Carla

Carla je tryskomyš. Zvládá nemožný a kdybych byla slabší povaha, normálně bych z ní měla mindráky. Mám ji ráda pro její přehled a taky potřebu všem pomáhat a radit. Carla je z nás asi nejúspěšnější, co se kariéry týče, přesto z ní mám často pocit, že se hodně trápí. Myslím, že už od dětství.

Carla se narodila v Pardubicích. Její rodiče se brzy rozvedli a ona vyrůstala jako jedináček. Asi do šesti let byla s maminkou sama, potom si máma našla přítele a žili ve třech. Maminka bohužel už další dítě nechtěla a Carlu to mrzelo. Dlouho záviděla svým kamarádkám sourozence a často se doma cítila osamělá. Chtěla si zvát na návštěvu spolužačky, ale to nemohla. Chtěla přespávat u holek ze sídliště, ale ani to máma nedovolila. Maminka na ni byla přísná a chtěla, aby Carla v životě uspěla líp, než se to podařilo jí samotný. Carla nosila samý jedničky a nebyly s ní žádný problémy.

Když jí bylo dvanáct, přišla máma s tím, že jí chce něco říct. Carla se na ni dívala a netušila, že tímhle se její život radikálně změní. Maminka jí sdělila, že je vážně nemocná a že chce, aby se Carla připravila na to, že brzy zemře. Carla byla v šoku. Matka jí sdělila, že je HIV pozitivní a Carla se vyděsila. Nechápala, kde na to maminka přišla a od té chvíle byla nucena se s tím denně konfrontovat. Styděla se komukoliv svěřit a trvalo hrozně dlouho, než pochopila, že máma nemocná není. Že si to vymyslela a že skutečnost je taková, že máma potřebuje odbornou psychologickou pomoc.

Carla na sobě nedala nic znát. Navenek byla pořád veselou a společenskou holkou, která měla mraky přátel a kolem které se pořád točila spousta kluků. Nikdo by nevěřil, že její maminka doma chodí s rouškou a v rukavicích a bojí se sebemenší nákazy. Carla prožívala nejtěžší období svýho života a nedokázala o tom s nikým mluvit. Bála se, že by to nikdo nepochopil a dost možná, že by ani nerozuměl, o čem to mluví.

V osmnácti se z domova odstěhovala. S mámou byla stále často v kontaktu, přece jen měly jenom jedna druhou, ale začala se víc osamostatňovat. Hodně cestovala a u toho studovala. Naučila se výborně anglicky a vlastně na co kdy sáhla, v tom byla skvělá. Užívala si svobodnýho života a víkendům doma se snažila vyhýbat. Nechtěla prožívat psycho, který ji trápilo už víc než deset let, kdy se ze všech sil snažila s maminkou domluvit, kdy jí předávala kontakty na doktory v Praze a kdy ji prosila, aby konečně uvěřila, že je v pořádku a neumírá. Máma si pořád vedla svou a Carla se rozhodla z Pardubic odstěhovat nadobro.

Našla si práci na Ministerstvu zahraničních věcí, pořídila si hypotéku a splácela malou garsonku. Máma jí hodně pomáhala finančně, podporovala ji ve všem, co Carla chtěla podniknout, ale to hlavní chybělo – Carla postrádala zázemí. Teplou náruč a pocit bezpečí. To jí máma bohužel už dávno dát nedokázala.

Když bylo Carle sedmadvacet, tak se vdala. Za rok se jí narodil chlapeček a za další dva holčička. S mužem si koupili dům, který splácí. Mají spoustu přátel a jejich děti si kamarády často zvou domů. Carla se jim snaží dát všechno, o co sama jako malá přišla, přesto občas pochybuje, jestli to dělá dobře. Máma jí pořád do všeho kecá a manžel s ní mluví na půl pusy.

Momentálně je Carle třiatřicet a je vyhublá na kost. Její muž vážně onemocněl a Carla se bojí. Až moc jí ty okamžiky připomínají dobu před dvaceti lety a stejně jako tehdy si připadá hrozně sama. Příliš bezmocná, uvíznutá v pasti, ze které neví, jak ven.

Jako by byla pod vodou a netušila, kdy se konečně bude moci nadechnout. 

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/1990

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/1995