o konkrétních pozitivech, která ho tam budou čekat a poté ho podpoříte, pokud se nebude vše dařit tak,jak by si představoval a vydržíte i přes počáteční nesnáze. Pokud však u dítěte adaptace ani po pár měsících neprobíhá optimálně, je stále možnost jej z docházky stáhnout a nechat si ho dále doma, rozhodně se však nejedná o selhání.

Jestliže se rozhodnete, že je pro vás všechny příjemnější ještě si syna užít doma a vyzkoušet školku až na ni budete všichni dostatečně připraveni, věřím že si chlapec klasickou docházku užije dostatečně  ještě v dalším roce nebo dvou a nic zásadního do života mu uteče, obzvlášť pokud ho o kontakt s dětmi neochudíte a zkusíte mu ho zajistit aspoň v menší míře mimo školku.

Věřím, že uděláte to nejlepší rozhodnutí ohledně syna a přeji hodně radostných chvil s dětmi.

Dobrý den,
děkuji za zajímavý dotaz.
Co mě k tomu napadá jako první věc, je uvědomit si vždy období, ve kterém se dítě nachází, jaké potřeby v tomto věku má a jaké úkoly na něj čekají.
Batole má toho na práci opravdu hodně - začíná se pomalinku odpoutávat od maminky, přitom mu to ještě moc nejde, protože potřebuje stále hodně pomoci a opory. Těší se na prozkoumávání světa, snaží se prosadit svou osobnost a zároveň potřebuje mít od rodičů jistotu, že jsou tu stále pro něj, přijímají ho, i když se při tom sebeprosazování zrovna válí v kaluži a ještě mu dokáží určit hranice, ve kterých se může bezpečně pohybovat.
Batolecí období je rozhodně náročné pro rodiče i pro dítě.
Co se týká vašeho dotazu - ptáte se, jakým způsobem dát dítěti najevo, že něco nesmí. Teď už víme, co je batolecím úkolem (ve stručnosti: poznávat, prosazovat se, vyrůstat v bezpečném milujícím prostředí) a co je úkolem rodiče (opět ve stručnosti: umožnit batoleti poznávat svět i své potřeby a emoce, učit ho nové věci, určovat mu hranice a přistupovat k němu láskyplně) a můžeme z toho vycházet.
Pokud batolata provádí různé neplechy, nedělají nám to schválně, ale proto, že jsou průzkumníci a některé věci je fascinují ještě více, než jiné. Proto se dítě raději hrabe v kočičím záchodku, než si např. staví věž z kostek, což je aktivita, kterou by rodič pochopitelně ocenil více.
Někdy (často) vznikají konflikty z neporozumění tomu, proč dítě danou věc provádí a stojí za to zkusit zjistit, co ho k dané aktivitě vede, co tím sleduje a případně jaká jiná činnost by se dala dělat místo činnosti pro rodiče nežádoucí.
Příklad - Dítě tahá za žaluzie (má to zakázáno). Rodič přijde a zlobí se (Tytytyty, říkal jsem ti, že za žaluzie se netahá, utrhneš to! Neumíš poslouchat...!) Dítě tahá dále, plácne jej tedy přes ruku. Dítě se zlobí (Uáááááá, dup dup, prásk do žaluzií).
Tak - stojí za to za dítětem přijít, sednout k němu na bobek, říct mu, že jsme se domlouvali, že za žaluzie nesmí tahat - zjistit, proč to dělá - třeba chce jen vidět ven - na pejska, na auta... I když dítě třeba ještě málo mluví, obvykle se s ním už nějakým způsobem domluvit dá a dokáže dát najevo, co chce - v tomto případě, ano, chce vidět ven. Potom je třeba dobré mu nabídnout, že zkusíte vytáhnout žaluzie spolu a podíváte se ven spolu. Schválně, co tam všechno uvidíte...?
Možná se stane, že dítě opravdu tahá "jen tak"- prostě se mu to líbí jako hračka, žaluzie vydávají zajímavý zvuk a tak to jen tak zkouší. Vždy je dobré s dítětem komunikovat z oka do oka, zkusit zjistit, co chce, nabídnout mu jinou činnost, odvést pozornost jinam (pomůžeš mi žaluzie vytáhnout? Podíváme se spolu ven?Pojď, postavíme si vysokou věž z kostek... Podíváme se, co dělá brácha...). Pokud nic nezabírá a daná činnost, kterou chce dítě dělat je opravdu nevhodná - lézt na vysoký stůl, hledat poklad v kočičím záchodku... cokoliv - až nebezpečná a nedá se od ní odvrátit, náhradními aktivitami, nedá se nic dělat, musí se dítě z místa nejlépe odnést, důrazně říct, že se to dělat nesmí (takové nenene a tytyty děti pokládají často za podobně veselou říkánku, něco jako Paci, paci, pacičky...) a počítat s tím, že se dítě bude vztekat - protože je to batole a batole má nárok na intenzivní a měnící se emoce. Je ale nutné nezlobit se pak na něj za jeho vztekání, ale dát mu najevo, že i když se zlobí, stále je vaše :) a po odeznění afektu nabídnete zase jinou činnost.
Konkrétně v případě kočičího záchodku mě napadá nabídnout synovi, zda by nezkusil pomoci dát kočičce nový písek (samozřejmě v rámci jeho schopností - např. mu dát mističku, do které písek spolu naberete a on ho do záchodku nasype) nebo jinak vám nepomohl - děti obvykle pomáhají velmi rády s čímkoliv a rodič se musí obrnit trpělivostí, protože samozřejmě jim spousta věcí příliš nejde, ale s vaší pomocí toho zvládnou hodně, obvykle více, než si všichni myslíme. To dětem posiluje zase jejich sebevědomí a chuť zvládat další a další překážky. A ten pocit, že pomůžou rodiči, prarodiči, ten je pro dítě velmi důležitý a k nezaplacení.
Kromě pomoci kolem kočičky můžete zvážit i pořízení vlastního písku pro syna (podívejte se na tzv. měsíční písek) - je to surovina, kterou mají děti moc rády a přehrabování v písku je pro ně velmi radostná aktivita. A pokud se nejedná o písek kočičí, pak byste se mohli radovat se synem společně.
Tady ještě odkaz na pěkné povídání kolem batolete https://www.sancedetem.cz/batoleci-obdobi-mezi-prvnimi-tretimi-narozeninami
a přeji vám hodně radosti s malým objevitelem.

Dobrý den, podle vašeho popisu to vypadá, že vaše dcerka prochází zcela normálním vývojovým procesem a vstupuje do fáze separační úzkosti. Toto období se obvykle objevuje u kojenců ve věku 8 - 9 měsíců, ale může se objevit i dříve, právě kolem půl roku života. Jedná se o důležitý a normální vývojový jev. Děťátko, které předtím klidně zůstávalo s příbuznými nebo i s cizími lidmi a usmívalo se na ně, najednou změní své chování, vyžaduje přítomnost matky a pláče, jakmile se matka od něj na chvíli vzdálí. Dítě začíná prožívat strach z odloučení od pečující blízké osoby. Toto období je v životě dítěte důležité, protože je známkou normálního citového vývoje a vytvoření blízkého vztahu s pečující osobou (většinou matkou). Tento vztah bude později základem pro vytváření dalších zdravých vztahů k jiným lidem. Dítě v tomto období má velkou potřebu být v kontaktu s matkou, kterou je potřeba mu poskytnout a naplnit. Proto je možné, že se dcerka jakoby najednou otce bojí, i když předtím s ním kontakt navazovala. Děti v tomto období se často jakoby bojí i otců, kteří s nimi žijí, ale odcházejí do práce. U vás je situace ztížená tím, že tatínka malá vidí vždy po delším čase. Postupujte proto citlivě, buďte i nadále poblíž, tak jak to děláte, a případně dceru utěšte, dejte ale průchod její přirozené zvědavosti a podpořte ji. Tatínek ať určitě na dcerku mluví, dělá různé dětské hříčky, zkusí ji pochovat, pohlídat, řiďte se prostě reakcí dítěte a svým citem.
Ohledně stěhování mi připadá, že jej zvládnete tak dobře, jak se s ním vy sama ztotožníte a vyrovnáte. Pro dítě jste důležitá vy jako jeho matka. Známé prostředí je sice také důležité a dítě na jeho změnu může reagovat, životně důležití jsou však jeho rodiče. Pokud má dítě dostatek rodičovské péče a uspokojeny základní životní potřeby, pak se jeho psychika vyrovná se vším, navíc je dětská psychika velmi pružná a rychle se vyvíjející. Připadá mi však, že vy jste ohledně stěhování do neznámého prostředí trošku nejistá. Je to pochopitelné, přijdete o pomoc a zázemí, které vám vytváří vaše maminka a najednou budete v neznámém prostředí s dítětem sama. Nezapomeňte, že tam s vámi bude váš partner, a vzhledem k tomu, že váš vztah funguje, tak se o něj budete moci opřít a pomůže vám. Navíc vaše rodiče budete jistě navštěvovat a oni budou navštěvovat vás. Píšete, že dcera nezná druhé prarodiče, pokud ji ještě neviděli, pak je nejvyšší čas na jejich seznámení. Podle podmínek byste mohli třeba i k nim zajet na delší dobu, třeba přes noc, aby mohli s vnučkou také pobýt a navzájem se pod vaším citlivým dohledem seznámit. Nemusí přítel jezdit jen za vámi, pokud je alespoň trochu možné v jeho stávajícím bydlišti, nebo v připravovaném novém bydlišti přenocovat, pak můžete dceru postupně na prostředí přivykat. Přeji ať se zdarem zvládnete náročnější období spojené se stěhováním. V případě potřeby či pochybností můžete vyhledat dětského klinického psychologa ke konzultaci. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, pokud vaše dcera začala vašemu novému partnerovi říkat tati spontánně, tak není třeba ji bezpodmínečně opravovat. Děti prostě považují za rodiče ty blízké lidi, kteří se podílejí na jejich každodenní výchově a péči. Vztah s biologickým otcem by to ovlivnit nemělo, děti jsou schopné mezi tatínky dobře rozlišovat. I když to tak v mladším věku někdy nevypadá, tak se stoupající vývojovou úrovní a věkem si dobře uvědomují, kdo je jejich vlastní otec. Samozřejmě je důležité, aby biologický otec se vztahu s dítětem nezmizel a udržoval s ním pravidelný kontakt, který by neměl být omezen jen na přání k svátku a k narozeninám. Právě nezájem nebo nedostatek kontaktu s rodičem je to, co naruší vzájemný vztah, nikoliv to, jak koho dítě oslovuje. Jestli však necháte dceru, aby vašeho partnera oslovovala tati, tak by s tím měli souhlasit všichni zúčastnění. Měli byste to probrat vy dospělí mezi sebou, tedy váš současný partner i otec dítěte by s tím měli souhlasit a nemělo by jim to vadit. Pro rodiče může být velmi bolestné, když slyší, že jeho dítě oslovuje tati pro něj cizího pána. Pokud by s tím měl někdo ze zúčastněných problém, pak by bylo vhodnější naučit dceru říkat partnerovi strejdo. Časem si na to zvykne a naučí se to, teď je pro ni asi matoucí, že u vás někdy bývá partnerova dcera, která mu tati říká. Ohledně partnerovy holčičky u ní vývoj probíhá tak jak má, to že si dítě v určité fázi vývoje věci či lidi přisvojuje, je sebestředné a používá slovo moje je v určité fázi vývoje úplně normální. Schopnost dělit se o cokoliv, porozumět cizímu vlastnictví, či pochopit, že tatínek nepřestává být jejím otcem, i když žije s jinou paní a holčičkou se teprve vyvíjí. Jejímu chování se však v popsané situaci není co divit, proto je potřeba přistupovat k dítěti citlivě, aby neutrpělo újmu. Partnerova dcera by neměla mít pocit, že je při návštěvách u vás upozaděná. Její otec by se měl přednostně věnovat jí, protože ji předpokládám má jen na určitý čas, aby také on neztrácel s dcerkou vztah. S vaší holčičkou je partner zřejmě v kontaktu denně. Pro jeho dceru je to o to těžší, že vaše vlastní dítě je stejně staré a je pro ni tedy velkou konkurencí. Snadno by si mohla myslet, že ji tatínek vyměnil za jinou holčičku, protože mu třeba nebyla dost dobrá, což by mohlo narušit její budoucí zdravý vývoj a sebedůvěru. Bylo by vhodné, aby tatínek s dcerkou naplánoval třeba nějakou akci nebo aktivitu, při které by se věnoval jen jí. Nemělo by být samozřejmostí, že vaše děti z prvního vztahu dělají automaticky vše společně a jsou stále spolu, když je u vás děvčátko na návštěvě. I když se děti mají rády a hrají si, tak to neznamená, že nepotřebují své rodiče také jen samy pro sebe. Přeji hodně úspěchů při zvládání určitě složitých situací, které život přinese. V případě obtíží můžete zkusit kontaktovat dětského klinického psychologa, nebo Poradnu pro mezilidské vztahy. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Dobrý den, ano, za nezletilou musí podepsat souhlas s interupcí i rodiče.

Hraní společenských her je pro děti velmi důležitý nástroj pro trénink různých dovedností a rozvoj kognitivních procesů. Je samozřejmé, že dospělý u spousty her, zvláště zaměřených na výkon, nemůže být adekvátním soupeřem pro dítě. Proto rodiče často „zařizují“ situace, aby mohli dát dítěti pocítit výhru. Je naprosto individuální, jak dlouho a v jaké míře rodiče upravují hru. Signálem k zvýšené opatrnosti jim může být, když už dítě zvládá zachytit více aspektů hry a mohlo by prokouknout „švindl“. U dítěte by pak mohlo docházet k povolení hranic „fair-play“ hry. Ke hře patří i prohry. S tím by dítě mělo být seznamováno co nejdříve. Utváří se tak jeho schopnost vyrovnávat se s neúspěchy i do budoucna. Někteří lidé se s prohrou nenaučí adekvátně vyrovnávat nikdy, což často vychází z osobnostního ladění, ale může to být ovlivněno i seznamováním se i s těmito stránkami života. Vhodné je snažit se dávkovat prohry v menší frekvenci než výhry, aby u dítěte neupadal zájem o hru. Dobrým nástrojem pro učení zvládání neúspěchů jsou hry založené na náhodě, kde není možné svými schopnostmi ovlivnit průběh hry (hry, kde rozhoduje hod kostkou či vytažená karta apod.). Prohrou tak nejsou zraňovány kompetence dítěte, ale zároveň se s ní musí vyrovnat.

Dobrý den, o projev separační úzkosti se u vašeho synka zřejmě nejedná, vzhledem k tomu, že jeho vztahy včetně vztahu s otcem rozvíjejí příznivě, tak ji má dávno úspěšně zvládnutou. Pokud s otcem chlapce komunikujete bezkonfliktně, pak si s ním zkuste promluvit o tom, jestli nedošlo při pobytu syna u něj k nějaké změně. Rozhovor veďte v synově nepřítomnosti a dohodněte se na společném postupu. Je možné, že tatínek koupil chlapci nějakou novou atraktivní hračku, kterou doma nemá apod. Za dobré vztahy syna s otcem ale buďte ráda, neberte synovy reakce osobně, ve svém věku se zřejmě se situací nedovede lépe vyrovnat. Děti mají rády oba své rodiče a nejraději by byly, aby rodiče byli spolu, rozvod nebo rozchod rodičů je pro ně vždy traumatickou zkušeností a chování syna, kdy se věší na tátu, může být motivováno i snahou, aby otec neodcházel. Nedovedu z vašeho dotazu navíc posoudit, jak dlouho kontakty probíhaly bez potíží, jak dlouho s otcem chlapce nežijete, ani jak dlouhou dobu u otce syn tráví. Uvádíte, že máte syna v péči a otec si jej bere nepravidelně cca 3x do týdne. To zřejmě v praxi znamená, že těžiště výchovy je na vás, včetně určitých nepopulárních výchovných opatření, každodenních monotónních denních činnosti, domácích povinností apod. Potom může být pobyt u otce pro syna atraktivní také tím, že otec na něj má více času a věnuje se jen jemu a mohou spolu podnikat různé společné aktivity, které s vámi tak často podnikat nemůže. Nesnažte se však s otcem v počtu zábav soutěžit, jednak táta dělá prostě s dětmi jiné věci, než máma, navíc do života patří i povinnosti, nejen zábava. Zkuste se s otcem o povinnosti více podělit, měli byste syna vychovávat jednotně, na dodržování dohodnutých výchovných zásad trvat, také povinnosti by měl mít synek stejné jak u vás, tak u táty. Syn bude zřejmě hodně citlivý chlapec, rozchodem rodičů byl zřejmě zasažen v pocitu jistoty, proto požaduje vaši blízkost, podporu, držení za ruku, toto mu samozřejmě poskytněte. Pomoci by mohla i dohoda o pravidelných návštěvách u otce, syna možná zúzkostňuje, že neví, kdy a jestli si pro něj otec opět přijde. Pojem času u předškolního dítěte je velmi vágní, a když se od otce vrací, může mít pocit, že už jej neuvidí. Pokud by situace přetrvávala a potíže se prohlubovaly, pak vyhledejte radu a pomoc u dětského psychologa, ke kterému zajděte na konzultaci.