Dona

Dona je poslední z  deseti kamarádek, které chci ve svém blogu představit. Je z nás nejmladší a pro mě nejméně čitelná. Na chatu se neobjevuje pravidelně, ale její příspěvky nás vždycky zarazí do židle.

V dětství to neměla lehký. Její máma pila a pokaždý, když to přehnala a sanitka ji odvážela do nemocnice, Dona plakala. Bála se o mámu, ale taky o sebe. O svůj domov a své kamarádky. O to, co se může stát, pokud se máma nevrátí.

Zatímco matka podstupovala léčbu (oficiálně se tomu říkalo lázně), trávila Dona hodně času s babičkou. Babička na ni byla přísná a Dona se uzavírala do sebe. Nedokázala se babičce svěřit s tím, co se doma děje, neřekla jí o tom, jak se ve škole stydí, nemluvila ani o tom, jak si máminy stavy dává za vinu. Jak moc se snaží posluchat, nosit dobré známky, jak doma uklízí a jak o maminku pečuje. Tak hrozně se snažila, aby na ni máma byla pyšná, ale ona často viděla jenom tu zatracenou flašku.

Měla jich doma desítky. Poschovávané všude možně, Dona na ně narážela v kuchyni, v koši s prádlem, v šatně v kapse kabátu, v obýváku za sedačkou. Nenáviděla všechny ty skrýše, styděla se někoho si pozvat domů, byla hodně sama. Nechápala, proč se máma trápí a ptala se sama sebe, proč ji nemá ráda. Bohužel právě pocit, že o ni matka nestojí, ji pronásleduje dodnes. Přestože už je to jinak.

Paradoxně, když se z toho máma dostala, Dona onemocněla. Jakoby si definitivně ve svých patnácti chtěla získat její pozornost, nebo to možná chtěla vzdát. Skoncovat se životem mezi fackama a výčitkama, mezi křikem a sebelítostí té, která se o ni nedokázala starat.

Dona přestala jíst. Vyhubla na kost a neviděla cestu zpátky. Máma se už nenapila. Možná to pro ni byla léčba šokem, ale najednou věděla, že už NE. Že Doně musí pomoct. Že ji musí zachránit a být u ní kdykoliv, kdy to její dcera bude potřebovat. Že nesmí dopustit, aby její dítě zahodilo svůj život, jako to dopustila ona.

Dona se léčila tři měsíce v nemocnici a trochu přibrala, pak se to opakovalo ještě třikrát. Když jí bylo osmnáct, otěhotněla se spolužákem z gymplu a ještě před maturitou porodila holčičku. Nechala ji mámě a utekla z domova. Neunesla tíhu zodpovědnosti, nebyla na dítě připravená. Máma za svou dceru nastoupila na mateřskou a takhle je to vlastně pořád. Už dva a půl roku se stará o svou vnučku Luisu. Dona se někdy vrací a vydrží několik měsíců. S holčičkou si hraje, spí s ní v jedný posteli, vypráví jí pohádky. Ale to je všechno. Pořád se potýká s anorexií a tak je pro svou dceru spíš jako starší sestra. Otec se o Luisu nezajímá, jako se ten její nestaral o ni.

Příběh se opakuje. Dony máma dostala druhou šanci. To, co nedokázala u své dcery, jí s Luisou jde snadno. Abstinuje pět let.

Asi to tak mělo být. Doně nic nevyčítá a snaží se jí pomoct. Stejně jako my všechny na chatu. Upřímně si vůbec neumím představit, čím vším už si tahle dvacetiletá holka prošla. A pevně doufám, že zabojuje a brzy bude šťastná.

Kvůli sobě a taky kvůli své Lui.

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2019

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2023