Inzerce
Inzerce
Inzerce

Průvodní slovo ke cvičení

Už je to tady! Máme miminko! Je nádherné, nejkrásnější na světě. Takové růžovoučké, má rozkošné prstíčky, nožičky, pusinku a ty vlásky. A jak krásně voní a skoro se už směje. Podívejte se jak je podobné tatínkovi. To je prostě neuvěřitelné. Co z něj asi bude? Rozhodně něco úžasného, z našeho andělíčka. Podívejte se, jak špulí pusinku a jak natahuje tu malinkou ručičku. Bože, to je šikovný človíček. Rozhodně, bez přehánění, je to to nejúžasnější miminko, které se kdy narodilo. Ono je totiž naše.

Všichni, kdož máme děti, které jsme přivedly na svět, známe slova, i ta nevyřčená, která jste si přečetli v úvodu. Tak je to správné a tak to má být. Děťátko se má narodit do světa plného očekávání a lásky. Má být pro své rodiče to nejkrásnější a nejchytřejší na světě a má to pocítit od prvních vteřin svého bytí na tomto světě. Pocit bezpečí a lásky formuje dětskou dušičku od okamžiku narození až do dospělosti.

Každý rodič si přeje, aby se jeho potomek vyvíjel správně a aby byl co nejšikovnější. Na světě se každá živá bytost, mimo jiné, vyznačuje tím, že se pohybuje. Pohyb je jedním ze základních příznaků života. Stačí, když si vzpomenete na nějaký přírodopisný dokument, kdy se narodí třeba antilopa nebo slůně. Musí se postavit. Je to základní předpoklad jeho další existence.

U člověka to tak není, rodí se bezmocný, odkázaný na péči rodičů. Přesto se musí pohybovat.

U dítěte se ve vývoji neomezujeme pouze na pohyb - motoriku, ale  vždy mluvíme o vývoji psychomotorickém. To znamená, že jeho rozumové schopnosti jsou pevně vázané na schopnosti pohybové. V této úzké vazbě se dítě nachází minimálně do patnácti měsíců. Má rok a kousek na to, aby se naučilo otáčet, podat si dudlík, pást koníčky, lézt, posadit se, postavit se a chodit. Jen tak malá část z celého života a tolik práce. A to se ještě musí naučit poznávat mámu a tátu a říkat slabiky a ukazovat jak je veliké a jak se má a dokonce zamávat.

Inzerce

Zdravé dítě se vyvíjí podle daných zákonitostí. Tak jak se upevňují jeho pohybové schopnosti, tak se formují i jeho psychické schopnosti. Rodiče můžou přispět k tomu, aby se tyto předpoklady zafixovaly. Můžou přispět tím, že budou podporovat pohybové dovednosti svého dítěte. Musí si však dát pozor, aby příliš nespěchali a nenutili dítě k tomu, na co je ještě nezralé. Nesmějí ho nutit příliš brzy sedět, ani příliš brzy stát. Všechno má svůj čas.

Autor: Bc. Andrea Havlíková
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Autor: Bc. Andrea Havlíková
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Související články

Průvodní slovo - diskuze

Poradna

Dobrý den, hned na začátek napíšu, že jsem dva roky rozvedená. S bývalým manželem máme dva kluky (7 a 5). Mám přítele, kterého děti berou víc jak svého biologického otce (jeho navštěvují každých 14 dní). Bohužel náš vztah s bývalým nikdy nebyl dobrý. Všechny hádky nejraději řešil před dětmi a mám strach, že se to na tom starším podepsalo, proto je takový jaký je. Proto se chci zeptat, zda není vhodné najím pomoc odborníka.

Nás straší syn začal chodit od září do první třídy. Začal být hodně plačtivý. Například, když dělá přítel s kluky "kraviny", mladší se tomu směje, ale starší brečí. Když po něm chci, aby si dělal doma úkoly, také se rozbrečí, než aby se snažil. A to odpřísáhnu, že na něj nijak nekřičím, ani nezvyšuji hlas. Není potřeba.
Jelikož vím, že nemá moc vztah k pohybovým aktivitám, a já mám strach, aby se mu děti ve škole nesmály (sama jsem si tím ve škole prošla), snažíme se ho motivovat k pohybu. Ale jakmile po něm něco chceme, aby třeba udělal 5 dřepů, nebo popoběhl, nebo jiný pohyb, opět se rozbrečí. Mladší syn dělá vše s radostí a smíchem. Nebo když jsme byli sáňkovat, mladší si tahal sám boby, jezdil, i když mu to nejezdilo a nešlo, tak se smál. Ale starší, zase pláč, že to sám tahat nebude, že mu to nejezdí a nejde. Když mu vysvětlím, že je to normální, že ne vždy to jde hned, tak si myslí svou. Nenechá si nic vysvětlit. Myslí si, že všechno bude umět hned, okamžitě. Postaví si hlavu, třeba s učením. Když mu řeknu, že by měl trénovat psaní, protože s ním trošku bojujeme, tak mi řekne, že nemusí, že od toho chodí do školy. Ale když už k tomu sedne, tak zase s fňukáním, že toho po něm chci moc ( 2-4 řádky). A nedej bože, že toho napíše víc, tak zase pláč. Nevím, zda jen to jen "blbé" období a přejde to samo, co bych ještě mohla změnit já a nebo zda není potřeba něčí odborná pomoc.
Na druhou stranu (což je vlastnost po otci), že chce všem velet a poroučet - spolužákům ve škole. To taky netuším, jak z něho dostat, nebo ho odnaučit.

Budu vděčná za jakoukoliv radu, pomoc :)

Dobrý den se synem bych vám doporučila navštívit dětského klinického psychologa a ve spolupráci s ním se pokuste potíže řešit. Pláč a přecitlivělost vašeho syna může souviset s více okolnostmi, na základě konzultace přes email nemohu posoudit. Nástup do školy je pro dítě psychicky náročnou změnou, váš syn může být přetížený a proto plačtivě reaguje na každou další zátěž. Nemám informace o zralosti vašeho syna pro zaškolení, zda byl zvažován odklad školní docházky nebo ne. Ovlivňovat chlapce také mohou převzaté hodnoty dospělých, či jejich komentáře a názory, rodinná situace, která pro něj může být stresující. Na jeho reakcích se také podílejí jeho osobnostní vlastnosti a nastavení jeho nervové soustavy, to jak dovede zvládat stres a zátěž. Pokud chce syn ve vztahu s ostatními dětmi uplatňovat vůdčí schopnosti a děti jej poslouchají, pak asi není potřeba jej nějak usměrňovat, takové schopnosti se mu budou v životě hodit. Pokud dochází ke konfliktům s ostatními dětmi, pak opět řešte ve spolupráci s odborníkem. Zdravím Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 19.01.2021, 16:12
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce