2. Od dětského domova k podnikání aneb co Tomia nakoplo na celý život

Rozhovor byl pořízen 12. září 2011

Proč Tomio putoval do dětského domova?

Víte, co mě hodně zarazilo? Skutečnost, že se při léčbě Vaší maminky po návratu do Čech nenašel nikdo z příbuzných takto rozvětvené rodiny a nepostaral se o Vás s mladším bratrem a Vy putovali do dětského domova. Jak se na to díváte z dnešního pohledu? Nevyčítáte dnes svým příbuzným, že se o Vás nepostarali nebo to bylo skutečně nereálné?
Já nevyčítám nic, nicméně zaznamenal jsem určité reakce od příbuzných, že se po mé knize Český sen necítili někteří dobře. Ale já jsem jenom popsal situaci. Můj starší bratr má pět dětí a já si vůbec neumím představit, kdyby některé z nich mělo jít do dětského domova, že bych si je nevzal. A to jsem vytížený. I kdyby doma měli být sami, tak jim to automaticky nabídnu, jinak si to neumím představit. Můžu mluvit jenom za sebe a skutečně je to otázka. Já osobně to nikomu nevyčítám, ale co můžu říct. Vím, že tam byla složitá bytová situace, ale myslím, že dětský domov je pro dítě tak negativní zkušeností, takže to tehdy stálo za zvážení. Pro to malé dítě je to šok. Což pro mě šok opravdu byl.

A jste pokřtěný?
Ano, v šesti měsících už.

Takže máte i nějakého kmotra? Protože ten by se měl v takovýchto situacích o dítě postarat.
To nevím, asi v Japonsku.

Aha. U dětí, kterým jsme byli za kmotry, ač se často nevídáme, tak víme, že kdyby byl nějaký průšvih, tak se o děti postaráme.
Tak to mám v Japonsku, protože jsem byl v té době, v těch šesti měsících v Japonsku.
Ale chtěl jsem říct, že já nehodnotím chování příbuzných, protože to neznám do detailů, ale já si neumím představit, že bych se zachoval vůči dětem bratrů stejným způsobem. Zvlášť když je znám a vím, že by je to prostředí trápilo. Snažil bych se pro ně udělat maximum. I když by to bylo psychicky náročné. Na druhé straně mám velkou ekonomickou výhodu.

Hrůzná, ale pro život neocenitelná zkušenost z dětského domova

Jak funguje kolektiv v dětském domově? Opravdu tam bylo mazáctví a šikana na denním pořádku? Kolik Vám tehdy bylo let? Šest? Opravdu byli vychovatelé k tomu tak laxní a neteční? 
Já tedy nevím, jak byl netečný vychovatelský personál. Já jsem tam nastoupil v 6 letech, to jsem tedy nestačil vyhodnotit nebo v té době jsem neměl mentální sílu něco vyhodnocovat.

Zmínil jste se někdy o svých útrapách vychovatelům? Možná jste svým zviditelněním hodně pomohl dětem v dnešních dětských domovech. Budu asi nemístně žertovat, když řeknu, že si třeba dnešní vychovatelé dávají větší pozor, nebo si dokonce řeknou: „Asi bych to měl řešit, co když to je nějaký budoucí Okamura.“
Abych řekl pravdu, tak si na to už moc nepamatuju, jestli jsem si šel postěžovat nebo ne. Např. když mi přišel dopis od rodičů, starší kluci mi jej vytrhli z ruky a musel jsem si nechat namlátit, aby mi ho vrátili. To tam bylo nabíledni. Pobýval jsem na tom nejhorším pokoji pro 15 dětí, což se potvrdilo i v 13. komnatě ČT, kde byly postele tak nahňácané, že už nebylo místo ani na skříně. Když se zhaslo a já začal brečet pod peřinou a někdo to zaslechl, tak ti starší kluci přišli, rozsvítili, strhli mi tu peřinu a začali na mě křičet, proč tam brečím. Od té doby jsem začal výrazně koktat, což se mi ztratilo až v 22 letech, v době, kdy jsem začal úspěšně podnikat. Takže to byla skutečně otázka sebevědomí. Do 14 let jsem se z toho počůrával. Pamatuji si, že jsem nemohl jezdit ani na ty školní zájezdy, např. na lyžařský zájezd v 7. třídě nebo v 1. ročníku na střední škole, protože by to byla velká ostuda. Maminka mě musela vždycky omluvit a spolužáci se ptali, proč s nimi nejedu. To se se mnou táhlo delší dobu, ale když to vezmu zpětně, tak to byla velmi dobrá zkušenost a jsem za ni rád. Protože jsem aspoň včas rozpoznal, jak se lidi chovají. Přesně platí to, jak se píše v Bibli, že jeden den lidé provolávají Kristovi slávu a druhý den, když jde s křížem na Golgotu, přesně ti stejní lidé už po něm házejí kameny. Naučilo mě to pevně stát na zemi a nad spoustou věcí se zbytečně nevzrušovat, protože i popularita je pomíjivá. Jednou je člověk nahoře a jednou dole. Mým návodem je chovat se normálně.  Nemyslet si, že někdo je něco víc a míň, protože já už jsem byl dole i nahoře. Takže nejlepší je zdravý střed. To je moje zkušenost. Zpětně jsem rád, že jsem již v dětském domově pochopil, že jsem sám a že se tím pádem vždycky musím postarat sám o sebe. To bylo z dnešního pohledu velmi vítané zjištění. Pochopil jsem to v raném věku a hned se od toho mohl odrazit.

Vždycky jsem byl jiný

Jak v knize píšete, sám jste byl odmítnut jak japonskou, tak českou společností, protože jste nebyl ani Japonec, ani Čech. 
Od nějakých 5 let mi okolí začalo dávat najevo, že jsem jiný. V Japonsku se mi pořád vysmívali do cizinců ve smyslu míšenců, vždycky na mě někdo pokřikoval na ulici. Já jsem z toho byl tenkrát hodně smutný. Říkal jsem si, proč se mi tady každý posmívá, pro ten můj vzhled. Oni poznali hned, že nejsem Japonec. Ne jenom kvůli tomu, že jsem moc bílý, já jsem bělejší než normální Češi – jen tak mimochodem. I než jak Vy, jak tak koukám.

Já jsem trochu opálená.
Moje pleť je bělejší než většiny Čechů, protože maminku mám přirozenou blondýnu a tohle jsem po ní zdědil. Jsem moc velký, nemám černé, ale hnědé vlasy. To okamžitě Japonci vidí. V Čechách mi zase nadávali do Číňanů a Vietnamců. Stačilo, když jsem přišel do nějaké restaurace, tak hned říkali: „Hele Číňan, Vietnamec.“ Jednak zkušenosti z dětského domova a i ty dva okamžiky v dětství, díky kterým jsem již v útlém věku pochopil, že jsem jiný a sám, mě obrovským způsobem namotivovaly k tomu, že chci ukázat ostatním, že nejsem horší, že jsem pouze jiný.

Takže to Vás nakoplo i k podnikání?
Ne jenom k podnikání. To jsou zásadní okamžiky mého života, které mě výrazně ovlivnily. Právě ty ústrky v dětství, to že jsem jiný, tak chci té majoritě, ať japonské nebo české, ukázat, že nejsem horší. Já jsem měl jenom sen být stejný jako ostatní. Já jsem nikdy nechtěl být lepší nebo úspěšnější než je průměr. Já jsem chtěl vždycky jen to, aby mne lidé brali sobě rovným. Ale do toho průměru mě nikdy nikdo nevzal. Když jsem si hledal zaměstnání v Tokiu v 18 letech, tak na mě zbyla jenom práce popeláře, protože koktavý míšenec neměl jinde šanci.

To, že jsem měl v dětství problémy, mě nesmírně posílilo a připravilo na život. A jak je vidět, tak jsem v některých ohledech připraven více než lidé, kteří tuto zkušenost neměli.

Chtěl jsem, aby se lidi měli víc rádi

Ale ta má ambice nikdy nebyla až tak podnikatelská, spíše jsem chtěl díky svým zkušenostem v dětství, ač to zní naivě, aby se lidi měli více rádi na světě. Aby si třeba více pomáhali. Tuto ambici mám dodnes, sahá až za hranice České republiky.

Vše dělám za své peníze

Také musím ke svému podnikání poznamenat, že jsem nikdy nebyl placen z veřejných peněz, ani jsem nikdy neměl státní zakázku, ani jsem nikdy o žádnou nežádal. Taky jsem nikdy neobdržel žádné peníze z projektu EU nebo z grantů, opět jsem si nikdy o žádný nežádal. Jen tak na okraj. Součástí mého podnikání není rovněž pronájem v městských ani státních prostorách. I v budoucnu plánuji veškeré své podnikatelské záměry dělat jen za své privátní peníze.

Mým cílem je stále se posunovat dál

Mým cílem nebylo jenom to podnikání, to je jenom nástroj, nástroj k tomu, abych se mohl posunout dál. Mnozí lidé si myslí, že úspěšně podnikat je ten vrchol, ovšem pro mě je to pouze předstupeň toho nástupního můstku směrem dál. Právě proto mě mnohem víc baví práce pro asociaci (AČCKA – Asociace českých cestovních kanceláří a agentur). Měl jsem štěstí, že mi kolegové přidělili přesně tu práci, co jsem chtěl. Poskytovat veřejnosti rady v jejich problémech nebo takové, aby mohli v klidu cestovat. Je sice časově velmi náročná, každý den ji věnuji již 8 let několik hodin práce, zatímco svému podnikání pouze hodinu. Mnoho hodin denně věnuji rozhovorům s novináři, protože nejlepší je dávat informace médiím, které zasáhnou při stejném času nejvíc lidí. Proto tomu věnuji prakticky většinu dne, je to dnes i můj koníček. V Asociaci pracuji od počátku zcela zdarma jako dobrovolník. Dále mě baví psát komentáře na svůj blog, letos jsem také vydal už druhou knížku. Když se podíváte na blog, všechny články mají prakticky čtenost celostátních periodik. Jsou tam články, které jsou čtené kolem 50 tisíc a více čtenáři.

Máte krásnou karmu.
Ano, nejvyšší ze všech, mám myslím v průměru i nejvyšší čtenost. Jsem rád, že ty názory jsou reflektované, taky mi to usnadnilo jejich šíření, zvláště od doby, kdy mě Česká televize zakazuje, konkrétně pražská redakce zpravodajství. V jiných redakcích problém není.

A jaký k tomu má důvod?
Nevím, jaký k tomu má důvod. Kdo si za naše koncesionářské poplatky privatizuje redakci. Ale necítím v tom problém. Já si totiž napíšu blog, který má často čtenost jako je sledovanost ČT24.

Rozhovor pořídila: Jana Martincová