Dobrý den, vaše situace je poměrně komplikovaná a těžko posoudit jen takto na základě stručného popisu, co vše hraje v chování vaší holčičky roli. Nevím, čeho například byla svědkem v době, když jste ještě žila s manželem, píšete, že o ni neměl zájem, ale zároveň si teď dcerku pravidelně bere. Jaké jsou z jeho strany vlivy na dceru ohledně vašeho nového přítele, také nemohu odhadnout. Ve vašem případě bych doporučila navštívit s dcerkou nejlépe dětského klinického psychologa, nebo se případně obrátit na Manželskou a rodinnou poradnu. Pokud navštívíte státní zařízení, pak jsou služby odborníků v těchto zařízeních bezplatné. Obecně platí, že na výchovném vedení a na péči o dítě by se měli domlouvat dospělí mezi sebou, dítě by nemělo být svědkem případných rozporů. Všichni dospělí, kteří se na výchově dítěte podílejí (i prarodiče) by se pak měli dohodnutými výchovnými zásadami řídit a působit na dítě pokud možno jednotně. Rozvádějící se, nebo rozvedení rodiče by se měli před dítětem snažit mluvit o sobě navzájem pozitivně, nebo alespoň neutrálně, to se týká i nových partnerů rodičů. Netolerovala bych dcerce projevy jakékoliv agresivity vůči vašemu příteli, také drzost je taková převlečená slovní agrese, nekomunikace se zase přibližuje agresi pasívní. I když nechce ublížit, neměla by přítele při rozhovoru plácat či kopat. Vypadá to, že si možná také testuje hranice a protože jí toto chování prochází, tak je zkouší rozšířit více. Samozřejmě může na přítele také žárlit, to však její chování neomlouvá. Vzhledem k tomu, že je dcerka ve vývojovém období příhodném pro vyprávění příběhů a pohádek, je dobré si s ní o všem popovídat, vysvětlit jí situaci třeba formou pohádky, příběhu, ujistit ji o vaší lásce, o kterou nepřijde, ani když je ve hře také přítel. Používejte jednoduché formulace, uvádějte konkrétní příklady, vysvětlujte opakovaně. Promluvte si také s přítelem, který by měl také dodržovat výchovné zásady, na kterých se vzájemně dohodnete. Případné konfliktní situace byste však s dcerkou měla řešit vy, jako její rodič. Vzhledem k tomu, že jste se odstěhovali teprve před dvěma měsíci, je pro dcerku vše také hodně čerstvé, začíná si zřejmě teprve uvědomovat, že se vaše původní rodina rozpadla, neví si s tou situací rady, vznikají u ní různé pocity a ty negativní obrací vůči vašemu příteli. Kromě povídání s holčičkou můžete také zkusit různé jiné techniky na uvolnění negativních pocitů, jako je třeba kresba, modelování, vyrábění. Nechte dcerku třeba nakreslit vaši rodinu, tak jak ji vidí, povídejte si s ní o obrázku, bude mít možnost třeba povídat o svých pocitech a přáních, zeptat se na otázky, které ji tíží. O situaci si s ní povídejte otevřeně, zodpovězte otázky, ale úměrně jejímu věku, vynechte nadbytečné podrobnosti, detaily, ale informujte ji jasně, ujistěte ji o vaší podpoře. Více bych ponechala případně na odbornících, které navštívíte. Přeji vám brzké překonání tohoto nelehkého období.

Dobrý den, nejdříve bych zkusila režimová opatření, t.j. zkusit posunout večeři na dřívější čas, aby mezi večeří a ukládáním byl delší časový interval (i dvě hodiny). Dobu ukládání zkuste mírně posunout cca o půl hodiny na osmou hodinu večerní. Před spaním se vyhněte jakémukoliv rozruchu, vybočení z obvyklého rytmu, dodržujte stejné rituály, postupně synka zklidňujte, nezačínejte žádné aktivizující činnosti, hry. Při ukládání postupujte klidně, snažte se na sobě nedat znát žádnou nervozitu nebo očekávání, že budou problémy s usínáním, chovejte se tak, jako by bylo samozřejmé a úplně normální (však taky je), že syn usíná samostatně. Dávejte pozor, abyste před chlapcem o jeho potížích s usínáním nemluvila, neřešila je před ním třeba s kamarádkami, příbuznými, manželem. I takové malé dítě je velmi vnímavé a rychle si uvědomuje svou případnou "moc" situaci ovlivnit ke svému prospěchu, což zřejmě u synka je dosáhnout toho, aby neusínal sám. Pokud budete o situaci před synem mluvit, pak to prezentujte tak, že váš chlapec je už šikovný, velký a dokáže už usínat krásně sám. Pokud váš chlapeček již mluví, můžete se pokusit si s ním také v klidu popovídat, zkusit zjistit co mu vadí, jestli se třeba něčeho nebojí. Pití bych mu opakovaně také nenabízela, pokud mu pít dáváte, je dobré zvolit jen čistou vodu, potom je menší riziko, že se dítě přepije a bude se dožadovat případné sladké chuti nápoje. Pokud by se chlapec i po těchto opatřeních pláčem pozvracel, zkuste znečištěné v tichosti a bez komentáře uklidit, nedělat kolem toho rozruch, nekomentovat to, příliš nerozsvěcet a opět z místnosti odejít. Tím, že po pozvracení se synem zůstanete (nechcete riskovat další uklízení), tak v synovi toto chování posilujete a chová se pak podle vzorce, budu křičet, až se pozvracím, a pak se mnou maminka zůstane. I když se pozvrací třeba podruhé, postupovala bych stejně, uklidit, dítě uklidnit, vysvětlit, že spinká už samo, že je už velké, šikovné a odejít. Je potřeba vytrvat, nelze očekávat okamžitou změnu, bude nějakou dobu trvat, než syn zjistí, že toto jeho chování nepřináší požadovaný efekt a než vyhasne. Dbejte, abyste se s ním dostatečně mazlila a poskytovala mu fyzický kontakt během dne i před spaním, aby necítil touhu sytit si tuto potřebu před usnutím. Pokud by potíže dlouhodobě neustávaly, či se stupňovaly, zkonzultovala bych večerní zvracení také s dětským lékařem a případně zkuste konzultaci nejlépe u klinického psychologa, kterého najdete například při nějakém dětském zdravotnickém zařízení. Více se dozvíte v článku Spánek dětí od MUDr. Květoslavy Ludvíkovské.

Dobrý den, každé dítě je jinak citlivé, je to svébytná malá osobnost a jeho vyzrávání je individuální záležitostí. Uvádíte, že synek je citlivý, zřejmě bude také hodný a submisívnější typ, proto pro něj opravdu může být v jeho věku těžké zvládnout pobyt v kolektivu dětí. Stává se, že děti jsou po nástupu do MŠ zpočátku nadšené, ale posléze, když zjistí, že se jedná o jakousi obdobu "povinnosti", se docházce začnou bránit. Pokud rodič chodí do zaměstnání, pak nezbývají jiné možnosti, než aby si dítě zvyklo. Vy však máte možnost zůstat s chlapečkem ještě doma. Vzhledem k tomu, že si stěžuje na "zlobivost" ostatních dětí a ne na pobyt v MŠ jako takový, může opravdu vnímat některé "dravější" děti s obavami a mít z kontaktu s nimi strach, nemusí být ještě vyzrálý jim čelit. Proto bych se v tomto případě přikláněla spíše k možnosti využití zbývající půlroční mateřské dovolené a synka zbytečně netrápit, když to není bezpodmínečně nutné. Pokud budou v MŠ vstřícní, dohodla bych si s nimi účast na společných akcích v MŠ (divadlech, karnevalech, oslavách apod.), kde by mohl váš chlapeček získávat svoje první zkušenosti v kontaktu s ostatními dětmi pod vaším dohledem a vedením. Vy se s ním také setkávejte se známými a kamarádkami s dětmi a v řešení případných dětských sporů můžete být synkovi nápomocná (ne však řešit situace za něj, spíš vysvětlit a ukázat, co by měl dělat), toto otužování je pro něj důležité. Své rozhodnutí můžete ještě probrat také s učitelkami v MŠ, ale pokud se rozhodnete, stůjte si za svým, vy znáte své dítě nejlépe a intuitivně cítíte, co je pro něj správné. Přeji vám hodně úspěchů ve výchově.

Dobrý den, ojevila se u Vás situace, se kterou se dříve či později potýká každý rodič. Dětská hra přináší spoustu pozitiv, děti se učí sociální komunikaci a interakci, ale samozřejmě se objevují i stinné stránky. Dítě je velmi učenlivé a rychle přebírá spoustu dovedností i nových slov od jiných dětí. A jejich účinnost si musí vyzkoušet i na rodičích. Spolužáky si pro dítě samozřejmě vybírat nemůžeme, proto je třeba počítat s tím, že mohou naše dítě ovlivnit jiní, kteří pochází z rozdílných poměrů, užívá se u nich jiný slovník, nebo takoví jedinci, co mají staršího sourozence, který je rychle zaškolí. Zde je důležitá rodina a paní učitelky, jako vychovávající složky, které se s dítětem setkávají během dne. Jako vždy je třeba dítěti jasně a stručně vysvětlit, co od něj očekáváme. Dobré je ověřit si, zda dítě pochopilo. Nemělo by chybět stanovení důsledků, které po porušení domluvy následují. Ve výchově by samozřejmě měla převažovat pochvala chování, které splňuje Vaše požadavky. Důležité jsou však i mírné tresty, které si stanoví rodič sám. Trest nesmí být v afektu a unáhlený, dítě musí být schopno jej akceptovat jako spravedlivý. Jak už jsem zmiňovala, tresty vychází z rodinných zvyklostí a zkušeností. Jistě již víte, co na Vašeho syna zabírá, a to je dobré uplatňovat. Někdo volí odebrání výhod, zákaz příjemných aktivit, zabavení oblíbené hračky aj. Bezesporu jsou důležité všechny osoby, které v průběhu dne přijdou s dítětem do kontaktu. Vždy je dobré, když požadavky na dítě mají stejné. Proto je třeba domluvit se jako rodina mezi sebou, tak i předat informace paním učitelkám. Jednotný přístup, tak jak všichni víme, je nejefektivnější a pro dítě nejčitelnější. Zapomenout by se také nemělo na důslednost. Pokaždé, když se objeví nežádoucí chování, je třeba reagovat stejně. Když nad tím jednou mávneme rukou, podruhé se např. další vychovávající osoba zasměje, potřetí dítěti vlepíme facku, tak pak opravdu nikdy nezjistí, zda je jeho chování přijatelné či ne. Popsaná pravidla patří mezi základní pilíře výchovy, ať už se jedná o naučení nového či vymícení nežádoucího chování. Jako vždy je třeba trpělivost a vytrvalost. Výsledky se často neobjevují hned, ale do budoucna s nimi můžete počítat. Přeji hodně sil a úspěchů.

Dobrý den, děkujeme za Váš dotaz.  Je dobře, že Vás jako rodiče nenechává lhostejným zvládání vzdělávacího procesu dítěte. Toto prvotní zvládání může být počátkem utváření vztahu k celkovému institutu školství a k autoritám učitele. Proto je důležité, aby dítě zažilo zejména příjemné okamžiky a přijetí učitelů. Adaptace na nové prostředí a nová pravidla je někdy zdlouhavá. Je však potřeba ji podpořit, jak ze strany rodiče, tak ze strany učitele. Každá MŠ má jasně daný a veřejně dostupný (často na internetových stránkách MŠ) školní řád a vzdělávací program, které by měli obě zaujaté strany respektovat. Ze zkušenosti vím, že většina MŠ již v dnešní době ve školním řádu, např. v části určené k odpočinku, počítá i s dětmi s menší potřebou spánku a jinými návyky. Ve školním řádu tento bod bývá zahrnut a je tedy právem rodiče dovolávat se tohoto požadavku.  Záleží však, jak je to uvedeno ve Vaší školce. Pokud jeden den je paní učitelka schopna reagovat na potřeby dítěte (číst si s ním knihu místo spánku) a druhý den nikoliv, je tu vždy problém. Každá nejednotnost v dítěti vyvolává zmatek a nejistotu. Proto je třeba sjednotit přístup k těmto základním bodům denního režimu. Jinak Anička nemá šanci zvnitřnit si pravidla, když jsou pokaždé jiná. Ve svém dotazu zmiňujete vzniklé podezření na plácání dětí. Podezření z fyzického trestání dětí je velice ošemetná záležitost. S takovým obviněním je třeba být opatrný. V případě opodstatněného podezření, bych však neváhala projednat situaci s vedením, když už pokus jednat s konkrétní paní učitelkou byl učiněn. Pokud by nebylo vedení vstřícné k řešení situace, tak je samozřejmě možné dát impuls vyšším orgánům k přešetření. Důležité je zvážit takové postupy vzhledem k možným důsledkům - vliv na další spolupráci se školkou a vliv na Aniččino další setrvání ve školce. Pokud máte pocit, že osobní domluvy s pedagogy o naplňování školního řádu a jednotném přístupu již nepřinesou nějaký posun, je zde na místě návštěva psychologa, kde může být situace probrána komplexněji, může být posouzeno Aniččino prožívání dané situace a mohou být společně hledány další cesty k řešení. Nabízela by se možnost změny školky, což v dnešní době často není nic snadného. Nevíme, zda vůbec taková možnost ve Vašem místě bydliště je. Školní řád však má většina školek podobný a záleží vždy na osobnosti pedagoga, jak zvládá reflektovat potřeby dítěte a přistupovat k nim. Je zde možnost i soukromého školství. Je však třeba znát přístup jednotlivých školek a moci zhodnotit prospěšnost určitých postupů pro další, navazující vzdělávání.  To je však velmi složité a zhodnocení není někdy ani zcela možné. Je těžké odpovědět na dotaz, když chybí znalost celé situace a není možno se doptat na další aspekty, proto bych osobní návštěvu odborníků zvážila.

Dobrý den, v případě vaší dcerky se skutečně s největší pravděpodobností jedná o projevy žárlivosti na mladšího sourozence, který je zřejmě ještě znásobený o nastupující období vzdoru. Není nic nenormálního, že se žárlivost projevila po třech měsících, dcerka postupně zjišťuje, že miminko je v rodině nejen napořád, ale že také vyžaduje stále více vaší pozornosti. Postupně jí prostě dochází, že se s ním o vás musí dělit a že už se to nezmění. Částečná regrese, jako například návrat k dudlíku bývá u mnoha dětí po narození sourozence normální a časem spontánně odezní, některé děti dokonce chtějí pít z lahvičky stejně jako malý sourozenec, či se i kojit! Dudlík proto řešit přestaňte, ponechte jí jej, uvidíte, že jej po nějaké době sama odloží. Dcerce určitě můžete pomoci situaci zpracovat, snažte se jí věnovat i oddělený čas, kdy s ní budete buď vy, nebo manžel sami bez sourozence (můžete s ní jít například na nějakou akci, která ještě pro miminko není). Snažte se poukazovat spíše na výhody narození sourozence, bude si mít s kým hrát, je už velká a může mu jít příkladem a spoustu věcí ho naučit, pomoci mu. Zapojte dcerku přiměřeně do péče o sourozence, může podávat kojenecké potřeby, pomoci s přebalováním, poukazujte na to, že už je velká a jak dobře pomoc zvládá. Nezapomeňte si všímat doby, kdy je holčička hodná a samostatná a ocenit ji za to. Záchvaty vzteku, které se u ní objevují, mohou souviset i s obdobím vzdoru, ponechte záchvat odeznít a teprve po zklidnění si s dcerkou promluvte, vyslechněte její důvody, odpovězte na její otázky. Zkuste si s ní hodně povídat, u dětí kolem tří let začíná doba obliby příběhů, pohádek, prostřednictvím kterých je možné dítěti sdělit spoustu informací a které také dítěti dávají prostor klást dotazy. Dcera by samozřejmě měla od vás slyšet, že narození sourozence váš vztah k ní nemění, i když i miminko potřebuje váš čas a pozornost, neznamená to, že ji s manželem už nemáte rádi, jako předtím, uklidnit její obavy ze  ztráty zázemí a bezpečného prostředí, které ještě nedovede vyjádřit. Přeji vám hodně sil a trpělivosti zvládnout toto nelehké období ve výchově dítěte. Z literatury bych vám mohla doporučit knížky nepřekonatelného pana profesora Matějčka, který věnoval výchově a vývoji dětí celý svůj profesní život: Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte Z. Matějček, nakl. Grada

Co, kdy a jak ve výchově dětí Z. Matějček nakl. Portál a také jeho další knihy.

Hraní společenských her je pro děti velmi důležitý nástroj pro trénink různých dovedností a rozvoj kognitivních procesů. Je samozřejmé, že dospělý u spousty her, zvláště zaměřených na výkon, nemůže být adekvátním soupeřem pro dítě. Proto rodiče často „zařizují“ situace, aby mohli dát dítěti pocítit výhru. Je naprosto individuální, jak dlouho a v jaké míře rodiče upravují hru. Signálem k zvýšené opatrnosti jim může být, když už dítě zvládá zachytit více aspektů hry a mohlo by prokouknout „švindl“. U dítěte by pak mohlo docházet k povolení hranic „fair-play“ hry. Ke hře patří i prohry. S tím by dítě mělo být seznamováno co nejdříve. Utváří se tak jeho schopnost vyrovnávat se s neúspěchy i do budoucna. Někteří lidé se s prohrou nenaučí adekvátně vyrovnávat nikdy, což často vychází z osobnostního ladění, ale může to být ovlivněno i seznamováním se i s těmito stránkami života. Vhodné je snažit se dávkovat prohry v menší frekvenci než výhry, aby u dítěte neupadal zájem o hru. Dobrým nástrojem pro učení zvládání neúspěchů jsou hry založené na náhodě, kde není možné svými schopnostmi ovlivnit průběh hry (hry, kde rozhoduje hod kostkou či vytažená karta apod.). Prohrou tak nejsou zraňovány kompetence dítěte, ale zároveň se s ní musí vyrovnat.

Dobrý den, zájem o smrt a věci související s koncem života je u dítěte ve čtyřech letech normální. Je to období, kdy si dítě začíná uvědomovat konečnost života, i když skutečný pojem smrti pochopí až později, asi kolem deseti let. Dítě je konfrontováno s úmrtím blízkých, zvířátek, hmyzu, domácích mazlíčků a právě v tomto období kolem čtyř let se začíná zvýšeně o dění kolem smrti zajímat. Znám případ z rodiny, kdy čtyřletá holčička večer po oslavě sedmých narozenin její starší sestry plakala, že nechce být tak stará, jako je sestra, protože by brzy umřela. Podle reakcí vaší dcerky to vypadá, že smrt ji děsí, proto se snaží toto téma zpracovávat ve hře a také její „záchvaty“ křiku mohou souviset s jejími vnitřními myšlenkovými pochody. Zde je velký prostor pro vás jako rodiče k povídání s holčičkou o tomto tématu. I když to pro dospělé bývá nepříjemné mluvit o smrti a věcech s ní souvisejících je potřeba svoji nechuť překonat. S dítětem by se mělo mluvit otevřeně, ale přiměřeně věku, vysvětlit mu, že smrt je přirozenou součástí života, že kdyby všichni živočichové na světě stále zůstávali, tak by se na zeměkouli již ani nevešli a také že by byli staří a nemocní a nebylo by jim dobře. Můžete dcerku i uklidnit, že obvykle se umírá ve vysokém věku, což je ještě daleko. Využijte magického období tohoto věku, kdy v rozvoji dítěte vévodí schopnost fantazie a povídání příběhů, magické myšlení a můžete si na toto téma vymyslet příběh, pohádku, při jejím vymýšlení s vámi dcera může i spolupracovat. Můžete si pak zkusit tento příběh třeba i namalovat, zahrát si ho, možnost opory o konkrétní představu pomůže dceři toto téma vnitřně zpracovat, uzavřít a začne se zabývat zase něčím jiným. Co holčičce řeknete a jak jí smrt vysvětlíte, záleží na vás a vašem přesvědčení či víře, někdo věří na posmrtný život, někdo na převtělení, někdo smrt považuje za definitivní konec bytí. Také reakce holčičky, kdy je pohroužená do pohádky tak, že vás nevnímá, je v tomto věku normální. Holčička je zcela pohlcena příběhem, který považuje v tomto věku za skutečný, schopnost rozlišit realitu a skutečnost se u dítěte vyvíjí také později a je ukončena také až kolem deseti let věku. Takže pokud vám dítě nadšeně povídá o nějakých neexistujících věcech, zvířatech, případně si doplňuje nějaké skutečnosti pomocí vlastní fantazie, pak se nejedná u tohoto dítěte o vědomé lhaní, ale právě o projev neschopnosti zcela správně a přesně rozlišit skutečnost a fantazijní představy. Pokud nějaký děj zůstane neukončen, je to pro dítě stresující a proto si ho ve fantazii doplní tak, že pak domyšlenému i samo věří. Nemusí rozlišovat ani sen a skutečnost, takže vám pak o snu povídá, jako by se stal. Pokud si dcerka hraje na mrtvou i v MŠ s dětmi, pak by bylo na místě promluvit si s učitelkami, ať jí v této hře nebrání, dcerka tím nikomu neubližuje a pokud s ní nějaké dítě tuto hru je ochotné hrát, tak jí to pomůže vyrovnat se s tímto tématem. Je možné, že spouštěčem vyvolání zájmu dcery o toto téma, může být smrt pejska vašeho bratra. Holčička vnímala pozornost strýce, které se mrtvému zvířátku dostávalo, a také po ní zatoužila. Může za tím být skrytá potřeba získat pozornost a uznání od strýce, které se jí nedostává v takové míře, v jaké by si ji přála. Opět prostor pro vysvětlení a možná pro rozhovor se strýcem, zda by nebylo možné věnovat se malé poněkud více, popovídat si s ní, pohrát si s ní, vzít ji ven. Potom si holčička přestane přát zemřít, aby získala jeho pozornost, kterou získal smrtí pejsek. Někteří muži jsou v kontaktu s dětmi neobratní, nevědí, jakým způsobem se jim mají věnovat a ani je nenapadne, že dítě po jejich zájmu může toužit. Proto je dobré doporučit i konkrétní činnosti, které s dítětem může dělat, které má dítě rádo. Vymyšlený pejsek, mimozemšťané či jiné bytosti také nejsou v tomto vývojovém období ničím neobvyklým a dcera je opravdu ve svých hrách považuje za skutečné bytosti či postavy. Jejich existence je spíše dokladem citlivosti a vnímavosti dítěte, jejího bohatého vnitřního života a velké fantazie, nikoliv zřejmě ničím patologickým. Je možné, že také nadání vaší dcerky bude vyšší a celkově je vyspělejší. To že dobře vystřihuje za pomoci mimozemšťanů je přeci jasné, také kdyby vám pomáhali „skuteční“ mimozemšťané, tak by vám spoustu věcí výborně šlo :-). Ani kresba černou pastelkou v tomto věku nemusí být vůbec patologická a negativní, může být projevem třeba výtvarných aspirací dívky. Pokud by vaše pochybnosti přetrvávaly a projevy dcerky se nemírnily, pak by bylo na místě kontaktovat psychologa, nejlépe v pedagogicko psychologické poradně, kde bych doporučila zároveň posoudit i úroveň rozumových schopností dívky. Lépe je ale počkat se zjišťováním rozumových schopností kolem pěti let věku, kdy už je výsledek testu relevantnější. Návštěvy psychologa se obávat nemusíte, nejedná se o lékaře, ale o absolventa filosofické fakulty oboru psychologie a psychologové v poradnách se setkávají a pracují právě s normou populace a jejich úkolem je pomoc při řešení výchovných či výukových potíží dětí.

Dobrý den, v případě vašeho synka se může jednat o příznaky poruchy pozornosti a aktivity, takzvaný ADHD syndrom. Děti s tímto syndromem jsou odmalička velice živé, těžce se koncentrují, mají potíže vydržet u nějaké činnosti, zejména pokud je nezajímá, mají potíže dokončit uložené úkoly, rozvrhnout si práci, plánovat, předvídat, jsou tělesně neklidné, pořád jakoby v pohybu, neposedí, nepostojí, jsou divoké, neposlušné, impulzivní, mají sníženou sebekontrolu. Doporučila bych vám vyšetření synka u dětského psychiatra, ničeho se neobávejte, ADHD syndrom se dá léčit stejně jako každá jiná nemoc s velmi dobrými výsledky. Neléčené potíže se zvyšují, stupňují, brání dítěti ve vývoji mozku a centrálního nervového systému, dítě má výchovné potíže v předškolním zařízení, následně ve škole je stále napomínáno, káráno, trestáno. Zkuste doma přistupovat k synkovi trpělivě, vlídně, ale důsledně. Na dodržování stanovených pravidel, splnění zadaných úkolů, trvejte. Synovi však můžete například s úklidem pokojíku pomoci, neumí si práci rozplánovat, ztratí se, zapomene, co chtěl dělat, začne si hrát.... To se stává i dětem, které ADHD syndrom nemají. Tresty, které na něj neplatí, omezte, případně úplně vynechte, jenom se tím zbytečně vysiluje vy i syn. Pravděpodobně se vám pak stává, že na dodržení trestu nezvládnete trvat a syn se vám pak jakoby "vysmívá", může to však být i projev prodlouženého, nebo opožděného období vzdoru. Jeho reakce neberte osobně, nenechte se vyprovokovat, ale na trestu nebo úkolu trvejte. Místo trestů zkuste raději využívat pozitivní motivaci, vymyslete třeba společně se synem systém odměn nebo výhod, které může získat, když něco dodrží, splní. Formulujete vždy konkrétně za co je možné odměnu získat a jak dlouho musí požadované chování, činnost vydržet, aby odměnu získal (odměnou nemusí být sladkosti, ale třeba obrázek, smajlík, návštěva zoo, čtení pohádky, společná oblíbená činnost s dítětem.....). Dcera zřejmě syna opravdu jen napodobuje, jeho chování je pro ni atraktivní, jakmile začnete situaci s chlapcem řešit a dojde ke zklidnění jeho chování, také ona se zklidní. S návštěvou lékaře neotálejte, čím dříve se začne situace řešit, tím to bude pro synka lepší. Podnětné informace můžete najít např. na internetových stránkách: www.adehade.cz. 

Dobrý den, adaptační fáze na nové prostředí je u každého dítěte jinak dlouhá, záleží na mnoha faktorech, jistě se do ní promítá osobnostní nastavení, dosažený stupeň vývoje a povahové vlastnosti dítěte. Některé dítě se prostě adaptuje ihned v řádu několika dnů či týdnů, jiné na to potřebuje měsíce nebo i půl roku. Některé dítě je zamlklé, nekomunikuje, další třeba ve školce půl roku pláče a jiné je ihned veselé a bezprostřední, navazuje kontakty. Ve fázi adaptace může také dojít k dočasnému vývojovému regresu či nevyužívání již osvojených dovedností. Popisujete, že syn je introvertnějšího ladění, není zvyklý na velkou společnost a v přítomnosti neznámých lidí či děti se také drží stranou. Doporučila bych vám proto dát synkovi čas, nechat ho na prostředí MŠ přivyknout, do kontaktů s dětmi ani do společných činností ho nenutit, ale nenásilně mu je nabízet, nechat ho přihlížet.... Ohledně sebeoslužných činností bych vám doporučila intenzivně spolupracovat s paní učitelkou, syn bude zřejmě potřebovat individuálnější a trpělivý přístup, paní učitelka by se ho měla častěji doptat, zda nepotřebuje jít na toaletu, dopomoci mu s oblékáním. Postupně, jak si syn bude zvykat, bude potřebovat stále méně podpory a nebude se bát projevit již osvojené dovednosti spojené s oblékáním a hygienou. Pozitivně synka ve spolupráci s paní učitelkou motivujte, nezjišťujte před ním, zda si došel sám na WC a oblékl se, ale zaměřte se na to, když tyto činnosti zvládne, můžete je odměnit například možností získání obrázků, smajlíků, nálepek či jinak, podle dohody se školkou. Bylo by dobré, aby chlapce odměnila také paní učitelka bezprostředně po zdařené "akci", doma také na jeho potíže neupozorňujte, nedoptávejte se ho, zaměřte se na dosažené i dílčí úspěchy. Pravidelně konzultujte vývoj potíží s paní učitelkou, nejlépe bez přítomnosti dítěte. Ohledně kontaktů s dětmi píšete, že chlapec si dokáže hrát s dětmi od kamarádek, proto byste mohla zkusit spřátelit se s některými maminkami spolužáků ze školky a strávit s nimi čas mimo školku, například někde na dětském hřišti či při nějaké jiné akci, aby syn děti více poznal a navázal s nimi přátelské vztahy, což by mu pak mohlo pomoci při kontaktu s nimi i v prostředí MŠ. Pokud by potíže synka i přes zavedená opatření stále přetrvávaly, nebo se prohlubovaly, pak bych vám doporučila kontaktovat a poradit se s odborníkem, dětským klinickým psychologem nebo u psychologa v pedagogicko psychologické poradně. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Doporučuji pokračovat ve cvičení - jak Vám to čas a děti dovolí, cvičení podporuje rozvoj a zapojování správných svalových skupin k danému pohybu - tedy i k lezení. U předčasně narozených dětí jde rozvoj pohybu pomaleji, vytrvejte. Doporučuji kontrolu na rehabilitaci.

Dobrý den, změna křestního jména má hned několik aspektů, po formální stránce obnáší podání žádosti o změnu křestního jména na příslušném matričním úřadu a postup podle pokynů úřadu. Na jméně pro nezletilé dítě se musí shodnout oba rodiče. Závažnějším aspektem je však aspekt psychologický, který spočívá v tom, že dítě se se svým jménem identifikuje, je to také jedno z prvních slov, které dítě rozeznává a jméno jedenáctiměsíčního dítěte bylo již od narození dítěte jistě mnohokrát vysloveno. Pokud se proto rozhodnete pro volbu změny křestního jména, měli byste volit jméno co nejpodobnější, co nejpodobněji znějící jménu, jaké dcera nyní má. Vzhledem k tomu, že matriční zákon umožňuje dítěti zapsat dvě křestní jména, pak je možné zvážit i tuto možnost, nechat dcerce zapsat ještě druhé křestní jméno a při přechodu k oslovování dcerky novým jménem postupovat oslovováním nejdříve oběma jmény a to požadované pak začít postupně upřednostňovat až na něj nakonec přejít, postupovat citlivě a pomalu. Přesto bych doporučila takovýto krok dobře zvážit a projednat, doporučila bych vám případně realizovat konzultaci u odborníka, nejlépe psychologa, zda za vašimi potížemi s přivyknutím na dceřino jméno, nemohou být možné potíže s akceptací dítěte, což se také může stát a nemusí být vaším zaviněním. V takovém případě by bylo dobré potíže nepřehlížet a zahájit psychoterapeutickou péči. S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog