Inzerce
Inzerce
Inzerce

Příběh předčasně narozené Nicole

V pondělí 17.11. je Světový den předčasně narozených dětí. Celosvětovému trendu ve zvyšujícím se počtem předčasně narozených dětí se nevyhýbá ani Česká republika. I když se jí daří udržet počet nedonošenců pod evropským a celosvětovým průměrem. Zatímco celosvětově přijde na svět nedonošené každé desáté dítě, u nás je to zhruba každé 12. dítě. Díky špičkové péči českých perinatologických center se daří snižovat počty dětí, které nepřežijí, i těch, které mají závažné postižení.

Přečtěte si příběh Nicole Přindové, který nám zaslalo Nedoklubko - sdružení, které pomáhá rodičům předčasně narozených dětí. 

Marcela Přindová: příběh narození naší dcery Nicole

,,Před 16 lety, když mě lékaři vezli na sál, mě jeden chytil za ruku a řekl mi, že půjde zřejmě o potrat. Jsem ráda, že se lékař ve svých slovech zmýlil. Z Nicole vyrostla zdravá, hezká, šikovná holka, a přestože to s ní mnohdy není jednoduché vzhledem k její tvrdohlavosti, ten boj stál za to!"

Psalo se 28. září 1991, když se nám narodil syn Jakub. Těhotenství i porod byl bezproblémový. Jakub rostl, čas plynul a mým dalším přáním bylo mít druhé dítě - holčičku. Čím více jsem však po holčičce toužila, tím méně se mi dařilo otěhotnět. Postupem času jsem začala být zoufalá, až jsem se nakonec smířila s tím, že druhé dítě mít nebudeme. V tom okamžiku, kdy jsem se uvolnila a přestala se trápit, se mi podařilo znovu otěhotnět.

Těhotenství

Mé druhé těhotenství bylo ale od začátku problémové. Byla jsem velmi unavená, neustále mi bylo zle, musela jsem hodně odpočívat. V 5. měsíci jsem začala krvácet a byla hospitalizována v sušické nemocnici. Během vyšetření lékaři zjistili špatně fungující placentu, plod byl špatně vyživovaný. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, proč k tomu došlo, co se děje a co bude dál. Lékaři mi sdělili, že bohužel hrozí potrat. V nemocnici jsem ležela asi sedm týdnů, čekali jsme, co bude dál. Krvácení se však stupňovalo, o velikonočním pondělí jsem začala mít slabé bolesti, ale bála jsem se to říct. Ve čtvrtek 16. dubna se však bolesti vystupňovaly a tak jsem musela říci pravdu. Lékař mě vzal na vyšetření a rozhodl, že budu převezena do Plzně, jelikož se schyluje k porodu a v Sušici neměli potřebné vybavení. Byl to zvláštní pocit, neumím to nijak vysvětlit, ale po celou dobu těhotenství jsem byla přesvědčena o tom, že to bude holčička a přes veškeré potíže jsem nepřestala věřit, že vše bude v naprostém pořádku a dcera bude zdravá.

Porod

Po převozu do Plzně jsem začala silně krvácet, byla jsem naprosto vyčerpaná. Prosila jsem lékaře, aby už něco udělali. Cítila jsem, že jsem na pokraji sil. V několika okamžicích lékaři rozhodli, že nezbývá moc času, že jsem ohrožena na životě. Zavolali anesteziologa, převezli mě na sál, kde mi píchli injekci do páteře, a jeden z lékařů mi řekl: „Je nám to moc líto, ale zřejmě půjde o potrat.“ Byla jsem úplně vysílená a stále jsem slyšela lékařova slova. Rodila jsem císařským řezem, ale ani to nebylo jednoduché. Protože k porodu došlo ve 26. týdnu těhotenství, miminko se drželo v horní části břicha. Pro porodníky ho ale bylo neskutečně obtížné vyprostit. Nicméně, 16. dubna 1998 se narodila naše Nicole. Vážila 800 g a měřila 32 cm.

Situace po porodu

Příběh předčasně narozené NicoleNa to, aby mi mé dítě po porodu ukázali, nebyl čas. Šlo o vteřiny, museli ji zaintubovat a převézt na neonatologii na Borech. Prvně jsem ji viděla až šestý den po porodu, do té doby mi pouze podávali informace lékaři při ranní vizitě. Když jsem svoji dceru prvně uviděla, byl to pro mě šok. Byla samá hadička, oteklá a s podlitinami po celém těle. Špatně dýchala, proto musela být na kyslíku. Byl to nejhorší zážitek v mém životě. Protože dcera netrávila mateřské mléko, byla na kuřecí výživě, nemohla jsem s ní tedy na oddělení být. Denně jsme do nemocnice volali. Někdy byly zprávy příznivé, někdy horší. Prodělala krvácení do mozku, různé infekce, otravu krve, nebylo to vůbec jednoduché…. Z počátku lékaři nedokázali s jistotou říci ani to, jestli dcera přežije. Já jsem však stále věřila! Představovala jsem si ji, jak roste, dělá pokroky, zlobí, běhá s culíčky.

Dvakrát týdně jsme za ní jezdili na návštěvy, sestřička nám dceru vždy vyndala z inkubátoru, mohli jsme si ji chovat, mluvit na ni, byl to úžasný pocit. Byla to statečná bojovnice! Brzy byla schopná dýchat bez kyslíku. Postupem času se vše začalo obracet k lepšímu. Už si to přesně nepamatuji, ale asi v polovině června přendali dceru do jednoduššího inkubátoru. Začátkem července už byla Nicole v postýlce. Zdravotní prognózy byly čím dál více optimistické. Bohužel však mateřské mléko stále netrávila a tak jsem dodávala své mražené mléko ostatním dětem na neonatologii. Těšila jsem se, že až Nicole propustí, budu ji moci kojit, mezitím jsem však mléko ztratila.
Konečně, 27. července nadešel čas propuštění Nicole z nemocnice. Všichni jsme byli šťastní.

Příběh předčasně narozené Nicole

Příběh předčasně narozené Nicole

Po návratu z porodnice

Příběh předčasně narozené NicoleKrátce po propuštění z neonatologie jsme však zjistili, že má Nicole pupeční kýlu, takže se do plzeňské nemocnice musela vrátit. Čas plynul a Nicole rychle doháněla ostatní děti. První úsměv naší Nicole patřil mně, dne 20. 9. 1998. Byla jsem velmi šťastná. Sedět začala v 9. měsíci, první zoubek ji našel otec v dubnu, kdy slavila své první narozeniny. V prvním roce života vážila 8 kilogramů a měřila 62 centimetrů. První kroky udělala 15. října roku 1999. Po celé roky jsme absolvovali několik vyšetření, všechna dopadla dobře.

Před školou proběhlo i důkladné psychologické vyšetření, kdy psycholožka konstatovala, že Nicole nepotřebuje žádný odklad, nebyl pro něj jediný důvod. Nadešel rok 2004/2005 a Nicole nastoupila do 1. třídy v Sušici.

Příběh předčasně narozené NicolePříběh předčasně narozené Nicole

Návrat na místo činu po 16 letech

Čím byla Nicole starší, tím víc chtěla poznat místo, kde přišla na svět. Chtěla se setkat s lidmi, kteří ji zachránili. Často se nás na to ptala, prohlížela si fotografie. A tak jsme se jeli všichni do Plzně na neonatologii znovu po 16 letech podívat. Vřele nás přivítal team porodníků, který byl u narození Nicole – pan primář Jiří Dort a lékařka Eva Dortová. Hned na uvítanou Nicole přistál na klíně tlustý šanon s dokumentací: „Podívej, to je celé Tvoje!“ S manžely Dortovými jsme probrali, jak se nám v současnosti daří, včetně toho, že je Nicol tak tvrdohlavá. „No za to tu my nemůžeme, to je vrozené,“ zavtipkoval pan primář, ale záhy zcela vážně dodal, že tomu tak skutečně může být, když si nedonošené dítě musí cestu na svět tvrdě vybojovat.

Pro Nicole měla návštěva zásadní význam. Pohled na děti, v jejichž situaci byla stejně tak ona, ji možná zavane profesně stejným směrem – chtěla by se stát zdravotní sestrou na neonatologii.

Příběh předčasně narozené Nicole

Příběh předčasně narozené Nicole

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Příběh předčasně narozené Nicole - diskuze

Poradna

Dcera se začala počůrávat

| Drob82 | 17.11.2019, 14:41

Dobrý den. Dcera bude mít v únoru 3 roky. Od května je bez plenek, čůrat na nočník se naučila ani ne za týden, kakat asi za dva týdny. Po dvou měsících již ani nechtěla plínky na noc a zvládala to jen s pár nehodami. Protože od jejích 3 let půjdu zpět do práce, začala jsem ji dávat od září do dětské skupiny na 2 dny v týdnu, aby si zvykla a od února tam bude každý den. Mysleli jsme si, že to zvládne, je celkem společenská, není dítě, které kde posadíte, tam ho za 2 hodiny najdete. Od dvou let hezky mluví, je bystrá, rozumově se vyrovná starším dětem. Každé ráno, kdy ji předávám učitelce, pláče, ale pak je v pohodě. Problém je, že se ve školce počůrává. Dřív to nebylo tak časté, poslední čtyři dny však každý den (prý nechce čůrat i když se jí učitelky ptají, když jdou hromadně, ona nechce). O školce se doma nechce bavit. Nyní se začala počůrávat i doma. Když se jí ptám, jestli chce na záchod, řekne že ne, a přitom má kalhotky vlhké (učůrne a zbytek drží, pak se vyčůrá normálně). Myslíte si, že je to způsobené "jen" školkou nebo zde může být i jiný problém? Trestá mě za to, že musí chodit do školky? Když se učila v květnu být bez plenek spolupracovala, teď mám pocit, že je jí to jedno, nebo to dělá naschvál. Nechci něco zanedbat. Děkuji.

Dobrý den, na základě vašeho popisu to vypadá, že potíže dcery s pomočováním skutečně mohou souviset s jejím nástupem do kolektivního zařízení (dětské skupiny). Pokud tedy nedošlo k nějakým dalším změnám např. v rodině či jinde. Dcera vás netrestá, ale reaguje na nějakou pro ni zátěžovou situaci, se kterou si zatím nedovede jinak poradit, také to nedělá naschvál. Doporučila bych vám obrátit se dětského klinického psychologa, který by vám mohl doporučit jak s dcerou pracovat a poskytnout případně delší podpůrné vedení. Zatím můžete zkusit eliminovat možné stresové faktory (neučit dívku více nových věcí a dovedností najednou, vytvořit klidné a stabilní prostředí), můžete si s ní zkusit povídat co hezkého ve školce prožila (zeptejte se učitelek co děti dělaly, když dcera o tom mluvit nechce). Na případné negativní zkušenosti nebo zážitky se nezaměřujte, z dcery se nesnažte "vytáhnout" co jí vadí nebo se jí nelíbí, nemusí to být vůbec zatím schopna verbalizovat (i když dobře mluví, nemusí to být vědomé), navíc otázky na negativní zážitky je mohou u dítěte upevňovat. Je také možné, že by dceři pomohla naopak pravidelná časově kratší docházka (např. každodenní, dopolední). Zkuste se o dalším postupu poradit s klinickým psychologem. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 18.11.2019, 09:06
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce