Očkovat či neočkovat své dítě? Jak se rozhodnout?

Zatímco dříve o očkování veřejnost příliš nediskutovala, dnes je u dětských lékařů jedno z hlavních témat. Proč se o něm nediskutovalo v dobách minulých? Možná to bylo způsobeno jeho automatickým přijetím po epidemiích nemocí, proti kterým se začalo očkovat. Nebo také tím, že učitel, lékař a farář byli v minulosti takovou autoritou, že lidem ani nepřipadlo nutné a vhodné o tomto opatření přemýšlet. 

Dnes už si infekce nepamatujeme. Ano, ještě já jsem zažila na táboře slečnu s nehybnou rukou po dětské obrně a také spolužačku s meningitidou ve stavu na pokraji života a smrti a dva měsíce zcela vyřazenou z běžného provozu. Nicméně i přes setkání s těmito následky onemocnění byla pro mě tato problematika vzdálena. I případná preventivní opatření.

Řada lidí je zvyklá stále s něčím bojovat, mít nějakého společného nepřítele, jak je tomu třeba za války nebo v totalitním režimu, např. u nás do roku 1989. Nyní však tento společný, jasně definovatelný nepřítel chybí, proto si hledáme nepřátele imaginární, naskakujeme na vlnu nejrůznějších „ANTI“. Někdy racionálních a opodstatněných, v jiných případech táhnoucích lidskou společnost o pár kroků zpět.

Proč se v dnešní době stále více o očkování diskutuje, souvisí s několika skutečnostmi:

Skutečnost první: Část lidí začíná brát zodpovědnost za své zdraví do vlastních rukou, přemýšlet nad výkony, které podstupují, na základě získaných informací polemizují s lékařem, samozřejmě v dobrém, což je úžasný krok vpřed.

Skutečnost druhá: Další část lidí si myslí, že na základě jednoho přečteného článku rozumí problematice, kterou někdo studuje 20 i více let. Jak zmínila v nadsázce jedna paní profesorka „zdraví a stavitelství dnes rozumí každý“. Tito lidé své rozumy nebo spíše nerozumy šíři dále s obrovskou razancí. Ale pozor, mnohé jejich argumenty působí nesmírně logicky, takže se automaticky zbylá veřejnost s nejistotou ptá, co je pravdy na jejich sdělení. Také bych mohla s klidem napsat včetně palcových titulků:

Neplodnost na celý život

Maminky právě narozených synů dávejte si pozor, buďte obezřetné, co se lékař právě rozhoduje na preventivní prohlídce vašemu malému princi udělat. Když svému chlapci necháte píchnout vakcínu proti příušnicím, možná se již vnoučat nedočkáte. Je totiž otázkou, zda živá oslabená vakcína nezpůsobí právě u vašeho syna neplodnost. Mechanizmus vzniku je v podstatě stejný jako u příušnic. Část viru z vakcíny se usadí ve varleti, jednom nebo obou, kde vyvolá zánět. Ten se zhojí stejně jako jinde vazivem. Místo původní tkáně s produkcí pohlavních buněk vznikne vazivo, které už nikdy nic nevyplodí, čili vaše dítě zůstane navždy sterilní.

Nebo jinak:

Víte, proč váš kolega v práci nebývá nemocný?

Lámete si hlavu, proč ten Franta od vedlejšího počítače vůbec nebývá nemocný? Ani v případech, kdy kolem něho soplí většina firmy? Bacily mu poskakují po klávesnici, až jsou skoro patrné i bez mikroskopu? A on nic? Už od rána si přijde v dobré náladě a v plném zdraví vyběhne troje schodiště, zatímco vy to sotva zvládnete přes ucpaný nos a bolavý krk cestu udýchat ve výtahu? Zkuste se jej zeptat, zda je očkovaný a na co všechno. S největší pravděpodobností se dozvíte, že ano. Očkování vás totiž chrání nejen proti patogenům, jejichž části jsou použity ve vakcínách, ale funguje i zkříženě. Tedy očkovaný člověk je imunní nejen např. proti klíšťové encefalitidě, ale i dalším virům s podobnou povrchovou strukturou. Protože jsme náš imunitní systém očkováním na určitou strukturu viru nacvičili reagovat, bude to dělat nezávisle na tom, jak se daný kmen jmenuje. Proto očkovaní jedinci podléhají i běžným infektům zhruba 3x méně než ti neočkovaní.

Tak co, působila jsem přesvědčivě? Pak vězte, že ani jedno sdělení s palcovým titulkem není pravdivé. Ani to první namířené proti očkování, ani to druhé, které se kloní k názoru očkovat vše, všude a za jakýchkoliv okolností.

Skutečnost třetí: Za vším hledejte peníze. Á už vidím, jak se někteří chytli na těstíčko, rozzářily se jim oči a začali do rytmu mého textu práskat jednu ránu za druhou do farmaceutických firem. Pak do těch distributorských, pak do lékařů, kteří na kladném postoji k očkování vydělávají. Jasně, máte pravdu, každá dobrá myšlenka bývá časem zneužita, nicméně dnes již doba pokročila a zneužití se týká i myšlenek jiných. Lidé opravdu milují kritiku, vytyčit si společného nepřítele a bojovat. V podstatě všichni kritici něčeho jsou nebetyčně úspěšní, ale pouze do chvíle, kdy je konečně také pustí k lizu a k moci, nechá se jim nějaká ta pravomoc a zodpovědnost. Pak s překvapením nechápou, proč už jejich kritika nezabírá a oblíbenost klesá. 

Ale vraťme se k tématu. Kam se doba posunula? Na dobře míněnou kritiku farmaceutického průmyslu, která nabádala k přemýšlení a pomáhala vytvářet vyvážený postoj, se časem nalepila řada jedinců s jediným cílem napakovat se. Vidíte to také? Spoustu alternativních lidí, kteří se pasují do role odborníků, nejen u očkování? Přestali pouze upozorňovat, ale začali za alternativní rady vybírat peníze, které jim lékaři jedoucí na pojišťovnu mohou tiše závidět. Nabízejí alternativu očkování, nejrůznější doplňky strany, nejlépe celoživotně užívané. Když už vypadáte nezlomitelně, tak byste určitě ty doplňky měli užívat alespoň po tom očkování. No, a když i přes jejich působení náhodou onemocníte banální infekcí nebo dokonce rakovinou, ihned přispěchají s jinými vhodnými doplňky k vaší stravě. Kupodivu nic z toho není zadarmo, naopak to stojí podobně jako léky, které ovšem prošly dlouhým vývojem, nesmírně náročným klinickým zkoušením, což se zákonitě promítne do jejich ceny. Jak je tedy možné, že lék vzniklý z vývoje za několik miliard stojí podobně jako doplněk stravy? Jak asi vysoká musí být v druhém případě jeho marže a zisk pro výrobce?

Skutečnost čtvrtá: Jednou z nejvýznamnějších okolností je všudypřítomný strach, který vyvolávají obě strany. Jak ti, kteří přicházejí do styku s důsledky neočkování – smrt dítěte, doživotní postižení, tak ti, kterým se podaří vyhledat člověka s postižením, které začalo v době očkování. Tady musíme objektivně říci, že panuje nerovnováha. Zatímco druhé skupině se lidé hlásí sami, je to logické, potřebují objasnit původ onemocnění a žádný jiný rizikový faktor kromě očkování si nevybavují, tak první skupina má s prezentací smutných událostí, kde je navíc jasně prokázán původce onemocnění, problém. Proč? Zvláště u dětí se rodiče nechtějí prezentovat jako ti, kteří nedali dítě naočkovat, mnohdy se v rodině ještě vzájemně pro různé názory na očkování obviňují, kdo za to může, a zainteresovaným odborníkům přijde neetické v této situaci ještě po nich chtít, aby se svým příběhem veřejně vystoupili.

Skutečnost pátá: Nezdá se vám, že je těch vakcín hodně? Čili opět to vypadá na zneužití dobré myšlenky. Tento stav je také logický. Jakmile přijdete na mechanizmus, jakým navodit v organizmu obranyschopnost proti jednomu bacilu, vymyslíte jej snadněji i proti jinému. Takže je zřejmé, proč výrobci vakcín berou jednu „breberku“ za druhou a zkoušejí, jak na ni vyzrát. Je pak na odborných společnostech, kterou z nabízených látek zařadí do schématu pro svou populaci. Je na rodiči, co z nabídky nepovinných očkování vybere pro své dítě on sám.

Skutečnost šestá: Povinnost. To slovo má málokdo z nás v lásce. Raději děláme věci dobrovolně, z vlastního přesvědčení. Právě proto budí povinný očkovací kalendář takové vášně. Když však společnost chce, aby bylo toto preventivní opatření účinné a peníze nebyly vyhozeny oknem, musí zajistit určitou kolektivní imunitu, tedy počet, procento očkovaných, díky kterému se zcela zabrání přenosu bacilu v populaci. Jinak státem placená opatření ztratí na významu, bude platit nejen za očkování, ale i za léčbu onemocnění u neočkovaných. Takto hradí pouze očkování, resp. většinou, protože ojedinělým případům i přes vakcinaci zcela nezabráníme. Je s podivem, že dobrovolných očkování, jakmile je začnou hradit pojišťovny, rodiče masivně využívají – pneumokok, papilomavirus u dívek / nyní v akci i u chlapců.

Skutečnost sedmá: Rodičům se oprávněně nelíbí, že do těla dítěte zasahujeme tehdy, kdy je zdrávo. Právem se ptají, zda je to nutné. Pokud žijeme ve sterilním prostředí, kde nemoci nehrozí, tak je to samozřejmě zbytečné. Ale my v něm nežijeme a bohužel epidemiologická situace bude s přistěhovalectvím stále horší. U této skutečnosti mě vždy „dostane“ jednání některých matek, které dávají své děti úmyslně nakazit planými neštovicemi. Nad tím mi nikdy nepřestane rozum stát. Na to nemusí mít člověk vysokoškolský diplom, ani maturitu, ani základní školní vzdělání, aby dokázal posoudit, co s lidským tělem udělá takový virus. Na rozdíl od živé oslabené vakcíny, kde je virus úmyslně v dávce, která postačí na reakci imunitního systému a její zapamatování pro další setkání s virem. Nehledě na to, že ani tak říkajíc banální onemocnění, za jaké jsou plané neštovice u matek považovány, tak banálně u některých dětí probíhat nemusí. Kde berou ty matky jistotu, že z organizovaného neštovicového dýchánku si nepřinesou místo banálního puchýřkovitého onemocnění razantní průběh nemoci? Včetně např. napadení oslabené kůže baktérií s následným jizvením, za což jim zvláště dcery v dospělosti poděkují, či dokonce postižení dalších orgánů?

Jít nebo nejít na očkování? Přemýšlejte vlastní hlavou

Když jsem si takto před lety dala dohromady, kdo všechno má zájem na mém „ANO“ či „NE“ u očkování, naznala jsem, že si v hlavě budu muset udělat nějaký vlastní algoritmus rozhodování. Jak se říká, dát na misku vah všechna pro i proti každého očkování. 

1. Nevěřím nikomu a ničemu. Všechny argumenty musí projít mým vlastním kritickým zhodnocením. U každé informace se pídím po zdroji, ale jsem rezervovaná i k nim, zvláště když ve zdrojích najdu odkaz na článek jistého protivakcinačního hnutí v Americe, kam si napsali již bez zdroje potřebné argumenty, které jsou následně citovány v dalších textech. Tohle mě docela pobavilo. Ale i u vědeckých kapacit uvádějících klinické studie přemýšlím, nakolik jsou přesvědčivé a zda data nemohou být interpretována jinak.

2. Své názory neustále přehodnocuji. Naštěstí netrpím velkým egem a nečiní mi problém říci, že jsem pod tíhou okolností změnila názor, ať již v pozitivním nebo odmítavém slova smyslu. Vědecký výzkum denně chrlí stovky nových skutečností, které je nutno nově zahrnout do svého rozhodování.

3. Strach. Který z nich je větší? Aneb jak zmínila jedna milá paní, se kterou spolupracuji: „Každá maminka chce pro své dítě to nejlepší. Některá nechce, aby onemocnělo zápalem mozkových blan nebo sepsí – otravou krve, jinou více straší nežádoucí účinky vakcíny.“ Řekla to přesně. V tomto jsem již pokročila, nerozhoduji se pod tíhou strachu, ale když už se pro nějaké očkování rozhodnu, beru to jako odpuštění si případných nepříjemností v životě, zbytečných návštěv nemocničních zařízení, karantény v případě objevení se nemoci v okolí apod. Když jej naopak odmítnu, nevrtá mě hlavou riziko možné infekce. Pokud se budíte strachy, že vaše dítě může dostat při jakémkoliv kroku z domu ta nejhrůznější onemocnění, bude asi na místě jej nechat očkovat. Pokud naopak už jako těhotná trpíte strachem z toho, že vaše dítě naočkují a ono následně onemocní autismem, hyperaktivitou a dalším, pak bych nad očkováním váhala. Když jste o nežádoucích účincích přesvědčena, vždy nějaké nastanou. Stejně tak, děsíte-li se reakce po očkování. Ta je mimochodem logická, svědčí o tom, že imunitní systém vašeho dítěte zareagoval. Není však vhodné reakce bagatelizovat. Veškeré nežádoucí reakce by se měly hlásit. Ty méně závažné, můžeme říci standardní, proto, aby rodiče, které očkování čeká, viděli, co a v jakém procentu se může objevit. Ty závažné, aby se řádně prošetřilo, proč k nim došlo.

4. Spoléhání se na celek, na společnost. I po očkování nemáme jistotu, zda zabralo a nemoc nemůžeme dostat. Běžně si po každém onemocnění protilátky nezjišťujeme. V těchto případech spoléhám na kolektivní imunitu, že je u nás poměrně hodně očkovaných, takže i když mé tělo není proti bacilu schopné se bránit, nebude odkud nemoc chytit. Stejně tak moje očkování poskytuje obranu dětem i dospělým, kteří nemohou z nějakého důvodu získat imunitu, být sami očkováni.

5. Když máte takovýto rozhodovací algoritmus, jdete většinou k lékaři najisto. Víte nejenom, zda očkovat nebo ne, ale v případě očkování máte vybránu i konkrétní vakcínu. Pak můžete u lékaře zažít nejrůznější kuriózní situace. Např. se stanete jedinou matkou, která má dítě naočkované jinou vakcínou než všechny ostatní, které v ordinaci lékaře zřejmě automaticky vzaly tu nabízenou. Nicméně lékař, se kterým mám velmi milý, vstřícný a korektní vztah, neměl problém s mým jiným názorem, pochopil mé argumenty a vakcínu extra pro moje dítě objednal. Lišit se v názoru je normální. Lékař má právo vidět problematiku ze strany svého oboru, já zase na základě informací z více oborů, kterých se problematika vakcíny týkala a zkonzultovala jsem ji tedy s vícero odborníky. Ostatně těžko se kdy setkáte u 10 lidí s bolestí, že jim bude nasazeno stejné analgetikum. Co člověk, to názor. A v dnešním světě už dávno neplatí, že pouze jeden je ten správný.