Edita a splněný sen

Někdy si něco moc přejeme a nevíme, jak to uchopit. Často se přitom stává, že naplnění svého snu máme tak nablízku, že by stačilo pouze natáhnout ruku. Jak to, že si toho nevšimneme? Proč často přemýšlíme složitě a řešení je v konečném důsledku tak jednoduché? Možná je to proto, že jsme ztratili víru. V sebe a v přímou cestu. Přesně takovou, jakou jsme viděli, dokud jsme byli dětmi.

U mě to bylo stejné. Roky jsem toužila po novém bydlení, nikdy jsme s Alexem neměli ložnici jenom pro sebe, od narození s námi spal i Max a tomu už je pět. Celou věčnost jsem se rozhlížela po práci, kterou bych mohla dělat tak, abych stíhala péči o dvě děti i muže. A nekonečně dlouho jsem věděla, že nejraději ze všeho bych chtěla mít vlastní salon a ŠÍT.

Jak víte, Alex mi ve všech rozletech bránil. Chtěl, abych byla doma a rodinu živil on. Bydlení neřešil, ke spokojenosti mu stačilo, že jsme měli co jíst, kde spát a že jsme byli zdraví. V podstatě měl pravdu a já jsem vážně vděčná, že je tak skromný, ale často jsem si připadala, jako by mi ustřihl křídla. Cítila jsem se jako stárnoucí labuť a odmítala přijmout ten definitivní pocit, že už se v mém životě nic nezmění, za svůj.

A pak se to stalo...

V létě mě oslovil soused.

Že vlastní realitku a že hledá někoho spolehlivého, kdo mluví rusky, neb (co si budeme povídat) ruská klientela platí zlatem. Koukala jsem na něho s otevřenou pusou a nevěděla, jak reagovat. Hned jsem mu chtěla říct, že jeho nabídku beru, ale musela jsem si promluvit s manželem. Dala jsem si tři dny na rozmyšlenou, abych Alexovi znovu vysvětlila, co mi doma chybí a jak moc potřebuji mezi lidi. Naštěstí mě pochopil a já počátkem července na sousedův návrh kývla.

Podstoupila jsem školení a pak začala jednat s prvními klienty.

Už to, že jsem mohla otevřít skříň a vytáhnout nějaký parádní model, který jsem si kdysi ušila a šetřila si ho na lepší příležitost, byl pro mě menší svátek. Namalovala jsem se, až dětem i Lexovi spadla brada. Vyčesala jsem si vlasy a vyplula z bezpečí našeho malého bytu do světa byznysu. Od začátku mě to bavilo a dokonce mi to i šlo. Uzavřela jsem několik smluv o podnájmu kanceláří i bytů a dojednala jeden kontrakt na prodej domu. Šéf byl spokojený a já dostala (po mnoha letech) zase výplatu.

Moje sebevědomí rostlo každým novým dnem, každou další schůzkou s potenciálními zákazníky, každým letmým pohledem do zrcadla. Jako by má křídla dorostla, cítila jsem se svobodná a sama sebou. Objevila jsem v sobě obrovskou chuť do života a tehdy někdy se věci daly do pohybu.

Když na svůj sen přestanete na několik týdnů myslet a najednou se začne plnit, připadá vám, že jste se ocitli v pohádce. Takhle to bylo se mnou. Jednoho srpnového podvečera jsem stála v prosluněné ložnici nového bytu, který byl tak velký, jak bychom my potřebovali. Sluníčko se odráželo od světlých stěn a já se nedokázala pohnout. Napadlo mě jediné: To je ono. Tenhle je pro nás.

Alex nechtěl o stěhování nejdřív nic slyšet, ale já škemrala a přesvědčovala ho tak horlivě, že nakonec povolil a za měsíc jsme už bydleli v novém. Ten byt je pro naši rodinu jako stvořený! Děti mají společný pokojíček a já s manželem ložnici pouze pro nás dva – ostatně tuto výhodu ocenil Alex hned první noc J.

A co šití? Nebudete mi to věřit, ale taky dobrý. Manželky bohatých Rusů obdivovaly tak dlouho mé modely, až jsem jim nabídla i své služby švadleny. Kus obývacího pokoje jsem si zařídila jako pracovnu a ve volném čase stříhám, špendlíkuju, šiju, zkouším a měřím. Strašně mě to baví, navíc si tím slušně přivydělám.

Jak jsem psala na začátku tohoto textu – někdy stačí hrozně málo. Jedno lousknutí prsty, letmé setkání, jeden hluboký nádech a máte pocit, že život se posunul o tři levely výš. Ocitnout se ve svém snu a skutečně ho prožít, je dle mého to nejkrásnější, co vás v životě může potkat.

A o čem sníte vy?

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2065

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2075