Potrat ve 13. tydnu

Take zdravim vsechny neunavne snazici se. Tak bohuzel jsem zpet v teto skupine. Po 6ti mesicnim snazenim s mym partnerem konecne silna druha carka na testu, radost velika, muj partner snad jeste vetsi nez ja. Uz to chtel hlasit vem znamym i rodine, drzela jsem ho zpatky, ze je to jeste brzo a stat se muze do 3 mesicu cokoli. Vse melo ale do 12. tydne ukazkovy prubeh. Dostavila se unava, nevolnosti mezi 7-11. tydnem, natekla citliva prsa atd. Zijeme v zahranici a tady vam bohuzel UTZ nikdo pred koncem 12. teho tydne neudela. Krom soukrome kliniky. Ted uz vim, ze UTZ nekdy brzy by me usetril spouste trapeni. Zlata CR a jeji uroven zdravotni pece! 5 dni pred planovanym UTZ jsem zacala lehce spinit. Je hezke, ze se vas snazi vsichni uklidnit a nemyslet na nic hrozneho, ale kdyz se vecer pridaly bolesti v podbrisku jako pred menstruaci, mozna silnejsi a stupnovaly se, uz jsem vedela , je to bude konec. Pritel me odvezl do nemocnice a to uz ze me tekla krev proudem a mela jsem velke krece v brise. Jeste pred tim jsem si vsimla odtoku spousty cire tekutiny- asi plodova voda, jinak se to neumim vysvetlit. Bolesti uz byly nesnesitelne a porad spousta krve. Lekar me prohledl ultrazvukem a zjistilo se, ze se tam vlastne to embryo nikdy nevytvorilo, vyvijela se pouze prazdna placenta a produkovala tehotenske hormony. Byla tam patrna jen cerna tecka, coz asi byl prazdny gestacni vacek ?- nevim nestihla jsem se doktora preptat, zdal se hodne ve spechu na to mi to poradne vysvetlit. V anestezii mi pak provedli kyretaz. Pry jsem dohromady ztratila minimalne 1,3 l krve a nabizeli mi dokonce transfuzi. Nastesti mi bylo jakz tak snesitelne a krevni testy ukazaly, ze nebude potreba. Kdyby mi tu kyretaz neudelali , deloha by snad krvacela dale snazice se vypudit vsechny zbytky tehotenstvi. Trochu se mi ulevilo, ze jsem vlastne zadny plod neztratila a nemusela ho listostive na UTZ uzrit na druhou stranu mne pojima listost, ze jsem musela timto vsim projit, ze to mohlo byt skonceno mnohem drive bez bolesti, spousty place a enormni ztraty krve , kdyby jen na UTZ drive nekdo spatril takovyto nedostatek. Budeme se snazit otehotnet s pritelem i nadale , ale o to vic jsem v nejistote jestli se vubec podari. Jednak diky charakteru prace, kterou provadime, je tezke se shodnout na nalade a chuti k sexu v dobe kolem ovulace a vlastne se pri tom snazit na nic nemyslet...nevim jak to ostatni delaji , kdyz radi na nic nemyslet a neplanovat ??? A pak kdyz se zadari...opravdu se bojim podobneho prubehu. Rozhodne pobezim na soukromou kliniku at to stoji co to stoji uz nekdy v 6./7. tydnu. Deti zadne jeste nemame, o to je to pro me horsi. za 2 tydny mi bude 32 let ....mate nekdo podobnou zkusenost s nevivinutym embryem a nasledne stastnym koncem s placicim ditetem v naruci? Urcite by mi pomohlo se chytnout nejake dalsi nadeje

Po třech letech snažení potrat v 8tt

Ahoj holky, stejně jako některé předešlé pisatelky bych se asi tímto příspěvkem chtěla trochu vypsat ze svého trápení a naprostého pocitu prázdnoty.Jsem týden po revizi, kterou skončil druhý pokus po emryotransferu. Je mi 35 let, přítelovi bude 50 a občas mi dochází naděje na naše miminko. 6.2. jsem šla na gynekologii na kontrolní sono, přítelovi před odchoden slíbila další fotečku a cítila se tak nadšená, že bych mohla lítat. Při prvním pohledu na mé\"naprosto dokonalé\" miminko ( krásně viditelná hlavička, ručičky, tělíčko) mě čekal šok- žádná akce!!! Protože jsem už z předchozího sona viděla jak vypadá srdeční akce, tak jsem odumřelý plod rozpoznala ještě před lítostným komentářem mého lékaře. Pan doktor se mi snaži vše zevrubně vysvětlit, povzbudit, vylíčit, že jde vlastně o \"úspěch\" léčby, a že je to celkem běžný stav, ale to samozřejmě nijak neutěšilo mé zoufalství a pláč. S papírem mě poslal hned do nemocnice, protože po hormonech hrozilo masívní krvácení. S hysterickými slzami jsem běžela schodištěm a cestou telefonovala tuhle hroznou zprávu přítelovi. V nemocnici se o mě velmi citlivě postarali( už v odpoledních hodinách) a nabídli mi,že mě mohou provést revizi již v 19.hod. Což jsem přijala, protože si nedokážu představit, jak bych do rána fungovala. Jen bych všem přála , aby při takto bolavé události se o ně personál staral tak vzorně jako o mne. Nejspíš zde hrál roli i fakt, že v této nemocnici i pracuji. Revize i probrečená noc by se dala přežít, břicho bolí naprosto minimálně, ale ten pocit šíleného zklamání a smutna je ubíjející. Mám úžasného chlapa, který se mně snaží soustavně rozptýlit a rozesmívat,i \"naše\" 13letá dcera, kterou přítel dostal před půl rokem do své péče se ke mně chová bezvadně, ale slzičky se stejně opakovaně derou ven. Ale v něco začínám postupně věřit, vím, že ten krásný pocit BÝT TĚHOTNÁ nikdy nezapomenu a velké zklamání nezmizí, jen přebolí, ale pokud půjde přítel se mnou, tak budu dál bojovat a zkusíme to znovu. Vím, co mě čeká, a že další cyklus se stimulací bude hodně nepříjemný, ale určitě to zase zvládnu. Mám Honzu, Karolínku, rodinu, kamarádky a fajnové kolegyně. Držte se holky a sluníčko nám zase bude svítit.

Chybí stále

Ahoj holky,nevím nakolik je vhodné, abych sem teď psala, ale všimla jsem si této diskuze a nějak mi to nedá, abych nepřidala svou zkušenost a nedala všem naději, že i toto má dobrý konec.Bylo to před rokem, kdy jsme s přítelem si řekli, že bychom chtěli miminko. Možná to bylo předčasné, protože jsme spolu byli jen pár měsíců a ani jsme spolu nebydleli, ale tak nějak jsme to cítili. Hned o měsíc dýl jsem začala mít zvláštní pocit a když se nedostavilo ms, tak bylo jasno. Čekali jsme naší malou Fazolku:-) Byla jsem šťastná jak blecha. Hned jsem šla k doktorce a na neschopenku, protože jsem trochu špinila. Vše bylo ok a Fazolka rostla, až jeden den jsem zase zašpinila. Bylo to cca v 8.-9. tt a já vyrazila 14 dní po minulém vyšetření k lékařce. Ta mě hned vzala na utz a já hned tušila, že něco není v pořádku. Dozvěděla jsem se, že tam není srdíčko a že jde tedy o zamlklé těhotenství. Úplně jsem se sesypala, s mamkou jsem došla do nemocnice, tam mě přijali a udělali revizi. Celou dobu v nemocnici a pak doma jsem brečela, že mi moje miminko sebrali a že jsem se o něj nedokázala postarat a tak. Ještě přes měsíc jsem kvůli tomu byla na neschopence, než jsem se odvážila jít do práce mezi lidi. Po čase jsem ne zapomněla, ale řekla jsem si, že mimi chtělo ještě počkat, až s tatínkem vše připravíme na jeho návrat atd.O tři měsíce déle jsem sice se strachem, ale uznala, že to zkusíme znovu a ono to vyšlo. Na začátku byla spousta komplikací, celkem jsem strávila asi 2 měsíce v nemocnici, ale teď už jsem ve 22.tt a budeme mít krásnou holčičku.Neříkám ať zapomenete, protože to ani nejde, ale neztrácejte naději, protože pro každou z nás tam to malé někde čeká...

2x zamlklé těhotenství a 4 revize

Ahoj,také Vám napíši svoji zkušenost, protože dokud jsem nenašla tuto diskuzi, tak jsem měla pocit, že jsem snad jediná široko daleko komu se to stalo. Vloni v dubnu jsem poprvé zjistila, že jsem těhotná, věděla jsem to už předtím, než jsem si udělala těhotenský test, věděla jsem, že je něco jinak. V 7. týdnu jsem šla poprvé tehdy ještě ke svojí gynekoložce na ultrazvuk a ta mi těhotenství potvrdila, byla jsem hrozně šťastná ale zároveň jsem se i bála, abych něco nepokazila, nebo neudělala něco čím bych mimču nějak ublížila (bylo mi 23 let). V 11. týdnu jsem byla na kontrole, už ale bez ultrazvuku, doktorka říkala, že je vše v pořádku, a že děloha \"roste\". Na začátku 13. týdne jsme jeli na genetiku. Tam se mne napřed doktorka s hrůzou zeptala kdy jsem byla naposledy na ultrazvuku (v 9. týdnu) a až poté mi oznámila, že miminko se nevyvíjí asi od 9. týdne a že mu nebije srdce. Napřed jsem si vůbec neuvědomovala co mi říká, vůbec jsem nic takového nečekala a pořád jsem si říkala že se s tím třeba ještě něco dá dělat, že třeba začne žít, nebo že něco můžou udělat, aby ho oživili atd. zkrátka byla jsem uplně mimo. Potom jsem samozřejmě brečela a brečela a nemohla to nijak zastavit. Má lékařka mne poslala do nemocnice na vyčištění dělohy se slovy že \"takhle se jim z genetiky ještě nikdo nevrátil a ať neřvu, že se to stává\". Do nemocnice mne přijali ten den, a druhý den ráno jsem měla jít na vyčištění. Bylo to poprvé co jsem byla v nemocnici, do té doby jsem ani nevěděla jak to tam vlastně funguje. Ležela jsem sama na pokoji s mrtvým miminkem v břiše a pořád jsem si dokola říkala že za to můžu já, že jsem nesla koš s prádlem, že jsem vypila zelený čaj, že jsem si barvila vlasy když jsem už byla těhotná, že než jsem otěhotněla tak jsem byla v sauně, že jsem se nadechla kouře z cigarety apod. (nekouřím, nenávidím cigarety a ani nepiju alkohol), že jsem se hodně moc stresovala v práci atd. atd....takhle jsem byla celou noc vzhůru, držela se za břicho a prosila moje miminko aby mi to všechno odpustilo, že jsem to nezvládla a brečela a brečela. Druhý den mne vzali na revizi, po ní jsem měla hrozné bolesti, říkali, že mne museli otevřít o něco více, protože mimčo už bylo větší. Taky jsem to potom nevydržela a potřebovala vědět, co s miminkem udělali. Doktor mi řekl, že se to bere jako \"biologický odpad\" a likviduje se. Nemohla a nemůžu se smířit s tím, že moje dítě je \"biologický odpad\". Týden po revizi jsem začala hrozně krvácet - měla jsem krevní sráženinu v děloze,a musela jsem jít na vyčištění po druhé. I po druhé revizi jsem měla krevní sráženinu - na tu mi dali injekci, aby se rozpustila. Všichni mi říkali, že se to holt stává, že se s tím nedá nic dělat a že to máme zkusit znovu za tři měsíce a že už se to určitě povede, že je jen malá pravděpodobnost, že se to stane i po druhé. Tímhle jsem se asi utěšovala nejvíc, tím, že to po druhé už vyjde a mimčo se k nám vrátí. Hodně mi pomohla automatická kresba - na psychology moc nevěřím, přijde mi nepřirozené vyprávět naprosto cizímu člověkovi svůj příběh, když si celou dobu říkám, že si asi tak v duchu říká že ho to stejně vůbec nezajímá, ale že mne tedy vyslechne, to mi přijde jako pomoc k ničemu. Po třetí menstruaci jsme to zkusili znovu, a vyšlo to napoprvé. Zase jsem měla ten stejný pocit, jako když jsem byla těhotná poprvé, ještě předtím, než jsem si udělala test. Ještě než jsme to zkusili podruhé, tak jsem šla na testy na hematologii - které mi dle slov naší nemocnice vyšli výborně, měli mne testovat na trombofilie, leidenskou mutaci, antifosfolipidový syndrom apod. (později jsem se v Brně na klinice dozvěděla, že mi žádné testy na trombofilie ani na leidena neudělali). Tak jsem si říkala, že nemám srážlivost krve a že je to tedy v pořádku, že v tomhle směru je to ok. Stejně jako vyšetření štítné žlázy, kterou bych měla mít také v pořádku. Na začátku sedmého týdne jsem trošku zašpinila, od čtvrtého týdne jsem užívala Utrogestan. Doktor mi udělal ultrazvuk a řekl, že bohužel nevidí srdeční akci a poslal mne do nemocnice, aby mi vzali krev kvůli HCG a udělali revizi. Už jsem myslela, že je zase po všem a znovu jsem potratila, celou cestu do nemocnice jsem probrečela. V nemocnici mi dělali ultrazvuk znovu a srdeční akci viděli, nechali si mne tam ještě dva dny a potom mne pustili s tím, že je všechno v pořádku, ale nechali mi neschopenku a měla jsem jen ležet, a jít se jen osprchovat a nebo najíst. V 8. týdnu jsem byla znovu na ultrazvuku a doktor řekl, že je vše v pořádku, byla jsem neskutečně ráda a mimču jsem pořád dokola v duchu děkovala, že se k nám vrátilo a říkala si, že to spolu všecko zvládneme. Za pět dní jsem ale zase trošku zašpinila, ale úplně minimálně, kdybych na sobě nepozorovala každý milimetr tak bych ani neměla šanci si toho všimnout, a tak jsem raději jela znovu do nemocnice, byla jsem v devátém týdnu. Tam mi řekli že bohužel - zamlklý potrat. To bylo 23.11.2013. To už jsem snad ani nebrečela ale hystericky vzlykala a dvou doktorů co mne prohlíželi se pořád dokola ptala proč se to tak stalo atd. Šla jsem na třetí revizi, týden po ní jsem ale měla opět krevní sráženinu, můj gynekolog mi řekl, že je to zřejmě kvůli špatně udělané revizi a řekl mi, že je potřeba to znovu vyčistit. Už jsem nechtěla jít k nám do nemocnice, chtěli bychom mít děti a měla jsem hrozný strach, že to bude zase špatně, a tak jsem jela do Brna. Tam mi udělali \"šetrně\" čtvrtou revizi. Dva potraty, čtyři revize. Bylo mi hrozně a je mi hrozně, pořád jenom řvu. Po šesti týdnech jsem se vrátila do práce a tam taky brečím, tajně, prostě mi to nejde zastavit. U nás v práci jsou 4 ženy, včetně mě. Jedna z nich je těhotná - otěhotněla stejně jako já poprvé, a teď má rodit, druhá z nich je také těhotná - otěhotněla stejně jako já po druhé. První mi denně v práci, každou vteřinu, připomíná můj první potrat, a druhá mi připomíná můj druhý potrat. Nevím už co mám dělat, připadne mi že chodím ode zdi ke zdi a neposunula jsem se ani o milimetr. Napřed jsem si říkala, že až vyprchají ty hormony, tak mi třeba bude líp (kolikrát jsem se nemohla ani zvednout z postele, prostě mi to nedávalo smysl, pořád jsem usilovně přemýšlela, proč vlastně lidé žijí když stejně umřou), ale po 7 týdnech už by měly být hormony srovnané, ale mne je pořád tak nějak stejně hrozně, brečím ve dne, v noci, neustále. Jak se říká pád není pádem, pokud nebrečíš, když dopadneš na dno. Já mám pocit jako kdybych tím dnem už propadla skrz. Strašně jsem se snažila a dělala všechno pro to, aby to podruhé vyšlo, brala jsem femibion v kuse, pila před otěhotněním kontryhelový čaj, jedla zdravě - skoro samou zeleninu, ryby, atd, udělala jsem pro to snad všechno co jsem mohla, ale všechno to bylo k ničemu. Teď jsem sedmý týden po čtvrté revizi a ještě mi ani nepřišli měsíčky, mám strach, aby to po třetí vůbec šlo. Navíc mám krevní skupinu A- a můj partner A+. Byli jsme na testech na genetiku, výsledky by měly být koncem ledna, je to pro mne teď taková doba, jako kdyby to mělo být až za rok :-( Ještěže alespoň existuje tato stránka a diskuze, objevila jsem ji teprve včera. Je fajn, že to tu může člověk nějak popsat. Všichni kolem mne mi říkají, že už o potratu nechtějí ani slyšet a že se musím dívat dopředu, ale ti všichni jsou ti, co to sami nezažili a nemůžou vědět jaké to je, i kdyby se uměli tisíckrát vžít do situace tak dokud to nezažijí tak to zkrátka nemůžou bohužel vědět, ani já sama to nedokážu nijak vyjádřit

odber plodove vody

Ahojky holky taky jsme byla na odberu plodove vody 19.12.2013 a bohuzel 28.12.2013 jsem potratila tak jsem se chtela zeptat kdyz by jsme znova zacaly pracovat na miminku a testy by dopadly dobre tak uz bych nemusela na plodovou vodu nebo jo??dekuji moc za radu a odpovede

Antikoncepce po revizi

Dobrý den, jsem cca měsíc po revizi zamlkého těhotenství (12tt). Doktor mi předepsal antikoncepci, kterou jsem začala užívat v den revize. Během týdenní pauzy mi však menstruace nedorazila. Teď akorát nevím, zda mám začít brát další plato, nebo počkat na menstruaci (což může ještě týden dva trvat...). Mám totiž za to, že kdybych začala brát další plato, tak tu menstruaci dostanu až při další pauze. Přemýšlím i nad tím, že už ji brát nebudu, přece je lepší nechat cyklus přirozeně bez pomoci hormonů...
Díky za názory a rady.
Petra