Dobrý den, děkujeme za Váš dotaz.  Je dobře, že Vás jako rodiče nenechává lhostejným zvládání vzdělávacího procesu dítěte. Toto prvotní zvládání může být počátkem utváření vztahu k celkovému institutu školství a k autoritám učitele. Proto je důležité, aby dítě zažilo zejména příjemné okamžiky a přijetí učitelů. Adaptace na nové prostředí a nová pravidla je někdy zdlouhavá. Je však potřeba ji podpořit, jak ze strany rodiče, tak ze strany učitele. Každá MŠ má jasně daný a veřejně dostupný (často na internetových stránkách MŠ) školní řád a vzdělávací program, které by měli obě zaujaté strany respektovat. Ze zkušenosti vím, že většina MŠ již v dnešní době ve školním řádu, např. v části určené k odpočinku, počítá i s dětmi s menší potřebou spánku a jinými návyky. Ve školním řádu tento bod bývá zahrnut a je tedy právem rodiče dovolávat se tohoto požadavku.  Záleží však, jak je to uvedeno ve Vaší školce. Pokud jeden den je paní učitelka schopna reagovat na potřeby dítěte (číst si s ním knihu místo spánku) a druhý den nikoliv, je tu vždy problém. Každá nejednotnost v dítěti vyvolává zmatek a nejistotu. Proto je třeba sjednotit přístup k těmto základním bodům denního režimu. Jinak Anička nemá šanci zvnitřnit si pravidla, když jsou pokaždé jiná. Ve svém dotazu zmiňujete vzniklé podezření na plácání dětí. Podezření z fyzického trestání dětí je velice ošemetná záležitost. S takovým obviněním je třeba být opatrný. V případě opodstatněného podezření, bych však neváhala projednat situaci s vedením, když už pokus jednat s konkrétní paní učitelkou byl učiněn. Pokud by nebylo vedení vstřícné k řešení situace, tak je samozřejmě možné dát impuls vyšším orgánům k přešetření. Důležité je zvážit takové postupy vzhledem k možným důsledkům - vliv na další spolupráci se školkou a vliv na Aniččino další setrvání ve školce. Pokud máte pocit, že osobní domluvy s pedagogy o naplňování školního řádu a jednotném přístupu již nepřinesou nějaký posun, je zde na místě návštěva psychologa, kde může být situace probrána komplexněji, může být posouzeno Aniččino prožívání dané situace a mohou být společně hledány další cesty k řešení. Nabízela by se možnost změny školky, což v dnešní době často není nic snadného. Nevíme, zda vůbec taková možnost ve Vašem místě bydliště je. Školní řád však má většina školek podobný a záleží vždy na osobnosti pedagoga, jak zvládá reflektovat potřeby dítěte a přistupovat k nim. Je zde možnost i soukromého školství. Je však třeba znát přístup jednotlivých školek a moci zhodnotit prospěšnost určitých postupů pro další, navazující vzdělávání.  To je však velmi složité a zhodnocení není někdy ani zcela možné. Je těžké odpovědět na dotaz, když chybí znalost celé situace a není možno se doptat na další aspekty, proto bych osobní návštěvu odborníků zvážila.

Dobrý den,

popisujete chování dcerky, která se nachází zrovna ve věku, kdy se u dětí začíná projevovat tzv. "období vzdoru". Jak z názvu vyplývá, vzdor se v tomto vývojovém období dítěte projevuje více či méně u všech dětí. Pro rodiče  může být období jedno z náročnějších, pro dítě je ovšem velmi důležité, aby si jím prošlo. V tomto období se začíná formovat osobnost dítěte, které si hledá rovnováhu mezi vyjadřováním sebe sama, svobodnou vůlí a sebeovládáním.

Rodiče potřebují nalézt rovnováhu mezi stanovením hranic a vyhověním potřebám a přáním dítěte. Výchova by tedy neměla být ani příliš liberální, ale ani příliš autoritativní, vhodné je k dítěti přistupovat s respektem, nicméně s vytyčenými hranicemi. Je tedy potřeba mít trpělivost, dávkovat příkazy a zákazy, nastavit jasná a jednoduchá pravidla, být důsledný: vysvětlovat potřebné věci stále dokola, chovat se k dítěti stejně (není vhodné často měnit pravidla - jednou dítěti něco povolím, podruhé mu za stejnou věc vynadám, potřetí zase dovolím ...), nechtít po dítěti příliš mnoho naráz nebo mít příliš náročné požadavky.

Pomoci může i častější bližší kontakt s dítětem a projevy (fyzický kontakt -mazlení, hraní si např. na podlaze v úrovni dítěte). Dále dítě vždy připravit na nadcházející činnosti, nabízet mu možnosti, aby mělo pocit, že se může samo rozhodnout a zároveň, abyste dospěli k cíli, ke kterému směřujete, např. ke klidnějšímu uložení do postele  (až se dodíváme na Večerníček, oblečeš si hned pyžamko nebo si nejdříve  vyčistíme zoubky? Zkusíš si je i vyčistit sama nebo ti mám pomoct? Jakou pohádku bys chtěla říct na dobrou noc? Přečteme si něco z knížky nebo ti mám povykládat svoji pohádku? Dneska to bude pohádka o holčičce/princezně/kočičce, která ... - můžete použít nějaké vyprávění, co se zrovna dcerce přihodilo, nabídnout nějaké řešení ukryté v příběhu).

Předvídatelnost a pravidelnost je v denním režimu  rovněž důležitá (např. večerní rituál před spaním má své jasné pořadí) a pomáhá se dítěti zklidnit a zorientovat v tom, co se od něj očekává a co může ono očekávat od rodičů. Dítě za  případné  vztekání netrestat, poskytnout podporu a povzbuzení, uznávat emoce (vím, že se ti to nelíbí a zlobíš se, ale musí to být takto - např. už musíš spát - ale nejprve se pomazlíme, řekneme si pohádku, přitulíš se k plyšáčkovi, bude rozsvícené malé světýlko ...). V záchvatu vzdoru dítě svůj hněv neovládá,  je tedy lepší se spíše snažit o fyzický kontakt, pohlazení, ujištění, že dítěti rozumíte, ale z požadavku neustupovat.

Pro rodiče je vhodné pracovat i se svým vztekem, případně s těmi emocemi, které v nás vztek dítěte vyvolává (bezmoc, pocit selhání?). Při záchvatech vzteku dítěte bývá pro nás někdy těžké zůstat sám v klidu a přesto je toto věc, která v dlouhodobějším horizontu  dítěti pomáhá regulovat jeho emoce a zároveň se učit zvládání vypjatých situací nápodobou rodiče. Je tedy dobré mít na paměti, že dítě nedělá výstupy nám naschvál, ale protože nezvládá samo sebe, má nízkou frustrační toleranci, hůře snáší psychické vypětí (někdy děti mohou reagovat pláčem na přetížení - moc zážitků, únava, atd. - jsou zkrátka přetažené), nedokáží odsouvat své okamžité potřeby a hlavně nemají ještě moc zkušeností a dovedností, jak určité situace řešit, jak přesně rodiči vysvětlit, co a jak  by chtěli.

Období vzdoru berte jako výzvu k tomu poznat nejen své dítě, ale i sebe. Vzdor sice není tím nejmilejším spolubydlícím, ale jestliže se jím nenecháme ovládat a nebudeme mu přikládat příliš velký význam,  půjde zase o dům dál. Pokud budete k dceři přistupovat s láskou a respektem a přitom ji dokážete nastavit určité mantinely a pravidla, nemusíte mít obavu, že by se u ní vybudoval blok.

Jinak zde na BOL bylo téma  vzteku zpracováno víckrát, např. zde:
https://www.babyonline.cz/vyvoj-ditete/vztek-ditete

Co se komunikace s dítětem týče, zkuste knihu: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly.

Přeji hodně radosti s dcerkou.

Dobrý den, ve vašem dotazu velmi neuspořádaně popisujete celý soubor problémů, který ale výchovně neřešíte opravdu šikovně, spíše se jedná o soubor výchovných chyb a selhání, které mají zákonitě dopad na chování dítěte. Doporučila bych vám určitě kontaktovat dětského klinického psychologa a dohodnout si návštěvu třeba nejdříve vás jako rodičů a dále postupovat podle jeho doporučení. Je pravděpodobné, že bude chtít vidět i vaše dítě a to jak spolu reagujete, fungujete. Epidemiologická situace je sice nepříznivá, většina odborníků je očkovaná a zcela jistě dodržují hygienicko-epidemiologická opatření. Momentálně se mi návštěva odborníka jeví pro vás jako menší riziko, než napáchat nějaké nevratné chyby ve výchově s negativním dopadem na vztahy ve vaší rodině. Abych se vrátila k vašemu dotazu, to že se tříleté dítě chová hyperaktivně, nemusí do budoucna znamenat, že se u něj rozvinou poruchy pozornosti s hyperaktivitou, či syndrom ADHD apod. Nervová soustava tříletého dítěte se prudce vyvíjí a k tomu také patří její labilita a nestabilita. Na chování, které je podobné hyperaktivitě, se velkou měrou podílí také nervózní a nejednotný přístup rodičů k dítěti. Dítě se také v tomto věku nachází v období vzdoru, pro které jsou emoční výbuchy a přehnané emotivní reakce jak píšete právě typické a normální. Mohou se u citlivých dětí objevit i poruchy spánku. Diagnózu ADHD lze většinou stanovit až po dovršení šesti let věku, kdy se mnohdy i velmi hyperaktivní děti naprosto s vyzráním nervového systému uklidní a žádné potíže do budoucna nemají. U vás do hry dále vstupuje více faktorů, reakce syna na narození sourozence a přirozená žárlivost na něj. Předpokládám, že miminko asi nespí samo v pokoji a péče o něj vám zabírá hodně času a proto se syn dožaduje vaší pozornosti, Dále to vypadá, že otec dětí s nimi přes týden asi moc nebývá a tak se syn na něj tolik těší a chce jeho pozornost, že prostě neovládne svoje emoce. Je potřeba, aby k němu otec přistupoval klidně, neprojevoval nervozitu, netrpělivost, protože syn pouze zrcadlí jeho chování. Dospělý je zodpovědný za výchovu dítěte, dovede se ovládat a nemůže tedy čekat, že se dítě samo nějakým zázrakem zklidní. Smích vašeho chlapce je jen prostředek jak se vyrovnat s pro něj náročnou emocionální situací, kdy v touze po pozornosti dostává jen negativní reakce, křik a bití, navíc se zřejmě před ním hádáte. Rodiče také často dělají to, že dítě rozdivočí, jak se říká a dítě ponořené do hry skutečně nedokáže odhadnout, kdy končí sranda a kdy ne. Proč by také mělo, vždyť je to pro něj sranda pořád. Proto musí zase dospělý korigovat svoje chování a chování dítěte, a pokud ví, že nějakou situaci pak dítě emočně nezvládne zpracovat a vyústí ve scénu, pak je lepší se této aktivitě vyhnout. Váš chlapec si prostě jen říká o pozornost, že chce, abyste se mu věnovali, hráli si s ním, zajímali se o něj a měli ho rádi, i když se chová podle vašeho mínění hrozně. Zkuste ho místo bití proutkem třeba naopak obejmout, uklidnit a pak si o jeho chování nebo o situaci, kterou řešíte v klidu promluvte. Vy jste dospělí a dovedete se ovládat, malé dítě ne. Ohledně popisovaného bití se dostáváte na hranici toho, aby se o vás začal zajímat OSPOD a také já mám ohlašovací povinnost při podezření na týrání dítěte. Doufám tedy, že tak daleko snad nezacházíte, ale přesto vám důrazně doporučuji vyhledání odborné pomoci, než bude pozdě a dostanete se do problémů. Bitím navíc v dítěti pouze probouzíte agresivitu a učíte ho, že problémové situace se řeší násilím a agresí. Dáváte tím také najevo, že si nedovedete poradit jako rodiče a ztrácíte rodičovskou autoritu, podrýváte váš vztah do budoucna. Ohledně školky bych ve vaší situaci momentálně počkala, změn v životě vašeho chlapce je s narozením sourozence hodně a další nároky na jeho adaptaci by nebyly rozumné. Navíc by snadno mohl docházku do školky spojit s tím, že ho chcete poslat pryč, zbavit se ho. Ne že by do školky neměl nastoupit, pouze v této vaší situaci teď není vhodná doba. Kontaktujte tedy odborníka a postupujte podle jeho doporučení. S pozdravam Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog