Inzerce
Inzerce
Inzerce

Životní zvraty Veru_m

Nevím, kdy přesně začaly tyhle všechny naše starosti a radosti, ale začnu asi v době, kdy jsme se museli poprvé přestěhovat. Bylo mi dvanáct a konečně jsem ukecala naše, aby mi pořídili psa. Bydleli jsme v Náchodě v rodinném domě, asi o kilometr výš, na úplném kraji města, jsme měli dva koně. Všechno bylo fajn. Ale když se jednoho dne vrátíte domů ze školy, nic netušíte a narazíte na zamčené dveře a vyměněné zámky, na ubrečenou mamku a cizí chlapy, všechno už tak fajn není… Naši se stali obětí podvodu a lichvy a tím jsme přišli o dům. Tak jsme se stěhovali poprvé.


Jak jste, Veru, přišli ke koním? Rodinné dědictví nebo nadšení rodičů?

Koně pořídil můj táta, měl je rád odmalička a vedl k tomu i nás děti. Měli jsme asi hektar pozemku, dělat z toho seno ručně, bylo při práci dost náročné, tak pořídil eko sekačku na trávu :-) Práce neubylo, spíš přibylo, ale splnil si sen a my měly se sestrou co dělat, neměly jsme čas courat po hospodách a podobně.


Kde jste pak bydleli? Co bylo se zvířaty?

Nějakou chvíli to šlo, ale časem už se nedaly utáhnout výdaje na dojíždění, nájem a ustájení koní, takže koně museli pryč. S tátou jsme to obrečeli, a to doslova. Byli jako členové rodiny. Později jsme se stěhovali ještě několikrát, vždy se objevily problémy, které nebyly naší vinou. Majitel se rozváděl a potřeboval byt, dcera majitelů se vrátila ze školy a potřebovala byt… a další podobné.

Postupem času se to všechno nějak srovnalo, člověk si zvykne. I na panelákové byty, i když to mi trvalo dlouho. Jezdila jsem na střední a bydlela na intru a později na privátě, takže „doma“ jsem přebývala jen o víkendech, nějak to přežít šlo.

Rána z čistého nebe

Když už jsem myslela, že se vše jakž takž stabilizovalo, potkala naší rodinu velká tragédie. Umřela mamka. Moje zdravá maminka. Jednou ráno šla do práce a už se nevrátila. Na chodníku ji srazil kamion. Prý mikrospánek řidiče. Všichni si myslí něco jiného, ale posudek soudního znalce je konečný, takže už s tím nic nenaděláme. Pan řidič jezdí dál, ani nepřišel o řidičák, byla to přece jen nehoda… Kdo to zažil, tak ví, jak se vám najednou převrátí celý svět.
 

Jak jsi v 17 takovýto svět převrácený naruby vnímala? Jak jsi v něm zvládala žít. Je to přesně, jak píšeš, kdo nezažil, neuvěří. Najednou člověk nemá to pohodlné zázemí, musí zvládat sám nejen vše kolem sebe, ale i starost o rodinné příslušníky.

Z volného času nezbude nic, najednou na vás leží tíha starostí o domácnost, máte na starost nákupy, vaření tátovi na pár dní dopředu, praní, žehlení, uklízení…. Do toho se stíhat učit do školy a tu školu vůbec zvládat. V 17 letech je to jako rána palicí. Naštěstí mám kamarády, kteří na rozdíl od sousedů a známých, co chodí a litují vás, chápou, že je někdy lepší nechat člověka být a chovat se k němu úplně normálně. Díky tomu, že do toho nikdo z nich nerýpal, jsem se rychle vrátila do starých kolejí a fungovala jako obvykle.

Potom už nás v Náchodě nic nedrželo. Táta měl plné zuby práce, kam dojížděl a potřeboval změnu, vlastně my všichni, tak jsme se rozhodli pro poslední přestěhování. Našli jsme krásný statek asi 20 km od Náchoda, pro zvířomilce jako jsme my, naprosto ideální. Časem jsme se rozrostli o pár dalších přírůstků, takže označení „zvěřinec“ je asi na místě.


 

Inzerce

Jak vypadal takový život na statku? Jak velký statek jste koupili? Kolik máte zvířat? Staráte se i o pole?

Statek je poměrně veliký s uzavřeným dvorem, obytná část je pro dvě rodiny, plánujeme ještě půdní vestavbu. Je tam několik garáží, dílna, sedlovna předělaná z původní garáže na traktor, maštal pro koně, nad tím půda na seno a obrovská stodola. Ke statku patří i 13 hektarů pozemků, něco jsou pole, něco louky. Zatím to mělo v pronájmu místní zemědělské družstvo, ale už jsme jim dali výpověď a teď čekáme na převedení všech pozemků na louky a pastviny. Potřebujeme seno a trávu pro zvířata, na polích hospodařit nebudeme. Co se týče zvířat, tak stálými obyvateli jsou dva chladnokrevní koně, kobyla a valach, pak dvě kozy, dva psi a jedna fena, kocour a pár slepic. Momentálně máme ještě malého kozlíka, do podzimu na vykrmení pár krůt, hus a dvě prasata. Mělo přibýt hříbě, ale kobyla bohužel nezabřezla, tak uvidíme příští rok, snad už to vyjde. No a do budoucna plánujeme ještě ovečky. Takže je pořád co dělat :-)

Inzerce

Jak vypadalo Tvé studium?

Mezitím jsem dodělala střední a začala chodit s mým nynějším přítelem Petrem, všechno už zase vypadalo krásně. Na podzim 2008 jsem nastoupila na Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích, jezdila jsem domů jednou za 14 dní, takže starost o dům teď byla na tátovi, jelikož pro sestru je práce sprosté slovo. Ale to by bylo na další příběh…

Každopádně si nestěžoval, chtěl abych dostudovala, představoval si jak se mu za pět let vrátí domů inženýr s červeným diplomem a pak že začneme s pomalou rekonstrukcí a s nějakým menším podnikáním.

Miminko na cestě

Jenže na konci prvního semestru jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Měla jsem hrozný strach přijet domů, nevěděla jsem, co mi na to táta řekne. Myslela jsem si, jak bude zklamaný nebo mě nedejbože vyžene z domu. Měla jsem z toho nervy v kýblu, jak se říká. Naštěstí mě přítel podržel, strašně se na miminko těšil, tak mě to nějak uklidňovalo, ale stejně jsem tátovi oznámila, že bude dědeček, až v neděli odpoledne před odjezdem na kolej.? Ani neřval. Povídal, že ho musíme nechat, aby to rozdýchal a že si to mám ve škole všechno zařídit a přijet domů. Měla jsem zrovna před zkouškami, nervy mi opravdu dost pracovaly, nemohla jsem se absolutně na nic soustředit, pořád jsem jen myslela na toho tvorečka v bříšku… Tak jsem se rozhodla, že školu nepřeruším, ale rovnou ukončím, neuměla jsem si v té chvíli představit, že bych se tam vrátila.
 

Anetka je na světě, máma mi stále chybí

Těhotenství jsem prožila úplně nádherně, bylo mi pořád fajn, nemůžu si na nic stěžovat. Snad až na ty poslední dny před porodem, kdy jsem se cítila strašně nepoužitelná. Kvůli miminku proběhla rekonstrukce poněkud rychleji, než si táta představoval. ? Pak se 27. září 2009 narodila Anetka a ten den se mi znovu převrátil svět. Ale teď už to bylo příjemné převrácení. Jediné co mě mrzí, že Anet nikdy svou babičku nepozná a že se jí nikdy nebudu moct zeptat na radu, nebudu si moct postěžovat, jak je to mateřství někdy náročné. Ale naštěstí jsem objevila BOL, tak se ptám na rady tady :-)

Naděje na studium

Teď je Anetce skoro deset měsíců, myslím, že to spolu zvládáme docela dobře. Povedlo se mi udělat přijímačky na vysokou školu do Prahy, což už není tak daleko jako Budějovice, tak snad to nějak dopadne a dostuduji dálkově. Taky jsme konečně doválčili s místními zemědělci a máme vrácené pozemky, které patří ke statku, takže teď lítám jak kolem nich, tak kolem dotací a přemýšlím, co budeme dělat dál. Mám v plánu pořídit do začátku pár oveček, trošku to „rozjet“ a časem tady zařídit venkovské ubytování. Strašně se mi ta představa líbí, mám ráda kolem sebe lidi a zvířata a agroturistiku mám konec konců vystudovanou, tak se mi to třeba jednou splní.

K tomu Ti držíme palce!
 

Podle příběhu Veru_m zpracovala Jana Martincová.

Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Diskuze » Poradna »
Sdílejte
Poslat odkaz příteli Vytisknout článek
Komerční sdělení

Životní zvraty Veru_m - diskuze

Vložit příspěvekČlanky s diskuzí
  • Veru,je príma, že teď už je všechno usměvavé a veselé,držím ti palce.Co třeba taky mít bio kuřátka, která by jste prodávali,o ty je veliký zájem 
    veru-beru   | 15.09.2010 08:52:35
    Reagovat | URL příspěvku
  • Ach jo, nekdy to fakt neni jednoduche. I ja ti preji, aby vsechny zvraty, ktere te v zivote cekaji, byly uz jen prijemne. Pusobis na me strasne sympaticky a mas krasnou dceru. Verim, ze sve sny dokazes splnit a bude se Vam vsem krasne zit.
    sazicka   | 07.09.2010 21:20:25
    Reagovat | URL příspěvku
  • Veru, máš můj obdiv, že jsi se s námi podělila o tvůj příběh!!!
    Tvůj život je opravdu plný zvratů!!!
    Moc se mi líbí prostředí na fotkách a líbí se mi tvá odvaha, zkoušet stále něco nového!!!
    Přeju celé vaší rodině, včetně tatínka ať se vám jen a jen daří!!!!       
    rhfenda   | 05.09.2010 14:05:28
    Reagovat | URL příspěvku
  • Moc, moc ti preju, aby se ti splnilo postupne vsechno, co si prejes. Anetka je slunicko. 
    mihra   | 03.09.2010 10:19:04
    Reagovat | URL příspěvku
  • vážně život neni jednoduchý, ať se ti splní vše co si přeješ.
    Jana A   | 03.09.2010 09:35:57
    Reagovat | URL příspěvku
  • No pane jo!!! klobouk dolů pěkně ses poprala s životem přeju hodně ůspěchů ve škole     
    Voraba   | 03.09.2010 08:49:14
    Reagovat | URL příspěvku
  • krásný, přeji, ať se ti splní vše, co si přeješ 
    ivulisek   | 02.09.2010 09:04:54
    Reagovat | URL příspěvku
  • krasny pribeh ..drzim palce at vyjdou tve dalsi sny
    kaacca   | 01.09.2010 19:04:23
    Reagovat | URL příspěvku
Vložit příspěvekČlanky s diskuzí

Poradna

Zavírání se v pokoji

| Ada1215 | 18.10.2020, 16:29

Dobrý den, dceři je 12 let a v poslední době se neustále zavírá ve svém pokoji, nechce s námi moc komunikovat a dokonce jí i vadí, nechávat otevřené dveře do svého pokoje, i když ví, že tam bez jejího vědomí nebudeme vstupovat. Snažíme se její soukromí respektovat, vždy klepeme na dveře, pokud s ní chceme mluvit. Nevím, jestli je to puberlou nebo proč nám jako rodičům přestala věřit. Podotýkám, že se u nás doma nic nezměnilo, vše funguje jako dřív. Někdy mám pocit, že jí i vadí jen moje přítomnost. Přitom jsou ale dni, kdy se spolu normálně bavíme, dokonce se mi tu a tam s něčím svěří. Ale takových chvil je čím dál méně a bojím se, aby nevymizely úplně. Vím, že má nějaké problémy s kamarádkami, ale o tom vůbec nechce mluvit. Dále mě trápí její vztah s otcem . mým manželem. Ten je na ní poměrně přísný, což vůbec není na škodu, ale mám pocit, jako by se úplně vytratilo jakékoliv prřátelství mezi ní a otcem. Dokonce se i vyjádřila v tom smylsu, že by bylo lepší, kdyby s námi vůbec nebydlel. Všechno je mi to hrozně líto. Poradíte mi, prosím, jak vylepšit komunikaci a vztahy v rodině? Jak docílit toho, aby se situace ještě nezhoršovala? Dcera ví, že ji mám moc ráda a že mlže kdykoliv přijít, pokud ji bude něco trápit. Myslím, že ví, že mi může věřit.
Děkuji za radu.

Dobrý den, u vás doma se jak píšete, nic nezměnilo, ale jak to tak vypadá, tak se změnila vaše holčička. Vaše dcera podle popisovaných projevů evidentně vstoupila do období dospívání a chová se adekvátně svému věku a vývojovému období. Vy jako rodiče respektujte její potřebu většího soukromí a zavřené dveře jejího pokoje. Naopak pokud dcera přijde a bude si s vámí chtít povídat, pak tyto chvilky využijte na maximum a snažte se na ni udělat čas a vyslechnout ji. Příležitost si s ní popovídat, dozvědět se také nějaké informace o ní a o tom co prožívá se nemusí po delší dobu opakovat a to že byste na ni neměli čas může podkopat její důvěru ve vás. Nevyzvídejte nic o vztazích s kamarádkami, nepodsouvejte jí problémy, ale naslouchejte. V případě vyzvídání se dcera ještě více uzavře do sebe a neřekne vám nic. O období dospívání bylo napsáno mnoho literatury, stačí zapátrat na internetu, který se jen hemží radami jak komunikovat s dospívajícími dětmi. Lze také vyhledat některou z poraden pro rodinu a mezilidské vztahy, kde můžete pod vedením odborníka na komunikaci v rodině pracovat. Přesto všechno se připravte na to, že toto období je pro všechny zúčastněné členy náročné, ale také důležité. Vždyť z vaší holčičky se má stát sebevědomá mladá žena. Ohledně vztahu s otcem nejsou popisované projevy také nic neobvyklého, je ale potřeba i ze strany otce zapracovat na zlepšení komunikace  a přiblížení se dceři. Na tomto místě si níže dovolím vložit odkaz na článek, který jsem v létě četla na internetu a kde možná najdete některé odpovědi na vaše dotazy.

S pozdravem Mgr. Michaela Matoušková, dětský psycholog

Mgr. Michaela Matoušková | Babyonline | 19.10.2020, 10:28
Položit dotaz Všechny dotazy a odpovědi
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce