1. Cestovatelkou od narození

Rozhovor byl pořízen 4. ledna 2014

Narodila jste se v Praze, ale mohlo to být jinak, rodiče tou dobou žili v Bolívii. Povyprávíte nám o tom?

Můj tatínek je vědec – hydrogeolog, který pracoval v Bolívii, kde hledal vodu pro místní Indiány. Maminka se starším bratrem tam byli s ním a já jsem v Bolívii vznikla. V bříšku jsem ale kvůli vysoké nadmořské výšce, ve které jsme žili, nepřibírala na váze tak, jak bych měla, a z toho důvodu se maminka s bratrem vrátili do Prahy, kde jsme měli zázemí a širší rodinu, a já jsem se narodila v Podolí. Tatínek za námi přijel a do Bolívie jsme se už vraceli společně, když mi bylo asi devět měsíců.

Prý jste do 4 let měla indiánskou chůvu Lus, to muselo být fantastické, pamatujete si na ni?

Byla jsem moc malá, nepamatuju si toho mnoho, ale určitě ve mně něco z její výchovy zůstalo, protože když jsem se jako dospělá na čas odstěhovala do Španělska, španělská slovíčka mi naskakovala neuvěřitelně rychle, jako kdybych tu řeč už znala. Myslím, že základ mi dala právě Lus. Než se mi narodily děti, plánovala jsem, že se do Bolívie vydám Lus hledat, můžu jen odhadovat, jestli ještě žije, protože lidé tam právě kvůli vysoké nadmořské výšce umírají dříve.

Jakými jazyky jste jako dítě mluvila?

Jako dítě jsem žvatlala česky a asi i něco málo španělsky. Lus mluvila španělsko-česky, abych jí rozuměla.

Na co si vzpomínáte z dětství nejraději?

Ráda vzpomínám na dětské hry u Máchova jezera s bratranci a sestřenicemi, les kolem a svoboda. Bavilo mě i hraní s pražskými kamarádkami – buď na zahradě nebo na ulici. Neměly jsme žádné velké povinnosti a mohly si především hrát.

Kdy a proč jste se rozhodla studovat konzervatoř a hru na kytaru?

Jeden hodně dobrý důvod byl, že moje nejlepší kamarádka ze základní školy chtěla hrát na kytaru a protože jsme byly zvyklé dělat všechno společně, přihlásily jsme se obě do kytarového kurzu. Tou dobou jsem už několik let chodila zpívat do Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu, průpravu a pravděpodobně i nadání jsem měla a hra na kytaru mi od začátku šla a bavila mě.

Nedlouho po Sametové revoluci jste odjela do Španělska na postgraduální studia na Královské konzervatoři, kde jste tak mladá našla odvahu opustit domov a začít v cizí zemi?

Myslím si, že když je člověk mladý, má hodně odvahy. Rodiče mě podporovali, neměla jsem jedinou obavu vycestovat, což je asi výhoda mládí, že jsem si spoustu věcí nepřipouštěla. Rodiče samozřejmě o některých rizicích pobytu v cizí zemi věděli, ale sami byli cestovatelé, takže mi řekli „ano, jeď, věříme ti“ a tímto přístupem mi to usnadnili. Tatínek odjel se mnou, ve Španělsku jsme spolu strávili první týden, kdy mi pomohl najít ubytování a představil mě svým španělským známým, se kterými jsem později, po jeho odjezdu, trávila třeba víkendy.

Počátky pro Vás asi nebyly lehké, přesto jste ve Španělsku uspěla a prožila tam bohaté dva roky. Jaké zkušenosti jste si z tohoto obdbí odnesla?

Definitivně jsem se odstřihla od rodičovské pupeční šňůry. Problémy přišly, ale musela jsem je řešit sama. Domů jsem telefonovat nemohla, stálo to spoustu peněz a vlastně bych se rodičům ani svěřovat nechtěla, neměla jsem potřebu, aby byli svědky nějakých mých potíží. Naopak jsem získala jistotu, že si dokáži v nesnázích poradit, a tento moment v mém životě hraje dodnes velkou roli. Do Španělska jsem odcházela jako dítě a vrátila jsem se jako dospělá. Maminka můj odchod nesla těžce, ale pomohla nám vzájemná důvěra, věřila, že se zúročí to, co do mě svou výchovou s tátou vložili.

Rozhovor pořídila: Beáta Matyášová, http://www.facebook.com/bea.matyas

Předchozí části rozhovoru:

Úvod

Následující části rozhovoru:

2. Kariéra v ČT – Sama doma, Kam s nimi, Retro, Třináctá komnata...
3. Manželství s novinářem a mateřství
4. Martina jako patronka DKC a mediální podpora RPP
5. Životní styl