2. Kariéra režisérky a ilustrátorky

Rozhovor byl pořízen v únoru 2013

Jaká byla Vaše první kreslená postavička?

Pavouček Pája, pokud se bavíme o postavičce, pro kterou jsem hledala podobu. Text je z pera Pavla Šruta a na tenhle knižní titul vyhlásilo v roce 1999 nakladatelství Albatros konkurs. Původně to měl být veliký projekt - kniha – audio – video, takže jsem k tomu tak přistupovala. Animovaný film jsem vystudovala a tohle byla skvělá příležitost dostat se k velkému filmovému projektu. Nakonec z filmové části sešlo, zůstalo jen u knihy a audia. Ale pracovně došlo k velkému třesku – poznala jsem Pavla Šruta. Tak začala naše letitá spolupráce a přátelství, které trvá dodnes. Je to to nejlepší, co mě mohlo potkat a jsem ráda, že Pavel tvrdí to samé.

Co Vám Vaše práce dává? Je Vám svět dětí blízký? Bližší než ten dospělých?

Než se narodila dcera, byla pro mě práce vším. Jsem vděčná za to přeskupení hodnot, ono to neuškodí, ba naopak. Když méně tlačíte na pilu, je z toho více. Pořád je moje práce mojí součástí, bez ní by mne  bylo jenom půl, ale už to tak nehrotím. Práce mne těší, nabíjí, dojímá, ale už vím, že to umí i někdo jiný, nebo něco jiného.

Myslím, že se v dětském světě moc neorientuji, ale ani se o to nějak hluboce nesnažím. Zcela jistě to není zárukou úspěchu u dětí. Samozřejmě děti sleduji, bavím se tím, co baví je a čím nás baví ony, ale ony nepotřebují nějaká zvlaštní pravidla. Myslím, že základem je nementorovat, být vtipný a zábavný a taky trochu rošťák.  A jen tak lehoučce posílat drobná poselství, o kterých si myslíte, že mají smysl.

Ale svět dospělých je mi zákonitě bližší. Do dětského už bohužel dávno nepatřím. Ale ráda tam občas zavítám.

Kanafásek – uspávací peřina – je z mého pohledu geniální nápad. Poprvé se objevil jako večerníček už před deseti lety a je velmi úspěšný. Čím to je?

Děkuji za kompliment. Snad je na něm vidět, že je dělaný s radostí a s lehkým spiklenectvím. Ani já jsem nechtěla jako každé dítě chodit večer spát. Jak ví každý rodič, je to každodenní boj dostat děti do postele a člověk to slyší ze všech stran. A co jiného k večerníčku patří, než uspávání. Takže jsem vsadila na jistou kartu. Navíc jsem chtěla vymyslet nového hrdinu, který by nebyl ani člověk ani zvířátko, ale aby to bylo něco, co zná a vlastně může mít každé dítě. Můžete být jedináček, nemít sourozence, nemít zvířátko, ale peřinu většinou máte vždycky a celý rok. Vzpoměla jsem si na svou peřinu z dětství a Kanafásek byl na světě.

Můžete nám prozradit další plány s Kanafáskem? Už má 26 dílů a v prosinci vyšla u České televize originální knížka. Plánujete i jiné ztvárnění této postavy?

Jak jste sama řekla, věnovala jsem mu přes deset let života. Myslím, že je na čase se zase posunout o dům dál. Pokud se Česká televize rozhodne vyrobit peřinky, či jiné merchandisingové kousky, budu ráda. Často se mě totiž diváci ptají, je-li něco z toho na trhu. Obrázkovou knížku z Kanafáska jsem si chtěla udělat už dlouho, a tak se takhle hezky uzavřela jedna dekáda. Moc dobře se prodává, chystá se dotisk, takže z knižních pultů hned tak doufám nezmizí.

Kromě uspávací peřiny Vás proslavili i Lichožrouti (požírači ponožek). Moc se mi líbí, jak o těchto tvorech hovoříte, člověk je hned na pochybách, jestli je skutečně nemá doma. Vy dokonce přiznáváte, že si je chováte. Jak začala Vaše spolupráce s Pavlem Šrutem?

Ale oni existují!!! Nenechte se mýlit, jen je prostě nevidíte. Asi že nejste lichoňka, máte rodinu,  přátele... (lichožrouty může spatřit jen lichý, osamělý člověk). Lidem se vesele ztrácejí ponožky, ale oni jsou jako nevěřící Tomášové, nevidí  - nevěří. My jich opravdu máme plný dům, moje dcera tvrdí, že se občas kolem ní mihnou. Děti nám vůbec často říkají, že je viděly... takže vidíte, to je důkaz. Děti by přece nelhaly! A navíc, když chcete, aby to, co tvrdíte buď textem nebo kresbou, bylo autentické, musíte tomu věřit sama.

Spolupráce s Pavlem je to nejskvělejší, co se mi mohlo přihodit. Je to jeden z našich nejlepších autorů literatury pro děti. Pracovat s ním je navíc velká legrace, ale taky škola. Taková Akademie života v jedné dekádě. Naučila jsem se s ním víc než sama za celý život. V roce 2000 jsem vyhrála konkurz na jeho knížku Pavouček Pája. Pavel později říkal, že více než vítězné  ilustrace se mu líbilo moje zapálení a přístup k věci. A tak mi poslal druhý rukopis: Veliký tůdle. Touhle knížkou začala naše dlouholetá spolupráce s Láďou Horáčkem a nakladatelstvím Paseka.

Podílíte se na tvorbě plyšových podob postaviček Lichožroutů (na trhu je zatím Hihlík), jak Vás tato práce baví a na koho dalšího se můžeme s dětmi těšit?

Lichožrouti mezi čtenáři velmi zpopulárněli, takže to byla logická úvaha našeho nakladatele Ládi Horáčka. Upřímně z toho, že se podle mých ilustrací narodí plyšáček, jsem byla nadšená. Bylo to tak vzrušující! Přátelím se s dcerou pana Smetany, střihačkou Verou Benešovou, a vždycky mi přišlo senzační vidět u ní plyšáky Křemílka a Vochomůrky a Rákosníčka, aj... Netušila jsem, kolik s tím bude práce a jak nákladná je to záležitost. Ale bavilo mě to velmi. Uvidíme, co bude dál, výroba takového plyšáka je velmi drahá, takže ostatní postavičky zatím jen vzorkujeme.

Od roku 1997 jste získala spoustu ocenění, prozradíte nám, kterých si vážíte nejvíc?

Vážím si všech, ale asi mne vždycky potěší cena Ministerstva kultury Nejkrásnější kniha roku. Vždycky je tam veliká konkurence a ani to vlastně není obor, který jsem vystudovala. A naposledy mě potěšila cena pro Kanafáska na festivalu animovaných filmů Anifestu za nejlepší animovaný seriál. Vůbec jsem to nečekala. Vařila jsem doma oběd a najednou mi zavolali, abych si pro cenu přijela. Sundala jsem zástěru, oblékla slušné šaty, odložila vařečku a za pár hodin jsem místo ní držela v ruce ocenění. A druhý den už zase zpátky tu vařečku.

Rozhovor pořídila: Beáta Matyášová, http://www.facebook.com/bea.matyas

Fotografie poskytla: Galina Miklínová

Předchozí části rozhovoru:

Úvod

1. Galinino dětství

Další části rozhovoru:

3. Práce na volné noze

4. Mateřství

5. Životní styl