Údolí řeky Dyje (Martina85)

Letošní září jsme už třetí rok po sobě strávili týdenní dovolenou v malé vesničce Podhradí nad Dyjí, která se nachází v údolí řeky Dyje asi 15 km od Vranovské přehrady směrem k rakouským hranicím. Vesnička je to opravdu malá, stálých obyvatel má asi třicet, zbytek jsou přes sezónu chataři a turisté. Projít ji z jednoho konce na druhý vám zabere jen chvíli, ale přesto je tu krásně. Ten klid oproti velkoměstu je skvělý. 

Dovolená nám začínala v sobotu, den předtím jsem měla samozřejmě už vše sbalené a nachystané. Ráno se vzaly poslední drobnosti a kolem deváté jsme vyrazili. Cesta tam nám trvá zhruba dvě hodiny, takže jsme se stihli před obědem ještě v klidu vybalit. Po skvělém jídle jsme se vydali na procházku po známých místech, od jednoho splavu ke druhému, podívat se na most a kousek za vesnici.
Vesnička je pro mě velmi romantické místo, schovaná v údolí, protéká tu řeka a na skále přímo nad vesnicí stojí zřícenina hradu Frejštejn. Ta je nejhezčí navečer, kdy ji sluníčko nasvítí těsně předtím než zapadne za kopec. Naproti za řekou se zase tyčí pěkné skály a uzavírají tak údolí. Už hodně let je nejznámějším zdejším obyvatelem zvláštní umělec (oficiálně se tomu říká surrealista) Lubo Kristek, malíř a sochař, jehož zámeček s klavírem na střeše se nedá přehlédnout. Známý je asi spíš za hranicemi, ale kdo se zajímá o umění, možná už o něm také slyšel. Prý se dá domluvit i na prohlídce jeho dílny a tvorby. Mně ovšem stačilo vidět ho nedávno v jednom dokumentu v televizi, na toto umění nemám buňky.

Druhý den dovolené jsme se hned vydali vyzkoušet Kubíčkův nový pas. Nejbližší hraniční přechod je odtud 7 km, takže jsme pokaždé v Rakousku často a postupně prozkoumáváme jedno zajímavé místo za druhým. Tentokrát jsme zamířili do města Raabs an der Thaya, kde je pěkný zámek.

Chtěli jsme si aspoň prohlédnout nádvoří, ale bohužel sezóna prohlídek skončila zároveň s prázdninami a vrata byla zavřená. Podívali jsme se tedy do místního kostela, prošli kolem výstavy hraničního opevnění, která se skládala ze tří ukázek drátěného plotu, strážní věže a závory, sešli dolů do města a po procházce náměstím sedli do auta a pokračovali v cestě. Dalším cílem byla zřícenina Kollmitz. Ovšem dojeli jsme jen na parkoviště, kde jsme zjistili, že dál bychom museli asi 500 m stoupat do prudkého kopce kamenitou cestou, a to se nám s kočárkem nechtělo. Necháme si to radši na jindy, až půjde Kubík po svých. Stejně už byl zase skoro čas večeře. Po večeři a drinku, kdy se Kubíček vyřádil v ohrádce s kuličkami, jsme strávili zbytek večera na ubytování.

Na pondělí hlásili krásné počasí a předpověď do puntíku vyšla, takže jsme nedělali žádné výletní plány, ale rozhodli se strávit den povalováním u bazénu a koupáním. Ale aby byla taky trochu akce, přišla na řadu plavba na loďce, která je tam k dispozici. Přítel se už dlouho těšil, jak ji s Kubíčkem vyzkouší.

Už loni, když byl ještě Kubík v bříšku, o tom nejednou mluvil. Já na ní ten první rok s přítelem jela, dokonce jsem chvíli i veslovala, ale tentokrát se mi do toho kvůli Kubulkovi vůbec nechtělo. Viděla jsem se, jak ho neudržím a pak pro něj skáču do vody, prostě samé hororové představy. Přítel si byl ale jistý, že nic takového nehrozí a sehnal Kubíkovi pro jistotu a můj klid i záchranou vestu a tak jsem nakonec souhlasila. Ale nepovedl se už začátek. Měla jsem nastoupit jako první, muž by mi podal dítě a nastoupil jako poslední. Vkročila jsem odhodlaně jednou nohou na loďku a ta se najednou začala vzdalovat, jak už byla odpoutaná. No a já parádně zpanikařila. Jak jsem tak stála jednou nohou v lodi, druhou na břehu a pomalu se od sebe rozjížděli, úplně jsem strnula a začala jsem se vztekat a nadávat. Muž se mě snažil uklidnit a přesvědčit, ať se nebojím a dám do loďky i druhou nohu. Povedlo se mi to, i když to byl boj, ale pak nastal další problém a to, že jsem musela nějak doveslovat zpátky. Byl to sice jen asi metr, ale ta loď se točila jak chtěla a vůbec mě neposlouchala. A jak jsem byla vzteklá, neposlouchala jsem zas já přítelovy rady a o to víc se mi to nedařilo. Chybělo už jen málo, abych zahodila vesla, vylezla z lodi a dostala se na břeh klidně mokrá. Nakonec nevím jak, ale podařilo se mi vmanévrovat zpátky k můstku. Později jsem musela ač nerada uznat, že můj panický záchvat nebyl na místě. Opravdu mi nešlo o život, jak jsem v loďce tvrdila. Plavec jsem docela dobrý, ale to bych ani v nejhorším případě nepotřebovala. Vzhledem k letošnímu suchu bylo v místě, kde jsem tak bojovala, nějakých 20cm vody, v nejhlubším místě uprostřed asi metr a ke splavu dost daleko. Takže se ještě jednou omlouvám mému příteli, který tu mou paniku zvládl celkem v klidu na to, že jsem po něm očima metala blesky a skoro ho obviňovala z mé úmyslné vraždy. Když se nám po tom konečně podařilo nalodit všem, ujal se muž vesel a odrazil od břehu. Já už byla klidnější, zato se začal vztekat Kubíček. Nelíbila se mu vesta, která mu byla veliká a zapnutou ji měl až po nos. Jízda ho nijak nezaujala, kroutil se mi na klíně a chtěl ven. Tak jsme ještě zapózovali pro dvě fotky na památku, na kterých se tedy oba pěkně přetvařujeme, a přítel to s námi definitivně vzdal. Vysadil nás na břehu a odplul se uklidnit.

Další ráno po snídani jsme vyrazili zase za hranice, do města Geras.

Opět jsme obhlídku začali na místním zámku, ve vchodové hale byla výstava věnovaná místnímu hasičskému sboru, stál tam starší hasičský teréňák a stříkačka, která bývala ještě tažená koňmi. Jakmile se muž pokochal, obešli jsme nádvoří a to je teď z těch zámků tak vše. Navštívili jsme ještě kostel, který patří k zámku a zase se prošli po náměstí a kolem místního rybníku, kde by srdce rybáře zaplesalo, kolik tam bylo kaprů přímo u hladiny. Odpoledne se teplota zase blížila ke třiceti stupňům a tak byl program jasný, zřejmě letos naposled koupání a opalování. Kubík by z vody jako vždy nejradši nevylezl. Tak ho to unavilo, že si odpolední spánek ve stínu pod stromem pěkně protáhl. A my si s přítelem užívali volný čas jako dřív, společně v bazénu a dokonce jsme si i zahráli ping pong.

Středeční ráno vůbec nevypadalo jako ta předtím, bylo zataženo a poprchávalo. My jsme ovšem měli domluvený výlet na Vranovskou přehradu, kde zrovna trávila dovolenou naše známá.

Déšť nebyl tak hrozný, tak jsme se tam společně i trochu prošli, popovídali, dali si kafíčko a za nějaké dvě hodinky vyrazili zase zpátky. Odpoledne se už ale rozpršelo pořádně a nedalo se dělat nic. Naštěstí se nám podařilo uspat dítě i přes velké protesty v postýlce a my mohli jen odpočívat. Však i to k dovolené patří.

Ani další den ráno se bohužel počasí neumoudřilo, což mě mrzelo hlavně z toho důvodu, že jsme při našem výletě do Gerasu objevili přírodní park se zvířaty a já se tam moc chtěla podívat. Ovšem dopoledne prostě nezbylo nic jiného než se zas jen tak poflakovat. K mé velké radosti se však mezitím mraky vypršely a začínalo to vypadat na pěkné, i když chladnější odpoledne. A tak byl po oběde pravý čas vyrazit směr Naturpark Geras. Hned na parkovišti nás přivítal volně pobíhající králík a už po cestě k pokladně jsme si mohli přes ohradu pohladit ovečky a roztomilé malé kozy kamerunské i ty klasické. Po zaplacení vstupného a pohledu na památku, dohromady za slušných 7 euro, jsem se nemohla dočkat ostatních zvířátek.

Hned v další ohradě byl kromě ovcí a koz i osel s oslicí. To je jedno ze zvířat, která se mi moc líbí. A tento osel byl opravdu kouzelný, hned přišel k ohradě a nechal se drbat na krku, úplně se nastavoval, jak se mu to líbilo. Kubíčka jsem ale radši nenechala oslíka pohladit. Přece jen má dost velké zuby a člověk nikdy neví, co ho může napadnout. Pohladit si mohl o kousek dál zakrslé králíčky a to bylo radosti. Ještě jsme si prohlédli naproti pávy a šli dál. Dva rysi a divoké prase Kubíčka moc nezaujali, zato fretka o kus dál se mu líbila. Já a muž jsme se pobavili u dřevěného xylofonu, oba jsme si vyzkoušeli hru na něj. Kubík byl potom nejvíc nadšený u ohrady muflonů. Jedno mláďátko bylo hodně odvážné a neustále se drželo u nás u plotu. Nechalo se pohladit po čumáčku a na Kubíčkovi bylo vidět, jaký z toho má skvělý zážitek.

Viděli jsme pak ještě koně Převalského, jeleny a daňky. K některým ohradám jsme ale ani nedošli, protože k nim byl ještě kus cesty a nám se už nechtělo. Na příště jsme si tedy nechali Shetlandské poníky, horské kozy a další divoká prasata. Celý park je daleko větší než jsme mysleli, takže jsme se docela nachodili, ale procházka to byla příjemná. Celou dobu se jde v lese, všude bylo ticho a klid vzhledem k všednímu dni a ne zrovna nejlepšímu počasí. Za celou dobu jsme potkali jen jedny prarodiče s vnoučkem v kočárku a to jsme tam strávili asi tři hodiny. Nakonec jsme se ještě znovu zastavili rozloučit se s oslíkem, ale přiblížil se k němu i přítel a to se oslíkovi hodně nelíbilo, začal hýkat až nám vzbudil a vyděsil Kubíka. Procházku jsme ještě zakončili dobrou kávou v restauraci, která je zároveň pokladnou a vstupem, a pak už byl opět čas k návratu.

Týden utekl jako voda, naposledy jsme posnídali a museli vyrazit zpátky domů. Doufám, že ani příští rok neporušíme tradici a opět zde strávíme příjemný týden. I když si troufám říct, že už zdejší okolí dobře známe, určitě se nám podaří najít zase nové výletní cíle a krásná místa.
A co v okolí jsme navštívili za minulé dva roky a jistě to stojí za vidění? Jako první bych rozhodně doporučila zámek Vranov nad Dyjí.

Už když se sjíždí serpentinami dolů do města, je to parádní pohled, jak se tyčí na vysoké skále. Pro mě je to jeden z nejhezčích zámků zvenku i zevnitř, pro milovníky historie prohlídka určitě stojí za to.

A když už je člověk v těch místech, byla by škoda nepodívat se i na pevnostní muzeum Vranov, asi sto metrů do kopce nad zámkem. Jsou to dva řopíky, jak se tomuto lehkému opevnění říká, a kdysi sloužili ke střežení hráze vranovské přehrady.

V celém pohraničí je takových řopíků rozeseto nepočetně, ale tyto jsou opraveny do původního stavu a vevnitř plně vybaveny. My se bohužel netrefili do dne, kdy by bylo možné podívat se dovnitř, ale určitě to máme v plánu v příštích letech napravit. Tady se dozvíte víc http://muzeum-vranov.sweb.cz/.

Na druhém konci přehrady, asi 13 km od Vranova je hrad Bítov.

Zajímavostí je tam veliká sbírka vycpaných zvířat zdejších i exotických a také loveckých trofejí, některé jsou i zvláštně vystavené, třeba skupinka veverek hrajících mariáš u hospodského stolu. Zvlášť v místnosti je zdejší rarita - největší sbírka vycpaných psů na světě, celkem 51. Byli to mazlíčci zdejšího pána, který je po smrti nechával vycpat, aby se s nimi nemusel rozloučit. Psi měli na hradě dokonce i svou vlastní kuchyň a kuchaře.

Na protějším břehu stojí za vidění romantická zřícenina hradu Cornštejn.

Je přístupná s průvodcem a zajímavým výkladem. Aspoň my ho zajímavý měli, náš průvodce byl mladý kluk, který vypadal, že noc předtím moc nenaspal a možná by se mu ještě naměřilo i nějaké to promile. Ale o to byla větší sranda. A po cestě na zříceninu nebo zpátky se zastavte na rozhledně Rumburak, která je součástí restaurace a penzionu se sportovním komplexem a otevřená je teprve tři roky. Já tedy nahoru nešplhala, byla jsem tehdy na konci osmého měsíce těhotenství, ale přítel si to nenechal ujít a výhled prý stál za to.
Komu by se chtělo na výlet za památkami spíš na rakouskou stranu pohraničí, doporučuji zříceninu Hardeeg, tu jsme tedy taky zatím viděli jen zvenčí, protože jsme si tenkrát zapomněli vzít eura na vstupné.

Pak kousek dál menší zámek Riegersburg, tam jsme potkali i českou průvodkyni, nebo městečko Drosendorf, pěkná je procházka kolem zachovalých hradeb.

A samozřejmě by byla škoda opomenout město Znojmo, celé jeho historické centrum je krásné a dá se tu příjemně strávit nejmíň celý den. A také znojemské podzemí určitě stojí za vidění.

Soustava sklepů a podzemních chodeb měří celkem 27 km, ale prohlídková trasa má přibližně jeden kilometr a člověk se tu dozví spoustu zajímavostí. A taky se bude třeba i trochu bát kostlivců pokrytých pavučinami, bezhlavého rytíře nebo alchymisty pracujícího ve své dílně.

Pokud byste se chtěli vykoupat ve Vranovské přehradě, doporučuji zajet spíš na její začátek do Vranova. Je tam velká pláž, která je sice placená, ale ceny nejsou až tak hrozné a za to je tam veškeré zázemí. Jen na ní prý bývá hodně lidí. I ke konci kolem Bítova jsou různé kempy a možnost koupání, ale kvalita vody obzvlášť v pozdějším létě je tam podstatně horší.

Celá oblast Podyjí z české i rakouské strany je národní park a to samo už zaručuje nádhernou přírodu a mnoho možností, jak si ji užít. Určitě proto stojí za návštěvu a třeba i příjemně strávenou dovolenou. Já to tu mám moc ráda, je to jedno z nejhezčích míst, které znám.

Uživatelce Martina85 děkujeme za článek a připisujeme jí kredit 100 Kč.